Putování po Krymu- září 2016

Od roku 1979 jezdíme na Krymský poloostrov. Máme tam hodně přátel mezi jeskyňáři, horolezci i mezi ostatními lidmi. Zažili jsme s nimi mnoho dobrodružství při společných speleologických expedicích, ale i mnoho politických i hospodářských změn na jejich poloostrově. Ne vždy to byla pravda, co jsme se pak u nás o dění na Krymu dočetli. V září roku 2016 jsem  jel na Krym již po padesáté sedmé. Tentokráte s kamarádem z „vojny“ Jozefem ,  natočit další záběry pro připravovaný filmový dokument  o přírodních, historických i architektonických památkách poloostrova.

K přepravě na Krym, stejně jako již několikráte od roku 2014 využíváme letadla Aeroflotu. Dříve jsme na Krym vždy jezdili automobily, ale od připojení Krymu k Rusku je při vjezdu na poloostrov ukrajinsko-ruská hranice, kterou bychom také nemuseli překročit. Nikdo nám není schopen říci, jak bychom při pokusu vjet na Krym dopadli.  Víme jen od přátel z pohraničního „Perekopska“, že se na Krym nesmí skoro nic převážet. Žádné potraviny, či nějaké zboží a kdo ví jak by to dopadlo s naší filmovací a speleologickou technikou.

Přeprava Aeroflotem Praha-Moskva-Simferopol (po zkušenostech ze čtyř výprav) je opravdu bezproblémová, pohodlná a na evropské úrovni. V Moskvě na letišti  musíte projít přes celnici. I to probíhá bez problémů, stejně jako všude i zde je „zelená zóna“, k přechodu pro ty, co nemají nic k proclení. Celníci si vás většinou ani nevšimnou. Samozřejmě k cestě do Ruska je potřeba vízum (to vám dnes vyřídí spousta agentur). Na celnici po příletu dostanete  formulář , k ohlášení místa pobytu v Rusku. Po našich zkušenostech ze tří posledních let, jsme formulář odevzdali při odjezdu z Ruska na celnici nevyplněný a nepotvrzený a nikomu to nevadilo (náš pobyt nebyl delší než 10 dní).

V Simferopolu vystupujeme v nové  letištní hale, kterou zde postavilo již Rusko, hned po připojení Krymu. Je vybavena vším, co letecká doprava vyžaduje. Před rokem 2014, zde byla hala, připomínající lepší skladiště. A ještě něco. Když jsme ze Simferopolu odlétali v roce 2014, startovalo z letiště několik letů, v tomto roce na tabuli byly odletové časy i každých deset minut.

V Simferopolu nás čeká náš přítel Saša (spolu jsme připravili a prožili desítky expedic) a do jeho bytu také přejíždíme. U Saše budeme do zítřka. Po obědě se jdeme projít do Simferopolu. Obchody plně zásobeny, funkční restaurace a město přeplněné automobily. Od poslední naší jarní návštěvy, jejich počet stoupl alespoň dvounásobně. A změnily se i značky. Žigulíky nahradily terénní Toyoty a Ranch rovery, Volhy –  Mercedesy a BMW, vzácný není Hummer. (Jak se později dovídáme, prý drahá auta místní jezdili nakupovat do Ruska, když se v čase ruské krize báli o své úspory)

Před sídlem krymského parlamentu v Simferopolu  stojí zajímavá socha. Místní ji nazývají „zelený čelověček“. Socha, která je postavena „na počest“ neoznačených, zelených mužíčků, kteří působili na Krymu před referendem a které Putin přiznal až po roce.

Při večeři s přáteli samozřejmě nemůžeme odolat otázkám, jak se žije nyní na Krymu, co vše se zde odehrálo. Ira i Saša říkají, není to jednoduché, ale ruský Krym bychom nevyměnili za „banditskou Ukrajinu“. Znovu se vracejí k událostem před referendem v roce 2014. Situace byla více než vážnou. Tataři posílení několika tisíci ozbrojenými nájemníky, kteří na poloostrov přišli počátkem roku 2014, slibovali že „Ruské zařežou“ (cituji jejich slova). Situace hrozila krveprolitím při demonstraci v centru Simferopolu, kdy proti davu proruských obyvatel stáli ozbrojené skupiny Tatarů, včele s vůdci Krymských Tatarů (beze jmen). Útoku Tatarů na proruské demonstranty prý!!!!!!!!!!!  zabránil telefonát čečenského presidenta Ramzana Kadyrova vůdci Tatarů, kterému pohrozil okamžitou odvetou čečenských bojovníků, pokud Tataři Rusy napadnou (citace neověřené informace simferopolských přátel). Vyostřenou kritickou situaci i vyhrůžky Tatarů popisovalo mnoho dalších osob, se kterými jsme se setkali.

Příští den nám Saša půjčuje své auto VW Caddy a vyrážíme směr Bachčisaray. Ubytováváme se na Sašově „turbaze“ a vyrážíme filmovat do historického centra, dříve sídelního města Krymu. Chánský palác je plný turistů. Samozřejmě ruských. Pro nás je příjemné, že u pokladny dostáváme bez dotazů důchodcovskou slevu na vstupné (to se nám potvrdilo  i dalších návštěvách kulturních památek). Stačilo říci „Dva bilety dlja penzioněrov“. Natáčet můžeme bez omezení i ze stativu ve všech prostorách (to, jak jsme se později přesvědčili neplatilo při dalších návštěvách kulturních památek).

 

Z Chánského paláce míříme údolím mezi skalními stěnami k Uspenskému monastyru (popisovaný v minulých příspěvcích). Když vytahujeme stativ, okamžitě se na nás řítí „děžurny“, že se tady nesmí natáčet. Tak vše balíme a jdeme kaňonem k další historické památce, ke studni „Tik Kuju“ (popsaná v minulých příspěvcích). Ta patří Sašovi, tak že nás žádná omezení nečekají.

Večer sedáme k láhvi skvělého krymského koňaku ( čtyřhvězdičkový flaška asi za 130 Kč) se správcem „turbazy“ Viktorem. Vzdělaný a zkušený člověk s několika diplomy, který prošel 16 profesí od kuchaře na lodi po šéfa energetických sítí pro komunikaci na Krymu. Dnes je důchodcem s opravdu velkou rentou. Opět jsme zvědaví na jeho názory. Na rozdíl od mnohých, Viktor nesouhlasí s tím, že Krym je ruský. Ale krizovou situaci před referendem a nebezpečí od Tatarů potvrzuje.

Další ráno sedáme do Caddyho a jedeme směr Sevastopol. Nejdříve do nedaleké zátoky Balaklava, která je významným strategickým místem. Nad zátokou je stará pevnost  Čembalo (hrála významnou roli v Krymsko-Tureckých válkách). Zadáváme přibližnou polohu do navigace a vyrážíme. Nejdříve nás navigace vede po obchvatu okolo Sevastopolu a pak po úzké asfaltce do kopcovitého terénu. Po několika kilometrech je ale uprostřed silnice závora a další průjezd zakázán. Navigace to samozřejmě neví.

Vracíme se okolo vinic, kde právě probíhá sklizeň. Říkáme si, to by nebylo špatné pár záběru ze sklizně do filmu. Kromě pracovníků vidíme i u vinice nějakou ochranku a tak se jdeme zeptat, jestli můžeme natáčet. „Musím zavolat šéfovi“ pravil šéf ochrany. A za chvíli praví. „Počkejte šéf zavolá svému šéfovi“. Už jsme nečekali a jedeme dále. Jenže navigace nás nyní vede cestami, které jsou stavěny pro Hammra. Po bloudění v terénu konečně zbytky pevnosti „Čembalo“ objevujeme. A také díky radám místních. Pevnost střežila úzký vjezd do zátoky. Za prohlídku stojí hlavně pohled na celou zátoku. Ve skalních  stěnách zátoky jsou otvory pro vjezd a výjezd ponorek do tajných podzemních doků, ve kterých byly za dob Sovětského svazu ponorky opravovány o vyzbrojovány atomovými torpédy. Dnes je zde muzeum ponorkového vojska SSSR (popsáno ve starších materiálech).

Na nehostinných, pustých  svazích nad Balaklavou se tyčí nějaká výstavná sídla. Dovídáme se, že je to sídlo Julie Tymošenkové.

Večer přejíždíme do Sevastopolu. Bloudit po centru města se nám nechce a tak parkujeme auto v přístavu Severnaja na břehu zátoky a trajekt nás převáží na druhou stranu. Vystupujeme v historické a nejvíce navštěvované části města, třídě „Naběrežnaja“, která lemuje černomořské pobřeží. Tato část města je opravdu velmi výstavná, hezká a upravená. V restauraci na pobřeží pivo, kafe a dvě deci červeného (Jožka pravil, že nic moc) přijdou na 250 Kč.  Po „Náběrežnoj“ korzují rodinky s dětmi, zamilované párky. Všichni vypadají spokojeně a bezstarostně. Večer diskutujeme s učitelkou Lilií. I ona nechce nic na Krymu měnit. Jen nízké platy. Ona sama vydělává okolo 12 000 rublů (4500 Kč). Na Krymu jsou oproti Rusku velmi nízké platy. Jak uvádí noviny „Izvestia“, průměrný měsíční  plat je o polovinu nižší a ceny  zboží a hlavně potravin na Krymu skoro  o třetinu vyšší.

Příští den sedáme jedeme z Bachčisaraje směr Jalta a černomořská rekreační střediska. Slušná, místy čtyřproudová silnice vede podél černomořského pobřeží a první cíl je Voroncovský palác v Alupce. Palác si  nechal v letech 1928-46 postavit hrabě Michail Voroncov, generální gubernátor Novorosijského kraje. Stavba je řešena  velmi netradičně: Fasáda orientovaná k horám je ve stylu gotiky starých anglických hradů a fasáda hledící na moře je  podle vzoru orientálních pohádek „z tisíce a jedné noci“.

Turistů je tu opravdu hodně. Samozřejmě ruských. Jak se později dovídáme jsou na Krymu hlavně turisté se severních a dálně-východních rajonů Ruska. Tam na Sibiři v Jakutsku atd mají za to, že pracují v těžkých klimatických podmínkách dovolenou dva i více měsíců. A část nákladů cesty na Krym (pouze na Krym) jim hradí Ruský stát. Zřejmě tak chtějí podpořit cestování právě na tento poloostrov. Chvíli natáčíme, když k nám přichází „děžurny“ v uniformě a praví“ „Tady  nesmíte natáčet se statívem“. Nechápeme, ale je nekompromisní. Pozn. Parkoviště v okolí jsou placená a hodně plná.

Další cíl je snad nejznámější stavba Krymského poloostrova – Vlaštovčí hnízdo. Pseudo romantický rytířský zámek nedaleko Gaspry je postaven na Aurořině skále, která je součástí mysu Aj-Todor. Sv.Theodor zde kdysi postavil obtížně dostupný klášter, který ve středověku zchátral. V průběhu 19. století tam stávala “dača”, kterou v roce 1912 koupil německý ropný magnát Steingel a jako dar své milence tam postavil gotický hrádek. Zemětřesením v roce 1927 se hrádek ocitl v troskách. Do dnešní podoby byl přestavěn v 70. letech minulého století. Dnes slouží jako výstavní prostory.

I tady jsou stovky či tisíce turistů. Ideální místo na natáčení je na skalce nad zámkem. Všude jsou tabule, že je tam vstup zakázán. Ale vidíme, že jej Rusi nerespektují. Tak my také ne, a  přelézáme zábradlí a tentokráte ze stativu můžeme natáčet dle libosti. Vstupné se zde neplatí. Parkoviště v okolí zdarma.

Z Gaspry míříme do Massandry. Tady je nejznámější závod na výrobu vín a vinné sklepy na poloostrově. Do vinných sklepů jsou organizovány exkurze a pro zájemce i s ochutnávkou vín. Jsou tři hodiny odpoledne a exkurze s ochutnávkou jsou již pro dnešek vyprodány. Přidáváme se k jedné exkurzní skupině a procházíme sklepy. V minulých létech bylo možné navštívit část sklepů, nazývané  carské sklepy s archívními víny. Ty nejstarší vína jsou z 18 století. Tady se neskladují běžná vína, ale vína nazývané „portvejny“ nebo „muskaty“ (česky likérová vína), jejichž obsah alkoholu je vyšší než 15% a jsou hlavní produkcí závodu. Tentokráte nás však to těchto míst nepustili. Prý je zde tolik návštěv, že v archívních carských sklepích stoupá teplota a to je skladování vína nežádoucí.. Více zde: http://www.massandra.su/index.php

Je zde skladováno asi milión lahví sběratelského vína různých značek a věku. Tento fond má nevyčíslitelnou hodnotu a vína, která se v něm nachází, jsou unikátní. Zahrnují vedle místní produkce také široké spektrum vín zahraničních. Na celém světě neexistuje patrně obdobně starobylá, rozlehlá a různorodá sbírka vín. Je zde vystaveno např. víno Cheres, sklizeň roku 1775, které i přes svůj věk neztratilo nic na své kvalitě.  V roce 2001 byla vydražena jedna láhev vína aukci Sotheby´ za 50 000 dolarů a byl tak vytvořen nový světový rekord.

Z Massandry bereme směr na východní konec poloostrova. Míjíme Aluštu a pak silnicí podél moře s tisíci zatáčkami, úzké se slušným povrchem jedeme do dalšího historického centra Sudaku. Cestou jako všude na Krymu vidíme v každé vesnici spoustu nových kostelů. Pravoslavné církvi se tu opravdu daří. Ale to jsme pozorovali na celé Ukrajině a Rusku.

Telefonicky jsme si objednali ubytování v jednom z penzionů. Přijíždíme v noci a samozřejmě bloudíme, neboť nás navigace zavedla na  hliněnou cestu, končící zákopem. Tak voláme do penzionu, ať si pro nás přijedou. Přijel pro nás Tatar v BMW X6. A po hliněných cestách nás vede k penzionu. Nový výstavný dům, tři patra, zahrada, palmy z Itálie- a majitelé Tataři. Stejně jako desítek motelů, hotelů a restaurací okolo. Už nevěříme, že jsou Tataři na Krymu tak utiskovaní a chudí. Majitelé (muž je bývalý gynekolog) ještě nestihli ustlat postele a tak to dělají společně s námi. Cena za noc a pokoj se třemi postelemi je příjemná – asi 400 korun českých. Je to sice penzion Lux, ale do Luxu v našem pojetí mu mnoho chybí.

Ráno nás tatarští majitelé vedou na snídani do své restaurace na pobřeží Černého moře.  I tady vidíme, že všechny restaurace, bufety…mají tatarské majitele. A  obsluha? Též tatarská a jako by personál hosty pohrdal. Hodně nevlídní.

Dnešní den patří návštěvám zajímavostí v Sudaku a okolí. Už od pradávna byl Sudak významným přístavem, protože ležel na konci Hedvábné stezky, obchodní cesty, která vedla z Číny napříč Asií do Evropy. Městu vévodí stará, velmi zachovalá janovská pevnost ze století, její dva kilometry dlouhé zdi vysoké šest metrů a široké dva metry jsou impozantní.  Celkem se zde zachovalo deset původních věží. Od roku 1475 tu vládli osmanští Turci. I zde je spousta turistů.

U vstupu se na nás vrhají dva Tataři. Jeden s orlem na ruce a druhý s opicí na rameni. A hned je Jožkovi dávají na rameno, aby se s nimi vyfotil. Jožka se naivně nechává fotit, zatím co Pepa je od sebe vyhání. Známá to finta, jak turisty obrat o peníze.  A tak se také stalo. Po Jožkovi chtěli 600 rublů za orla a 600 rublů za opici. Více než stálo ubytování v penzionu. Samozřejmě odmítáme, ale i tak Jožka přišel o 600 rublů. Ještě že nám u pokladny u vstupu do pevnosti dali důchodcovskou slevu.

Hned za vstupem do pevnosti k nám přichází „děžurny“ s dotazem, zda provádíme profesionální natáčení. Poučeni z minulých střetů s „děžurnymi“, říkáme, že si točíme  jen pro sebe. Koukal sice nedůvěřivě na naše vybavení a pak pravil: „Jinak by jste museli mít povolení“.  Procházíme podél mohutných zdí pevnosti a nad námi je skalnatý vrcholek s věží. Všude okolo velké tabule, že je tam vstup zakázán. Ale skoro každý se tam po skalní stěně snaží vyškrábat. „Děžurny“ je asi na dálku slepý.

 

Z pevnosti míříme do několik kilometrů vzdáleného přímořského turistického centra  Nový svět. Moře nás nezajímá, ale skalní stěny vypínající nad ním ano. Okolí obce má status botanické rezervace, kvůli endemické borovici Stankevich, která roste jen v těchto místech. Osada vznikla na popud jednoho ze zakladatelů ruského vinařství, knížete Leva Golitsinina,na konci 19.století. Kníže vybudoval na svém panství závod na výrobu šumivých vín. Zdejší ideální přírodní podmínky pro pěstování kvalitní vinné révy a přísné dodržování tradiční technologie výroby šampaňského vína, které zde zavedl kníže, mělo za vznik vína výjimečné kvality. Jedním z hlavních odběratelů byl carský dvůr. Původně se osada jmenovala Paradise (Ráj),ale po roce 1912, kdy majetek knížete Golitsinina navštívil car Mikuláš II, byla osada přejmenována na Nový svět.

Z osady vede nad mořem Golicynova stezka, která byla vyhloubena ve skalních stěnách hory Koba-Kaj právě k carově příjezdu v roce 1912. Dnes je to přírodní rezervace a samozřejmě se vstupným.

Obcházíme východní část hory a před námi se otevírá velký portál „Golicynovy jeskyni“, která bývá také nazývána Šaljapinovou. Uprostřed jeskyně je malá studna. Kníže Lev Golitsyn nechal vybudovat  interiér této  jeskyně. Kamenná zeď dělí jeskyni na dvě části. Vnitřní část určená pro skladování vína – v ní jsou vyrobeny výklenky, ve kterých byly uchovávány archivní vína. Tato vinotéka je zachována do dnes.  Z jeskyně vedl tunel, který ústil do vinných sklepů závodu.

Golitsyn často tuto jeskyni navštěvoval. Jeskyně má úžasnou akustiku. Jeskyni osvětloval veliký lustr, byly zde vybudovány  kamenné terasy a lavice, které byly využívány při slavnostních příležitostech. Nová etapa v historii jeskyně začíná ve dvacátém století, kdy jeskyni navštívil car Mikuláš II.

Častým hostem u Golicyna byl slavný operní zpěvák Šaljapin. Při jedné návštěvě Šaljapin koncertoval i v této jeskyni. Šaljapinův hlas byl tak silný, že od rezonance  praskla sklenice v jeho ruce.

Od jeskyně pokračuje stezka okolo Modrého zálivu a mysu Kapčik, kterému se lidově říká Delfín. Modrý záliv bývá nazýván také Pirátský, protože podle legendy se zde schovávaly pirátské lodě už v dobách starověkého Řecka. Za mysem Kapčik se otevírá Modrá laguna, na které je pláž, která se jmenuje Carská. Podle legendy se právě na této pláži slunil první pár Ruské říše.

Z Nového světa míříme dál na východ do „Solnečnoy doliny“, tam prý se vyrábějí nejlahodnější vína a „portvejny“ na Krymu. „Vinzavod“ opravdu není veliký a vína má skvělá. Ve vinotéce i v firemní prodejně i moc příjemný personál. Hned si vybavujeme nepříjemné Tatary v restauracích.

Ze „Solnečnoy doliny“ se začínáme vracet do Simferopolu. Abychom prý nejeli stejnou cestou zpět, nachází Jožka v navigaci zkratku. Cestu žlutě značenou. Vidíme, že tam i jezdí autobus, tak co by tam nemohl náš Caddy. To jsme si mysleli. Jenže po několika kilometrech jsme pochopili, že i Hammer by tu měl velké problémy. V některých vesnicích končíme až u někoho na zahradě a další směr nám ukazují vesničané. Za podél „cesty“ potkáváme několik vojenských kasáren. Takže cestě Šepetovka směr silnice P35 přes Krasnokamjanku se příště určitě vyhneme.

V Simferopolu se opět probíjíme auty ucpaným městem a opět zůstáváme u našich přátel Saše a Iriny. Po dnešních šocích je nejlepší léčba koňakem, a tak jsme si ji také se Sášou hned naordinovali. Jožka je čím dál tím více v šoku. No jo je tu poprvé.

Probíráme s přáteli naše postřehy z poloostrova. Ptáme se, komu patří výstavní, honosné ale často velmi nevkusné vily a sídla na černomořském pobřeží. Dovídáme se, že si je zde vystavěli ukrajinští oligarchové a zbohatlíci. Nyní prý je ruská vláda „znárodňuje“ a jsou prý určeny k obecnému využití.

Ráno vyrážíme opět na jih. Směr skalní město Eski Kermen. Byli jsme tu již mnohokráte, ale rádi se vracíme. Zvláště, když potřebujeme filmové záběry. Kupodivu u kasy není nikdo. Už je asi po sezoně. Ani turistů tady není mnoho. Možná i proto, že několikakilometrová prašná příjezdová cesta z nedaleké vesnice hodně připomíná tankodrom. Ale návštěva skalního města Eski Kermen (popsáno ve starších reportážích) vše vynahradí. V údolí mají nějaký svátek Tataři a diskotéka je v plném proudu. Potkáváme je i ve skalním městě a hned nás zvou mezi sebe. Pozvání jsme sice nevyužili, ale přesto hladoví navštěvujeme restauraci (spíše  bufet) pod skalami, kde jsme v minulosti byli spokojeni. Tentokráte tomu tak nebylo. Dáváme si boršč (nebyl příliš chutný) a pak jsme chtěli jeden čeburek. Sdělili nám, že jeden nedělají, minimálně čtyři. Z  čebureků, velkých jako talíř kapal starý olej a vůbec nám nechutnaly. Po nich bylo Jožkovi dva dny špatně. Ani vodku nechtěl.

Večer jedeme opět na sašovu turbazu v Bachčisaraji, kde se správci vyměnili a Viktora vystřídala Naděžda. Bydlí tady ve vesnici mezi starousedlými Tatary. Také už toho prošla hodně, včetně povolání kuchaře na vojenské lodi.  Večer při víně opět zavádíme diskuzi na život na Krymu. Naďa žije mezi Tatary a moc dobře zná jejich život. Vypráví, že při referendu v roce 2014 byli místní staří Tataři první u voleb a všichni volili spojení s Ruskem. To nás překvapuje. Zatím jsme slyšeli opak. I ona nám potvrzuje, že cílem nájemných skupin Tatarů, kteří přišli v kritickém období na Krym hlavně z Uzbekistánu, bylo „vyrezat ruskich“ (citace Nadiných slov). A pak po zásahu „zelených mužíků“ bylo (prý) v tatarských mešitách nalezeno množství zbraní. Ale místní, starousedlí Tataři jsou hodně pracovití a žijí ve skromných domcích. Také  mezi prvními stáli ve frontě na výměnu ukrajinských pasů za ruské.

Příští ráno  nám počasí nepřeje a přesto vyrážíme na hřeben Aj Petri, který leží nad střediskem Jalta. Sedlo je ve výšce okolo 1200 m n.m. a vede na něj jak cesta od moře , tak z pevniny. My vyrážíme z Bachčisaraje po té z vnitrozemí. Byli jsme  varování, že je ve velmi špatném stavu. Jak jsme se brzy přesvědčili, stav není špatný, ale katastrofický. Na prvních 10 kilometrech výjezdu, se dvojku podařilo zařadit jen výjimečně. Hřeben Aj Petri byl kdysi dávno při našich návštěvách do rozpadu SSSR velmi hezkým, nenarušeným místem v přírodě. Za posledních 20 let se vše úplně změnilo. Na vrchol vede z Jalty lanovka a okolo stanice a v sedle vyrostly stovky stánků, bufetů i soukromých „dáčí“ a vil, bez jakékoliv horské architektury. Samozřejmě majiteli jsou Tataři.

Je velmi špatné počasí, jsme v mlze a tak se jdeme jen projít po hřebenu. O natáčení nemůže být ani řeči. Při normálním počasí se z okraje hřebenu otevírají pohledy na černomořské pobřeží a Jaltu. Silnice směrem k moři je naštěstí v mnohem lepším stavu, i když desítky velmi úzkých serpentin nedovolují autobusům vyjet na hřeben. Jen osobní auta a mikrobusy. Zastavujeme se ještě na prohlídku Jalty. Město je přecpáno automobily, ale daří se nám nedaleko pobřežní promenády najít placené parkoviště. Dlouhá promenáda na pobřeží je opravdu na úrovni. Butiky s luxusním zbožím, drahé restaurace, spousta turistů. A na jejím konci samozřejmě mezi palmami veliká socha Lenina. Stejně jako ve všech městech, které jsme navštívili. Lenin je zde symbolem vzniku SSSR  a na rozdíl od Stalina, jej skoro všichni uctívají.

A z Jalty přímo do Simferopolu přes Angarský průsmyk po hodně dobré silnici. Poslední den a večer na Krymu. Rozloučení s našimi přáteli a ráno nás už Sašuv řidič odváží na letiště. A pak opravdu spolehlivými linkami Aeroflotu za pár hodin přes Moskvu do Prahy. Jako již několikráte zase bez problémů.

Pár poznámek na závěr:

• Náš mobilní telefon můžete na Krymu zahodit. Světové mobilní společnosti (nikoliv ruské !!!) Krym zcela blokují, tak že se na místní sítě nepřipojíte
• Získat ruskou telefonní kartu je pro cizince nemožné. Dostane ji na pas pouze občan Ruska nebo Běloruska. Nevěřili jsme tomu a zkoušeli to. Marně
• Platba kartou na Krymu- možno platit pouze ruskou
• Internet tady funguje skoro všude. Většinou nezabezpečené připojení (pumpy, restaurace…)
• Policii a vojsko uvidíš jen náhodně. Na silnicích skoro žádné policejní kontroly.
• Vlaky na Krym nejezdí. Ukrajina zastavila průjezd. Vlak končí před vjezdem na Krym, pak se musí pěšky a opět nastoupit na vlak za hranicemi Krymu a pokračovat do Simferopolu. To skoro nikdo nevyužívá.
• Mnoho krymčanů si kromě ruských pasů nechalo i ukrajinské, aby mohli navštěvovat své příbuzné na Ukrajině.

Sepsal J.Wagner