Vietnamem ze Saigonu do Hanoje

Vietnam – zěmě přeplněná krasovým územím, jeskyněmi, pobřežními i suchými mogotami. Ale také země bohatých přírodních scenérií, historických míst a objektů, země asijských tradic a kultur. Lze ji poznat za tři týdny?

Je nás šest a rozhodli jsme se projet vlaky a autobusy Vietnamem ze Saigonu až do Hanoje. K cestě jsme si vybrali druhou polovinu měsíce ledna. Tedy období kdy je ve Vietnamu časné jarní období. Období, kdy je zde nejméně turistů, ale také období kdy je příroda Vietnamu nejméně barevná. Začínáme v Saigonu- v  Ho Či Minově  městě. Co zde navštívit? Turističtí průvodci toho nabízejí mnoho. My si bereme taxíka (pro šest osob s nástupní taxou 9000 dongů (9 Kč), (menší taxíky mají nástupní taxu 7000 dongů) a necháme se vysadit v čínské čtvrti u Chua Ngoc Hoang pagody ( Pagoda Nefritového císaře). Patří k nejkrásnějším a nejznámějším pagodám v Saigonu (v roce 2016 jí navštívil Obama). Byla postavena čínskými  imigranty v  roce 1909.

 

 

Nachází se zde také přístřešek pro želvy. Želva v asijské kultuře je představitelem života a ve Vietnamu je považovány jako symbol štěstí. Pagodě je někdy přezdívá pagoda želv.

Pak historii Saigonu měníme za současnost a opět taxíkem se necháme zavézt k mrakodrapu Bitexco Financial Tower,  vysokého 68 pater. Ve 49 patře je vyhlídková plošina. Od přízemí do 6. patra jsou obchody, 7.-48. patro je vyhrazeno kancelářím a firmám, 49. patro vyhlídka na město, v 50.-52. jsou bary a restaurace. Budova byla otevřena v r. 2010 a jen pouhý rok byla nejvyšší budova Vietnamu. Najdete zde i muzeum krásných tradičních šatů Vietnamu. Vyjeli jsme rychlovýtahem (7m/sek.) do restaurace na drink, odkud jsme obdivovali z výšky  Saigon. Pokud chcete jen na vyhlídkovou plošinu, je to zpoplatněno a lístek se kupuje dole. A pokud si chcete zajet až do restaurace, zajedete tam výtahem bez problému, ale musíte si povinně objednat drink nebo jídlo. A pak třeba vyjít na vyhlídku. Dali jsme si kafe a přemýšleli jak dolů. Normálně všichni jedou výtahem, jenže Jana vymyslela, že půjdeme pěšky. Řádné schodiště ale bylo uzavřeno. Jenže my našli  nějaké, nouzové schodiště. A vyrazili dolů. Jana a Pepa během, ostatní pomalu za nimi. Jenže ti dva stačili při své rychlosti probudit všechny alarmy a tak ostatní byli zachyceni službou a z 12 patra vráceni zpět nahoru a pak už dolů výtahem. Zatím co Jana s Pepou pronikli až do přízemí a nějakým záhadným východem, k údivu personálu dole, přes přízemí ven z mrakodrapu.

Z mrakodrapu míříme k budově staré pošty, jednou ze zachovalých budov staré francouzské koloniální  architektury.

A přes tržiště zpět na náš hotelík. Pokoj máme společný, šest poschoďových postelí a jedna koupelna se záchodem. Za necelých sto českých za noc, to není špatné.

Večer vyrážíme do okolních uliček na večeři. Uličky, kde se během dne prodávalo vše možné, se večer mění na nejrůznější vyvařovny. Ulička má šíři 2 metry, jezdí tu motorky, proudí turisté a jedna z vietnamek když nás vidí, ihned rozkládá mini stolky a stoly, vytahuje vařič, ingredience a její dcerka nás usazuje, přináší lahváče piva „Saigon“ a nabízí to co stovky podobných vyvařoven okolo. Vše možné: jarní závitky Nem-Nem , rýžové nudle „pho“ …. Večer nekončí. Sedli jsme na pivo uprostřed města, kde to vypadalo jako na obří diskotéce.

Den příští. Máme zakoupeny lístky na autobus ze Saigonu do města Mui Ne na pobřeží Jihočínského moře. Samozřejmě zabukovaný nocleh v hotýlku. Přijíždí autobus a jsme překvapeni, že je lehátkový. Kožené lehací sedačky, klíma, Wi-Fi, deky na přikrytí. A samozřejmě při vstupu do autobusu je třeba se vyzout. Před námi je asi 180 kilometrů, ale čas jízdy 5 hodin. Brzy chápeme proč. Stále jedeme v zástavbě a povolená rychlost je zde 50 km/hod. A řidiči ji zde opravdu dodržují. Pokuty jsou prý veliké.

Cestou míjíme veliké lány Dračího ovoce. Je časné jaro a tak jen občas vidíme, že keře jsou rozkvetlé. Ale zato všude vidíme, že mezi keři jsou husté sítě osvětlení. Jak jsme pak později v noci viděli, lány keřů dračího ovoce jsou hodně silně osvětleny. Dračí ovoce, čínsky ohnivý drak či vietnamsky thanh long (zelený drak), je označení pro plody z čeledi kaktusovitých. Jsou více známé pod názvem pitaya, Jsou široce pěstované v tropickém pásmu, mimo Ameriku zejména v Asii, kde nejsou původní. Pitaya kvete nádhernými květy (říká se jim královny noci), které se rozevírají pouze v noci.

 

 

Náš hotelík je nedaleko moře za městem Mui Ne. Míjíme desítky luxus hotelů, většinou s ruskou klientelou. Máme opět společný pokoj se třemi manželskými postelemi a koupelnou. Zase za méně než stovku na osobu. Hned vyrážíme na pobřeží vykoupat se. Je zataženo, ale teplo a voda je též „koupatelná“. Procházíme se pod kokosovými palmami, obsypanými zralými plody a Jožka všechny varuje, že úmrtí po zásahu kokosem je více než po útoku žraloků.  A hned si vybíráme restauraci na večeři. Podle cen i podle toho, kde sedí místní a nikoli pouze turisti. Tady restaurace nabízejí vše možné z mořských plodů a tak si také objednáváme každý něco jiného a degustujeme.

Ráno prší. Objednáváme terénního džípa a vyrážíme směr Bílé a Červené písečné duny. Lokalita s bílými, chcete-li žlutými písky, je vzdálena necelých dvacet kilometrů severně od Mui Ne. Duny trochu připomínají malou Saharu. Je zde možno pronajmout čtyřkolku nebo terénní automobil. My vyrážíme do dun pěšky a procházka je to hodně zajímavá. Naštěstí při nepříznivém počasí zde nejsou tisíce turistů. Pak přejíždíme k Červeným dunám. Ty jsou již menší a nám připadají méně zajímavé.

 

 

Tady naše dnešní přírodní exkurze nekončí. Necháváme se vysadit u spodního ústí kaňonu nazývaného „Suoi Tien – Mui Ne“. U vstupu (je jich mnoho) nám ukazují, že si máme zout boty a nechat za 5 dongů v úschovně. Dál se jde kaňonem protékaným malým potokem,  jehož dne je vyplněno pískem bosky. Příjemné procházka. Jen kdyby s námi současně nešly stovky dalších turistů. Cestu lemují vápencové a křídové stěny, tvořící bizardní pohádkové kulisy všech barev. Od bílé po temně červenou. Kaňon končí asi po jednom kilometru malou stěnkou s nevelkým vodopádem. Po trase je několik restaurací a hlavně levý břeh potoka je porostlý bohatou tropickou vegetací. Hloubka vody v jednom místě dosahuje asi 80 cm. Korytem potoka lze dojít až k moři, ale v dolním toku se potok mění spíše ve stoku.

 

Při odpoledních projížďkách na skútrech objevuje Jožka s Janou příjemné rybářské restaurace, ve kterých nabízejí vše, co nabízí moře. Sami to hned zkoušejí, ale pak přijíždějí i pro ostatní. Všichni se přemísťujeme do jedné z restaurací na okraji vesnice. V nádobách s tekoucí vodou a chlazené ledem se zde nabízí vše. Sépie, chobotnice, mušle, lobster-neboli humr…. Vybíráme dva humry, velkou sépii, mušle a necháváme si je připravit. Není to nejlevnější…kilo humra 350000 dongů (původně chtěli  500000). Ale u nás jsou ceny trojnásobné.  Fakt to bylo hodně dobré. Jak jsme se pak přesvědčili na severu Vietnamu, ceny byly mnohem vyšší.

 

 

 

 

Ráno se opět balíme a pokračujeme na sever. Personál hotýlku se postaral o naši dopravu. Taxík nás odvezl k dalšímu autobusu, opět lehátkovému a před námi je 200 km do města Nha Trang. Zabydlujeme se v dalším hotelíku, který se moc neliší od těch minulých. I cenově. Tentokráte v centru města. Co nás rychle upoutává, jsou nápisy na budovách. Většina má i ruský překlad. Zřejmě je to i Mekka ruských turistů.

První ranní úkol je koupit lístky na vlak do dalšího cíle, města Da Nang. Jana si vymyslela, že nádraží je nedaleko našeho hotýlku a že tedy půjdeme pěšky. Podle její navigace. Bláhoví jsme ji poslechli. Kličkujeme po městě, koukáme na neuvěřitelnou spleť elektrických kabelů, které se rozprostírá v uličkách nad námi. Nechápeme, jak se v tom místní elektrikáři vyznají. Tady se asi poruchy kabelů nehledají, prostě se natáhne nový kabel.

 

Procházíme opravdovým starým tržištěm, které není určeno turistům. Trochu jiný Vietnam než na centrální tržnici. Motáme se dále uličkami, až nám konečně někdo ukazuje, kde je nádraží. Jana kupuje lístky do vlaku ,(jsou pouze na sezení), a všichni nyní již taxíkem pokračujeme dál.

 

Náš první cíl v městě Nha Trang je chrám Nagar Cham Towers (chrám Po Nagar Cham) . Byl postaven mezi 8. a 11. stoletím národem Cham, kteří kdysi vládli centrálnímu Vietnamu. Věže Po Nagar Cham jsou čtvercová půdorysu a postaveny z červených cihel, se zužujícími se střechami. Bylo zde kdysi deset budov, z nichž každá byla věnována jinému božství, ale nyní zůstaly jen čtyři. Nejvyšší budova má 25 metrů. Při vstupu do chrámu je nutné si obléknout plášť, který si zde zapůjčíte a zout si boty. Vstupné je 20 000 dongů (asi 20 Kč).

Jako další návštěvu, jsme měli v plánu ostrov        Hòn Tre island. Chtěli jsme tam lodí, ale zjistili jsme, že se tam již dnes jezdí lanovkou a že se ostrov změnil v místní Disneyland. Neboli zde Vinpearl Land. Přijeli jsme k nástupišti a kromě nekonečné fronty jsme zjistili, že jízda lanovkou na ostrov stojí asi 800 Kč. V ceně jsou sice všechny atrakce, ale kolotoče nás příliš nelákali. Jdeme do přístavu a už cestou nám nabízí vietnamčík pronájem člunu s plavbou na jiný ostrov. Souhlasíme a za 100 000 dongů na osobu se domlouváme, že nás tam zaveze a odpoledne pro nás  přijede. Vybíráme ostrov Hon Mieu Island. Půl hodinky plavby a jsme tam. Vystupujeme na malé pláži. Jana, Honza, Eva na ní zůstávají, Petr vyráží na exkurzi po břehu a Pepa s Jožkou vyráží do centra ostrova. Jenže snad za půl kilometru nás pěšina přivádí na druhou stranu ostrova. A tady nás čeká hrůzný pohled. Na břehu rozbité budovy, hromady odpadků, převrácené stromy. Brzy poznáváme proč. Vloni se tudy prohnal tajfun. Pěšinou jdeme dál. Před námi je jakási velká  budova ve tvaru hrůzné lodi Jacka Sparrova v malebné, ale tajfunem zničené zátoce. V okolí bungalovy, restaurace. Vše prázdné. Všude mrtvo.

 

Opět jdeme dále a konečně vidíme někoho živého. Asi 8 Vietnamců se snaží posadit do díry vzrostlou palmu. Ale je velká a těžká a tak Jožka s Pepou se ihned chytají lan a za chvíli je palma na místě. Na chodnících vidíme desítky dalších palem a dalších rostlin. Vietnamci se snaží opět zátoku osadit a připravit pro turisty.

My jdeme dále. Vstupujeme do nitra Sparrovovy lodi. Jsme tu sami, ale všude okolo nás neporušená akvária s nejrůznějšími mořskými živočichy. Vystupujeme z korábu a jdeme k malých nádržím s vodou, kde se něco hýbe. Koukáme blíže a tam ve vodě jsou obří Arapaimy. Až třímetrové ryby jsou závislé na kyslíku, který dýchají a proto se musí vynořovat u hladiny. Jejich domovem je Amazonka. Je predátorem a živí se rybami, ptáky …. Kupujeme od přítomných dívek několik ryb a jdeme je krmit. Jožka hodí rybu do vody  a pak jsme se málem posrali, když to ve vodě vybuchlo. Vracíme se na druhý břeh, připlouvá pro nás opět člun a vracíme se zpět do Nha Trangu. A večer slavíme společně s Vietnamci postup jejich mladých fotbalistů do finále Asijského poháru. A že to byla oslava. Celé město bylo na ulicích a na skútrech.

Příští den opět pokračujeme na sever. Tentokráte vlakem do města Da Nang. Asi 600 km. Bohužel jsme si včas nezajistili lehátka a tak musíme použít normální vagony. Sedátka slušná, obsluha ve vagoně nabízí nápoje i další občerstvení. Ale jízda trvá 8 hodin. Ve vagonech je možno se připojit na síť 220 V.

Přijíždíme v noci a taxík nás odváží přímo do „zabukovaného“ hotýlku. Ráno jako vždy snídáme na ulici v jedné z pouličních vyvařoven nedaleko hotýlku (jako skoro vždy nudlovou polévku s nějakým masem) a vyrážíme za dalšími  kulturními zážitky. Nejdříve k svatyni Quang Minh asi 7 km od centra města. Od svatyně vedou schody na vrcholek, na které stojí bílá socha  Budhy „Hoa My Sakyamuni“. 20m vysoká socha sedí na 10m vysokém podstavci ve tvaru lotosu.

 

 

Okolo sochy jsou stěny se stovkami zděných boxů, zřejmě pro uschování pohřebních uren zesnulých. Udivuje nás, že většina je vylámána, rozbita a na nedalekém odvalu a smetišti se válí desítky vyhozených porcelánových váziček a dóziček s modrými motivy. V Janě se probudily sběratelské touhy a hned prohledala smetiště a batůžek se naplnil nerozbitými kousky. Doma se budou hodit. Vlastně ještě neví na co.

Další cíl vymyslel Jožka. Prý nejlépe návštěvníky hodnoceny jsou Mramorové hory (Ngũ Hành Sơn) Marble Mountains. Asi 8 km na jihovýchod od Danangu se zvedá pět mramorových vrchů nazvaných jmény pěti nejdůležitějších prvků (podle staročínské teorie): Vodní, Dřevová, Ohňová, Zemní a Kovová hora. Tady celé město pod horami žije mramorem. Jsou zde dílny, kde se kámen opracovává, leští i prodává.  Některé sochy byly opravdu obrovské – dvoumetroví hlídací lvi, sloni, sochy  Buddhy atd. V mramorových vrcholech je řada jeskyní a svatyní. Na jeden z vrcholů vede i prosklený výtah, ale na vyhlídkovou terasu lze vystoupit i po schodech. Mramorové hory nás nijak nenadchly a proto se necháme odvézt podél pobřeží k Son Tra mountain – Opičí hoře, na stejnojmenném poloostrově Son Tra. Na ní stojí socha největšího Buddhy ve Vietnamu (Typycký vietnamský lady Buddha) vysoký 35 m.   Sont Tra – Opičí hora, tak ji pojmenovali Američané za války. Stála na ni velká radarové stanice. Zde se nachází úžasná pagoda Linh Ung, která byla nedávno celá rekonstruována. Pagoda Chua Linh Ung se nachází nedaleko slavné pagody Pag Linh, u které byla postavena socha lady Buddha. Prohlídka komplexu stojí opravdu za to.

 

 

 

 

V Da Nangu je ještě mnoho zajímavých míst. Mezi ně patří i Hoi An. Hoi An (viet. Hội An) je malé město v provincii Quang Nam (vietnamsky Quảng Nam), situované při ústí řeky Thu Bon (vietnamsky Thu Bồn). Od 16. století bylo toto místo významným námořním přístavem, významným pro celý region pevninské části Jihovýchodní Asie. Evropané znali město v době jeho největší slávy v 16.-17. století pod jménem Faifo. Při výstavbě města se mísilo velké množství architektonických stylů. Historické jádro města se dochovalo v autentické podobě do dnešních dnů a je památkově chráněno. Hoi An byl v roce 1999 připsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.  Po zakoupení vstupenky (120 000 dongů) se procházíme uličkami a v ceně máme vstup a návštěvu pěti obydlí a historických budov, které jsou dodnes obývány. V některých jsou různá muzea, původní dílny, jako třeba tkalcovská, malby na hedvábí…

 

Vcházíme do jednoho obydlí, kde  Vietnamka doma v kuchyni připravuje něco jako pelmeně. Tak usedáme ke stolu a jednu dávku si objednáváme. V uličkách i v tomto neturistickém období se prochází tisíce turistů. Ale jako všude převládají Číňané. Pro majitelé rikš jsou zlatý důl.

Příští den nás čeká další dlouhá přeprava vlakem. Z Da Nangu do Ninh Binh. Více jak 600 kilometrů vlakem, znamená 13 hodin na sedadlech, neboť jsme opět lístky do lehátkových vagónů nesehnali. Eva s Honzou to vzdávají a rozhodují se letět letadlem do Hanoje a pak taxíkem do našeho příštího cíle- oblasti „suchých“ mogotů v okolí městečka Tam Cốc, nedaleko Ninh Binh, které leží asi 100 km jižně od Hanoje. Taxík z Hanoje do Tam Coc je stál 75 dolarů. My nasedáme do vlaku a využíváme volných sedadel po Evě a Honzovi. Každý máme dvousedadlo a to je již pohodlné. Dokonce se nám daří celou  noc prospat. Když se rozední, sledujeme krajinu za okny. Nekonečná pole připravená pro výsadbu rýže, ale i hluboké krátery po amerických bombách okolo vesnic a mezi nimi vesničany se zapřaženými jaky nebo voly. Tisíce stále ještě neodstraněných min a 150 tis. tun nevybuchlé munice z války s USA číhající všude, to je hlavní důvod proč při toulkách Vietnamem nevstupovat nikde, kde nejsou vyšlapané či vyjeté cesty anebo obdělaná políčka.

Odpoledne taxíkem z nádraží dorážíme do objednaného ubytování v Tam Côc. Prší a je zima. Pouhých +8°C. A my máme objednané ubytování v bambusových chýších. Stěny tvoří  bambusové tyčky a mezi nimi centimetrové mezery. Stejná stěny je i mezi koupelnou a záchodem. Takže všechny chatky okolo slyší a vidí, co se děje v těch sousedních. Zcela vzdušné a průhledné. A samozřejmě uvnitř teplota a vlhkost stejná jako venku.

 

 

Vybalujeme se v našich chatrčích a i když je hodně nepříjemné počasí, Jožka s Janou a Petr s Pepou, půjčujeme skútry a vyrážíme na seznamovací exkurzi s okolím. Jsme na jednom z nejzajímavějších a nejkouzelnějších míst Vietnamu. Celá oblast je  tvořena vápencovými  kuželovými skalními věžemi – mogotami, vyrůstajícími nad vodními hladinami řek a kanálů. Hlavním říčným tokem je zde řece Ngo Dong. Krajobraz se skládá se z velkolepé vápencové krasové krajiny, protkanou rýžovými políčky, jeskyněmi a to vše protékané řekou, na které se můžeme projet na lodičkách. Ale do údolí mezi mogotami můžeme zajet i na kole nebo skútru, které se zde dají půjčit jako v celém Vietnamu všude. Průměrná cena je 10 dolarů i s nádrží benzínu..  My dnes projíždíme několik zajímavých míst v okolí  Tam Coc. Jen škoda že nám prší a vše je v mlze. Promrzlí se  vracíme do bambusových chýší, kde se určitě nezahřejeme. Ještě že je zde celkem chutný třiceti devíti procentový vietnamský rum (dole u Saigonu sedmička za 80 Kč tady již za 140 Kč). Ale i jídlo v restauracích je zde podstatně dražší než na jihu. Polévku pho dostanete na jihu za 25 až 35 Kč, tady za 70 Kč. Večeři nám chystají stále usměvavé a milé Vietnamky (vlastně jako ve všech hotýlcích, vyvařovnách, krámcích … ), samozřejmě opět všemožné s rýží nebo nudlemi.

Příští ráno 27 ledna stále prší, mlhy a teplota +9°C. Nic moc na příjemný výlet. Přesto brzy ráno vyrážíme na skútrech směr přístaviště loděk do vesnice Tam Coc. K projížďce po řece Ngo Dong v přírodním parku  se nabízí  dvě trasy. Každá za 200 Kč na osobu. Je nás šest, tak si bereme dva čluny se dvěma veslařkami (chlapi tady lodičky  neobsluhují). Vietnamců se na lodičky vejde šest i osm, ale my jsme větší. Vyplováme do mlhy a mžení. Ale i tato melancholický scenérie má mezi skalními věžemi své kouzlo. Cestou po řece Ngo Dong projedeme tři jeskyně, z nichž první jeskyně Hang Ca měří 127 m, druhá Hang Giua 70 m a třetí Hang Cuoi 40 m. Vietnamky jimi zručně proplouvají. Jsme skoro první na řece, ale před námi vesluji loďky se skupinkami vietnamské školní mládeže. Jožka hecuje veslařku, aby je předjela. A když to nezvládá, bere sám veslo do ruky a i za pomocí Jany jsme brzy na čele.

 

 

V sílícím dešti zastavujeme na jednom z ostrovů, kde se nachází další z početných svatyní a po další půlhodině připlováme na ostrov, kde se natáčela v roce 2016/17 poslední verze King Konga. Je tu zachovalá domorodá filmová vesnice a v ní dokonce živí pomalovaní Vietnamci. Jako ve filmu. A také vrak letadla, který hrál ve filmu důležitou roli. Vlastně zdejší krajobraz ve filmu vystupuje.  Před ukončením plavby Vietnamky zastavují na řece a my ji vyplňujeme dotazník, jak jsme byli s nimi spokojeni. Byli jsme spokojeni. Jen to počasí.

Nedaleko přístaviště (Loděk jsou tady stovky až tisíce a neumíme si představit, co se děje na řece v sezoně. Podle fotografií se pluje v několika řadách .) leží staré královské sídlo King Dinh Tien Hoang Temple. Chrám se nachází v obci Truong Yen a byl postaven v 17 století. Určitě stojí za návštěvu. Nedaleko je další zajímavost. Am Tien pagoda a stejnojmenná jeskyně. Toto je místo, uzavřené mezi kolmými skalními stěnami,  kde král Dinh Tien Hoang (který vládl od roku 968 do roku 979) choval tygry. Král Dinh Tien Hoang byl znám svou přísnosti vůči zločincům.

 

Když objevil  jeskyni uprostřed hory, požádal své válečníky, aby toto místo připravili pro chov tygrů , kde pak byli nejnebezpečnější zločinci uvězněni se zvířaty. A ti komu se podařilo z tohoto vězení a ze spárů tygrů uniknout, byli od trestu osvobozeni. Současně král přikázal mistru bojových umění Truong Ma Ni a jeho synovi Truong Ma Son, aby přeměnil jeskyni na stavbu Obklopující scenérie je jak impozantní, tak poetická, zdá se, že nese tajemnou a smutnou auru minulosti. Ke svatyni i jeskyni je přístup pouze tunelem vyraženým v jedné z kolmých skalních stěn. Tam se platí i vstupné. A protože vrátný u vstupu byl hodně unavený, vzal si Jožka jeho uniformu a lístky nám cvaknul sám.

Stále prší. Na skútrech zajíždíme do dalších údolí mezi mogotami a často končíme na pozemku nějakého vesničana.

 

 

Na oběd zastavujeme uprostřed vesnice Tam Coc. Pikantní  polévky pho s kuřecím nebo hovězím masem to vyřešily. A pak jedeme, stále v mírném dešti, na okružní jízdu po okolí. I pro rum až k přírodní rezervaci Thung Nham, domova více jak 40 druhů ptáků. V tomto počasí ale návštěvu vynecháváme. Je už tma, když se vracíme a v každé hospůdce pozorujeme davy fandících Vietnamců. Je finále asijského poháru v kopané a celý Vietnam fandí. A my se v jedné hospůdce přidáváme. Za chvíli kolují láhve s místní „lavorovicou“. Snad nám neublíží. A neublížila. Za to v našich bambusových chatrčích je pěkná zima a vlhko. Ještě že máme rum.

Prší i další den. Na odpoledne máme objednaný autobus do dalšího cíle. Na ostrov Cat Ba. Ale máme ještě čas, tak v dešti Jožka, Pepa a Jana vyrážejí pěšky na nedaleký vrchol Hang Mua – jeden z vápencových útvarů s úžasnými výhledy do okolí. Na ostatní skalní věže, rýžová políčka … Ovšem kdyby nepršelo a my nebyli v mracích a mlze. Po zaplacení vstupného u kasy procházíme okolo jezírka s vodní florou, okolo nevelké Tygří jeskyně a po pěti stech schodech vystupujeme na vrchol Hang Mua, kde stojí dračí skulptura a malá pagoda se soškou Budhy. Dračí skulptury lemují i schodiště na vrchol.

 

 

Dnes jsme tady sami. Sestupujeme dolů a vidíme několik pěšin ve skále, které vedou neznámo kam. A to nás láká. V dolině pod vrcholem pozorujeme nějaký přístřešek a nedaleko něho objevujeme nějakou díru či spíše jeskyni. Do ní vede elektrický kabel a hadice s vodou. Jožka se ihned vrhá do malého otvoru a z podzemí se ozývá : „ Nooo mister, no“ . Něco tam někdo kutá a hledá. Marně uvažujeme, co asi. Jeskyňáři to určitě nebyli.

Vracíme se do naší bambusové vesnice a chystáme se k odjezdu. Vše nám zajistily naše ubytovatelky. Jako ve všech hotelících vládnou i tady ženy. Ale opravdu zajistily vše. Taxi k autobusu, lístky na autobus, který nás zaváží přímo k hotelu do centra městečka Cat Ba na stejnojmenném ostrově v zátoce Halong Bay. Většina turistů míří to tohoto kouzelného světa vápencových mogotů, jeskyní, rybářských vesniček na moři z Hanoje a startují na lodích z pevninského pobřeží. Trvá i hodinu než se přiblíží ke skalním věžím národního parku Cat Ba. Tomu jsme se chtěli vyhnout a tak Jožka vymyslel, ubytovat se přímo na ostrově. A tak jsme tady, v hotelíku nedaleko přístavu. Autobus z Ninh Binh stál 13 dolarů a ubytování, tentokráte 200 Kč. Cesta byla příjemná pohodlným autobusem a rychlejší než jsme si mysleli, neboť ve Vietnamu se staví mnoho nových dálnic a mostů a nový most vede přes moře i po trase na ostrov Cat Ba.

Příští den ráno pronajímáme tři skútry (skútr za 4 dolary na den bez benzínu, benzín litr asi 20 Kč) a vyrážíme na objízdnou trasu po ostrově. Ostrov Cat Ba je velmi členitý se spoustou vápencových homolí a věží, plný jeskyní, jejichž útroby byly ve válečných dobách využity pro ochranu místních obyvatel. Mezi největší jeskyně patří jeskyně Hang Trung Trang, kde byla za války jeskynní nemocnice. Je překvapivé, že Američané se o této nemocnici nedozvěděli, ačkoliv byla velká tak, že se do ní vešlo 17 prostorných pokojů i s rozlehlým kinem. My míříme na severní okraj ostrova, do přístavu Ben Pha Gia Luan. Jízda na skútrech není vůbec příjemná. Je pěkná zima. Pouze +8°C. Čepice a rukavice jsou nutností. Často zastavujeme a jednu část cesty jde Pepa pěšky. V mogotách okolo cesty jsou vidět vstupy do jeskyní. Jestli pak jsou prozkoumané? Ale jak se k nim dostat, když přístup tvoří neproniknutelný porost. Na konci cesty v přístavu zastavujeme na čaj a ohříváme se u ohně, který tu před jakýmsi bufetem Vietnamci udržují.

A jedeme zpět. Již cestou na sever jsme viděli několik nenápadných stezek, které vedou do údolí neznámo kam. Naše skútry povyšujeme na „terénní mašiny“ a  vyrážíme hliněnou stezkou. Doufáme, že je vyšlapaná zvěří a lidmi a „min nět“. Nebyly. Zajíždíme do uzavřeného údolí mezi skalní stěny, odstavujeme skútry a dále pěšky. Nějak jsme na miny zapomněli. Touláme se mezi banánovníky, palmami, v bambusovém háji, mezi mandarinkovníky, které nabízejí poslední neotrhané plody. Nacházíme palmu papáje i se zralými plody v koruně. Jožka třese a třese, až je setřese. Plody jsou hodně zralé a chutné.  A všude okolo stále zelené stromy liči (litchi tree, také zvané čínská švestka), které se zde v severním Vietnamu sázejí ve velkém a často veliké sady lemují silnice. Na náš hotelík se vracíme pěkně vymrzlí. Zahřátí poskytuje pouze horká sprcha. A pod dekou se někteří zahřívají fénem.

 

 

Příští ráno je opět studené. Teplota okolo +10°C a my jsme si pronajali na celý den člun na projížďku národním parkem Cat Ba.  Celý člun tak pro 30 osob na celý den za 30 dolarů na osobu. Tedy 180 dolarů. Ráno nás odváží taxík do přístavu, naloďujeme se i s průvodcem a vyjíždíme mezi mogoty.

 

 

Míjíme desítky krásných skalních věží a homolí a přistáváme v jedné z lagun u plovoucího mola, kde přesedáme ve dvojicích do kajaků a i s naším průvodcem jménem Hui, se vydáváme mezi vápencové skaliska. Dostáváme i světla a brzy chápeme proč. Připlováme k jeskynnímu vstupu. Proplováme jeskynními chodbami, které si sami osvětlujeme, a Pepa s Petrem brzy narážejí na problém. Před nimi bloudí a zkoušejí proplout jeskyní dvě blondýnky bez světla. Vplouváme do velké laguny a do další  již kratší jeskyně, kde se pro změnu motají jak mouchy v lampě dva francouzské kajaky. Nakonec se jimi probíjíme do nevelké kouzelné laguny. Pohádkový svět. Není divu, že se zde natáčí tolik filmů. Neumíme si představit co se tady děje v létě. Hui nám ale říká, že v sezoně je zde počet plovoucích návštěvníků omezen a maximálně povolena plavba kanoí jednu hodinu. V ceně je i oběd, který nám posádka připravila. Na zkoušku různé pokrmy z mořských plodů. Ryby , mušle…. Vše po troše. A samozřejmě nám nabízí i plechovkové pivo, coca-colu, kafe  …. Vesele si bereme, ale to jsme netušili, že toto v ceně není. Plavba zpět vede okolo plovoucích rybářských vesnic v jedné i zastavujeme. Lidé zde žijí po celý rok. Jezdí tu za nimi i zásobovací čluny. Ale mnozí tady mají satelity, ledničky… čím je napájejí, to jsme nezjistili. Možná elektrocentrály.  Ale ty jsme neslyšeli. Ale je nám jasné, že veškerý jejich odpad končí v moři. V tomto kouzelném světě lagun, jeskyní a skal. Naše plavba trvala 9 hodin a měřila 48 kilometrů.

Na poslední noc ve Vietnamu odjíždíme něco autobusy a kousek trajektem do Hanoje. Popisovat Hanoj je zbytečné. Osmi milionové město bylo popsáno mnohokráte. Nepředstavitelný chaos v dopravě v centru starého města a přesto bez bouraček, tisíce krámků se zbožím všech značek (letos absolutně převládaly bundy Nord Face a boty Puma, Adidas, ….), tržiště se vším na co si člověk vzpomene.

My jsme ale zakončili den kulturou. Návštěvou Thang Long Water Puppet Theater- neboli vodního loutkového divadla. Vodní loutky (mua roi nuoc) vznikly na severu Vietnamu  v oblasti delty Rudé řeky a postupně se rozšířily do dalších oblastí Vietnamu. Vietnam se svými rýžovými poli, nemůže  existovat bez vody. Jevištěm byla zatopená rýžová pole a vodiči loutek  stáli po pás ve vodě za závěsem z ratanových rohoží s loutkami z lehkého dřeva. Loutky se ovládaly pomocí bambusových hůlek, a loutky vypadaly, že plavou. A tak tomu je v tomto divadle. Vodní loutkové divadlo patří mezi vietnamské tradice. Není to žádná kulturní „bomba“, ale stojí to za zhlédnutí. Lístek stojí 80 000 dongů.

 

A pak už jen nakoupit zaručeně pravé značkové bundy, sportovní obuv, šály….a opět domů. Vietnam je opravdu kouzelný, i když se stává cílem stále většího množství turistů. Ale vše jsme nestihli. Zbývá nám  hornatá severní část. Tak že se do Vietnamu určitě vrátíme.