MONTE CANIN 1981
„Monte Canin 81“ Julské Alpy Itálie 21.srpna-11.září 1981
První česká speleologická expedice do propasti hlubší 900 metrů.
Sestup do propasti „M.Gortani“ (-900 m)na hřebenu Monte Canin, tehdy ještě za pomocí dvou lanové techniky, vybudování podzemního tábora , transport a retransport jedním družstvem
Účastníci expedice: Pepa Wagner – vedoucí expedice
Mirek Reichenbach – Raich –zástupce vedoucího expedice
Petr König –Česlo
Pavel Sýkora-Cici
Mirek Demjen-Déžo
Česťa Kupka
Ljuba Šromová
Je 21. srpna a my na klubovně do dvou expedičních aut Škoda 1203 a GAZ M421 ukládáme neuvěřitelné množství materiálu. A to se tam musíme vejít i my. Stovky metrů lan, desítky karabin, gibsy, vaky a jídlo na 3 týdny. Snad jsou ta auta nafukovací. Konečně vyrážíme, ale jen do Brna, tady si Raich shání nějaké botasky, aby neběhal po západě na boso. Dnes končíme v nějaké vesnici u Znojma, kde žije Dežův přítel Bulin. Ten nás vízá a to neměl.Hned jsme mu zdegustovali víno, sežrali půl prasete a zničili hasiče ve volejbalu.
V sobotu 22. srpna vyrážíme dál již ve 4 ráno. Za Znojmem ještě opravujeme klakson a koncová světla a pak už směr západ. Rakouský celník se nás sice ptal jestli nemáme vodku či šampus – ale nic od nás nedostal. Nedůvěřivě sice vyzvídal značku našeho Gaza, takové auto ještě asi neviděl. Bylo nám jasné, že budeme všude budit rozruch. A budilo.Řidiči co nás předjížděli, chvíli šlapali na plyn, chvíli na brzdy a v očích se jim střídal obdiv s hrůzou.Ale brzy si na nás zvykli. Asi pověst o našem autě se šířila rychleji než my.
Vjíždíme do Wídně a máme čas tak vyrážíme do města. Ceny ve výkladních skříních neodpovídaly našim peněženkám. Zato Raich a Česťa nás furt lákali do červeného kina, ale my dali přednost kolotočům v Prátru. Déžo a Česlo nakonec skončili na toboganu a Pepa s Ljubou na jízdě hrůzy. Ovšem pravá hrůza byly ty ceny.
A jedeme po dálnici na Salburg. Ale za chvíli jsme nejeli. V Gazu uletěla lopatka vrtule na chladiči, prorazila kapotu a odletěla neznámo kam. A tak jsme ulomili i druhou a jeli dál s vrtulí se dvěma lopatkami.Snad to motor Gaza uchladí.Na nocleh zastavujeme za Lincem na odpočívadle. Pěkně lije. Nevadí, alespoň se umyjeme.
Další den ráno chceme jet dál. Nejde to. „Škoda má poruchu válce spojky“ , pravil Déžo a už se Raichem vrhají pod kapotu.Lehce závadu odstraňují e jedeme dále. Míjíme jezero Mond see s jachtami a vilami na břehu.Asi středisko nezaměstnaných říkáme si a míříme dál na Sazburg. Prohlížíme si město i hrad a hledáme marně Salzburgské speleology, se kterými jsme byli v kontaktu. Odjíždíme proto do Alp sami. Nejdříve do městečka Golling sehhat nějaké mapy okolí. Marně. Vše už je zavřeno. A tak cestu do hor hledáme bez map.Též marně. Vše je privat.Uvidíme ráno a uléháme na noc pod silonový přístřešek na břehu řeky Salzach. Opět pěkně lije.
- srpna lije i ráno a navíc se Ljuba vyspala na žvýkačce, tak máme veselo, když ji Česťa operuje žvýkačku z vlasů. Jdeme koupi mapu a míříme do Abtenau, prohlídnout si mohutné krasové vyvěračky- vodopády.Opět jsme zmokli na kůže a tak jdeme raději hledat cestu na hřeben Tennengebirge, našemu cíli v Rakousku. Podle mapy se proplétáme mezi usedlostmi, až nás zastavuje v údolí závora.Potkáváme jednoho ze členů belgické speleologické expedice a dovídáme se, že máme dobrý směr. Dnes uléháme přímo na cestě u závory a doufáme, že zítra bude lepší počasí.
A bylo. Balíme vše do krosen, u aut necháváme Česťu a vyrážíme vzhůru na Kuchellberg. Před námi je převýšení 1200 metrů.Stoupáme několik kilometrů a narážíme na auta belgické výpravy. Asi se jim podařilo uplatit nějakého Tyroláka a ten je pustil dál.Pod kolmou skalní stěnou Rotwant prudce stoupáme vzhůru. Stromy vystřídala kleč a cesta už dávno zmizela. Orientujeme se podle kamenných mužíků, asi značky belgičanů. Výše potkáváme další členku belgické výpravy a dovídáme se, že náš bivak-bouda v jeskyni RothEishöhlle je už nedaleko.Jdeme se domluvit, zda tady bude i pro nás místo, neboť bouda pojme 10-12 lidí a nás je i s Begičany 15. Pojala nás všechny.
Odpoledne vyrážíme hned do terénu, pokusit se najít další jeskyně.A večer do ledové jeskyně RothEishöhlle. Podle mapky lehká na zdolání. Ale né tak docela. Vchod je hned bivaku a jeskyně začíná ledovou chodbou ústící do svažujícího se ledového domu.Raich se vrhá na led a bere to dolů šusem, Česlo hned za ním. Ledový topogan vede do velkého domu s dvěma obřími ledovými kupami. Pod námi ústí další propast. Dolů to jde, ale nahoru, to je horší.Jedině plazením.
V Bivaku zjišťujeme, že i Ljuba měla úspěšný lov- nachytala pro Olomoucké muzeu spoust tiplic a seznamujeme se blíže s belgickými jeskyňáři.
- srpna Belgičané dnes balí a my vyrážíme na exploraci povrchu Tennengebirge. Nacházíme spoustu vertikál a všechny končí ledovou či sněhovou ucpávkou.S výškou přibývá i sněhu. Nad námi se tyčí vrchol Schneibling Kögel, pokrytý sněhem. Pepa a Dežo se rozhodují vystoupit na vrchol severní stěnou a Cici traversem. Terén se brzy měmí ve skalní stěny pokryté ledem a sněhem. Ale vystupujeme výš. Konečně vrchol (2280mnm) a první český zápis do vrcholové knihy.
Sestupujeme k prázdnému bivaku. Vše balíme a sestupujeme dolů za Česťou. Nechali jsme jej na pospas Tyrolákům. Jenže ten byl s něma za chvíli kamarád. Vše balíme a jedme dál, směr průsmyk Hochtor. Auta těžce funí, ale pomalu stoupáme až do průsmyku 2505 mnm, kde zaplatíme 400 šilinků za průjezd. Zastavujeme ještě na ledovci Grossglockner a pak začíná dlouhý sjezd do Itálie. Na hranicích si nás k našemu údivu nevšímají. Před Cortinou něco neklape s „dvanásettrojkou“- tedy spíše něco klape v ní. Proto raději zastavuje uprostřed Dolomitů na nocleh.
Ráno příštího dne se budíme pod horskými vrcholy. Nad námi je Monte Cristallo (3216 mnm), na který vyráží Pepa, zatímco Déžo, Raich a Cici se vrhají na opravu auta. Na oběd, který Ljuba mezitím uvařila, jsme zase všichni pohromadě. Auto je opraveno a my po krátké zastávce v Cortině, hledáme místo na nocleh. Vůbec to není jednoduché a tak nakonec vjíždíme do nějakého pole s kukuřicí.
- srpna Budí nás rachot aut a vůně palačinek, kterými nás Ljuba překvapuje. Po snídani jedeme až do Terstu, kde je speleologický klub E.Boegan, se kterým jsme domluveni. Nacházíme klubovnu na náměstí a na dveřích i vzkaz pro nás :“Budeme v 19 hodin“.A tak máme čas na Terst. Raicha i Česla nejvíce zajímalo kde je červené kino. Večer se setkáváme s italskými kolegy. Dovídáme se, že na bivaku na Monte Caninu, kam míříme jsou zatím Poláci. Samozřejmě mimo plán.Loučíme se a v doprovodu Luciana (kterého jsme přejmenovali na „hluchého jana“) jedeme dnes přenocovat do kempu nad Terstem.To byl finanční šok ! Ještě, že tu byla alespoň zdarma studená voda.
Příští den ráno nabíráme Luciana a jeho psa Pučiho a jedeme do střediska Sella Nevea pod Monte Caninem.Tady narážíme na jednu část polské výpravy. Druhá část však je ještě na bivaku. Balíme vrchovatě krosny a vaky a vyrážíme k lanovce. Lucaino nám zařizuje slevu a vyjíždíme o 600 metrů výše. Od lanovky nás ale čeká pěkná makačka.Vynést materiál k bivaku speleologico. Vynášíme krosny a vracíme se pro vaky. Pět hodin vynášky.
Večer diskutujeme s Poláky o situaci v propastech. Dovídáme se, že náš cíl propast Vianello i Davanzo jsou neprostupně zaledněny a doporučují nám systém M.Gortanni (-920 m). V noci opět prší a vhání do bivaku i Pepu, Česťu a Ciciho, kteří spali venku.
- srpna Poláci opouštějí bivak a my se chystáme na Gortanniho.Víme, že poláků bylo 12 a propast udělali na 3 družstva. Měli sebou i průvodce. My máme lana na hloubku 600 metrů a je nás 5. Přesto se pokusíme dosáhnou co největší hloubky. Balíme 6 vaků lan a 5 vaků se spacáky, závěsnými sítěmi, potravinami…a ještě jeden hodně těžký vak s fotovybavením.
V 11. hodin zahajujeme sestup. Do první vertikály -12 metrů vhazujeme lanový žebřík.Spouštíme 12 vaků a pak lana padají do dalších vertikál -20,-56 a -87 metrů. Tady instalujeme i jistící lano. Vertikálou stéká voda, ale proud je slabý.Krátký meandr a za ním šachty -20 a -28 metrů. Zatím vaky stále spouštíme. Přichází však úsek Bigoli. Úzké meandry a stupně, plazivka dlouhá 50 metrů, kde tlustší vaky musely být převálcovány a každý musel tímto úsekem dvakrát.Ztrácíme tady několik hodin.Pak následuje systém vertikál -50 m a nejtěžší úsek Meandro 180. Úzké vysoké meandry. Pot se lije ze všech. Konečně závěr a jdeme zpět pro druhý vak Dalších 5 hodin dřiny.Italové měli pravdu, že naše vaky jsou příliš veliké. Po Meandro pokračují další vertikály (30,15,40 a 45 m). Ve druhé z nich budujeme náš bivak.Nabíjíme skoby a zavěšujeme sítě. Pokoušíme se usnout.
Je 1. září 6.00 ráno. Jedině Mira usíná ihned. Sítě moc pohodlné nejsou.Po 5 hodunách odpočinku pokračujeme dál až na dno vertikály „Ceska“. Jsme v hloubce -480 metrů. Najít další pokračování jeskyně není snadné.Konečně nacházíme našeho průvodce, telefonní drát a můžeme pokračovat. Pár menších stupňů, traverz nad padesátimetrovou propastí a pak sjezd na její dno. Tady už podzemím teče silně voda a jeskyně pokračuje dalším meandrem. Zbývá nám 140 metrů lan. Zdoláváme další propast -20 metrů a jsme v hloubce -600m. Odpočíváme a zjišťujeme, že tok vody okolo nás zesiluje. Začínáme rychle výstup. Podzemní voda prudce stoupá a zesilují se vodopády v propastech. Na povrchu asi řádně lije.
V našem podzemním táboře krátce jíme , vše balíme a vystupujeme vzhůru.Zatím se nám daří vodopády míjet. Lezeme celou další noc. Je 2. září. Opět překonáváme těžké úseky Meandro 180 a Bigoli. Namoklá lana při retransportu váží dvojnásobek. A pak to přichází. Ve vertikále -87 m už padá velmi silný vodopád. Není vyhnutí. Dlouhé minuty lezení v ledové vodě. Karbidka ihned zhasíná a prsty rychle tuhnou. A ještě vytažení těžkého materiálu.Taháme i tři vaky najednou. Konečně dvě poslední propasti a je vidět žebřík. Je 14 hodin a přestalo pršet. Poslední vak je venku. Unaveni ale spokojeni. Dnes usínáme skoro vestoje.
Dnes, když přepisuji zápisy kroniky vím, že právě v této jeskyni a v propasti-87 metrů zahynuli v roce 1986 při výstupu právě ve vodopádu tři čeští speleologové. Už nikdo neví jak a proč. Vodopád nezvládli. A my dobře víme, co museli prožívat. A také vím, že jsme sestup v Gortani přerušili v pravou chvíli. V opačném případě náš osud mohl být jiný.
Je 3 září, den odpočinku. Včera večer přijeli do bivaku Paolo a Mario a dnes jdeme s němi kontrolovat stav zalednění do abisso Boegan. Vstup je silně zaledněný, ale Paolo našel skulinu a pronikl hlouběji.A byl spokojen Vracíme se do bivaku. V noci se přihnala řádná bouře. Ještě, že je bivak dobře ukotvený.
Příští den se s námi Monte Canin loučí mlhami a větrem. Balíme krosny a vaky a v mlze scházíme, spíše bloudíme k lanovce. Abychom nešli dvakráte, nakládáme si hodně těžký náklad.Na parkovišti vše můžeme nabalit do aut a zamířit do Terstu. Tam v klubovně Boegan se opět něco slaví a tak se připojujeme.
- září jdeme s Italy do nejhlubší propasti v Terstském krase.- Trebisiano- hloubka -320 metrů. Prvních 100 metrů jsou žebříky. S námi sestupuje i početný doprovod Italů. Paulo, Lupo, Mario a náš pozdější průvodce Suzi. Asi 25 metrů pod zemí se seznamujeme s obyvateli propasti. Dvěma macaráty, chovaných zde pokusně italskými kolegy. Žebříky končí a dál jednolanová technika.Samá přepínka a uzel.Sestupujeme až na hladinu podzemní řeky Timavo. Je to ale vlastně podzemní stoka. Ve Slovenii, kde se řeka propadá do podzemí ji znečisťuje nejedna továrna. Raich a Česlo dostali sice chuť se vykoupat, ale když se podívali na plovoucí červy a hemžící se chrobáky přešla je chuť. Vystupujeme na povrch a vracíme se do Terstu.
Večer jsme pozváni na velkou speleologickou oslavu. Vše se odehrává v prehistorické jeskyni nad městem. Jeden ze speleologů zapíjí svobodu a u toho musí být všech 11 jeskyňářských klubů z Terstu. A bylo pravé veselí. Víno a jídlo pro nás, zpěv pro Italy. A jiné radovánky- jako skok plavmo přes hranici…Vyvrcholením bylo přetahování lanem. A vyzvali i nás.To neměli dělat. Jednak jsme v nejnižší váhové kategorii a jednak i s Ljubou pouze 7. A tak jsme konec lana ve tmě nenápadně uvázali ke stromu. A v plném zápřahu Italů někdo lano přeřezal. Samozřejmě s naším vědomím. Víme jen tolik, že se naši soupeři nemohli dlouho zastavit a dlouho do půlnoci se hledali v okolním křoví. Marno mají velkou sílu. Oslavy se protáhly a tak jsme zůstali spát u jeskyně.
Další den jedeme na propast Martell. Není to jen exkurze, ale pokus o prolongaci.Úzkým průlezem sestupuje s námi i početná skupina Italů, vedená Brunem s klubu San Giusto. Explorace začíná v hloubce okolo 90 metrů. Italové prolézají jeden z komínů a Bruno s Dežem a Raichem prosekávají otvor, vedoucí zatím do neznámé prostory. Konečně je otvor zvětšen tak, že nejhubenější z Italů (ještě hubenější než Dežo) prolézá do nové prostory.
Končíme práce a jdeme se občerstvit do malé hospůdky. A tady poznáváme temperamet italských jeskyňářů.Házení kelímků, běhání po stole..a ani nás už pak neudivilo, že snědli hospodskému dva kaktusy.
Budíme se opět na klubovně. Dnešní cíl je další propast Fernetti. Vstup leží nad Terstem, přímo uprostřed kempu. Sestup na dno 180 metrů hluboké propasti vede systémem vertikál a galerií s hezkou výzdobou, opět spousta přepínek a uzlů ..už si na to zvykáme. Cici s Pepou fotí galerii v hloubce okolo 120 metrů a ostatní slézají na dno. Fotodružstvo je již na povrchu, když zahajuje výstup i skupina ze dna jeskyně. Jenže pak to nastalo…. V hloube okolo -140 metrů Italové příliš vytahují lano a Mira Raich k němu stěnuje. Na kluzké stěně si však přišlapuje smyčku gibsu, na kluzké mu ujíždí noha a Raich padá ze 4 metrů na záda. Přemáhá bolest ( jak se později ukázalo měl naštípnuté žebro) a leze dál. Pomalu přes přepínky a ještě pomaleji přes uzel. Na povrchu jsme nervózní. Konečně vylézají z propasti. Balíme vše do aut a večer jsme pozvání Brunem (Lupem) naším pozdějším velikým přítelem, do klubu San Giusto.
8.září Raichovi je po ránu lépe. Jedeme ještě na prohlídku Benátek. Je vedro a procházením města jsme brzy unavenější, než po výstupu z propasti.Večer se vracíme do Terstu, kde jsme si dali pár piv za cenu jednoho sudu piv u nás. Příští den se loučíme se všemi a samozřejmě je zveme na návštěvu u nás v Bohumíně.
Další tři dny nám trvá cesta domů. Zastavujeme se v Klagenfurtu a opět ve Wídni, kde Raich ještě stihá kino s nějakým krvákem a pak už jen fronta na hranici a 12.září opět zastavujeme v Bohumíně.