KUBA 2014

“Expedice Kuba 2014” ostrov Kuba, 19.11 až 5.12.2014   Cílem exkurzních návštěv krasu Kuby, mapování jeskyně Serrano, studium krystalických aragonitových forem v jeskyních Kuby a porovnání jejich geneze s obdobnými formami v jeskyních Krymského poloostrova .

 

Píše se rok 1989 a na Kubě působí druhá a poslední expedice českých speleopotápěčů. Tehdy byly vztahy Československa a Kuby velmi přátelské a na výzkumu krasu na Kubě se podílel mnoho let Doc. Vladimír Panoš, který byl velikým přítelem Antonio Núñez Jiméneze, zakladatele a presidenta Kubánské akademie věd. Po roce 1989 se politický svět změnil, Kuba se uzavřela. I pro české speleology. Scházely kontakty i odvaha vydat se na nejistou výpravu do země, kde vládne revoluční režim.

Až přišel rok 2013 a na internetu se objevily výsledky společného výzkumu Italských-Francouzských a Kubánských speleologů v jeskyni Bellamar na Kubě. „Když tam mohou Italové a Francouzi, co bychom tam nemohli my“, řekl Pepa a začal hledat kontakty na kubánské jeskyňáře. Vše bylo o to lákavější, když fotografie z Bellamaru ukázaly, že v jeskyni je mnoho aragonitových a krystalických forem, jaké jsme objevili a mohli studovat v jeskyních na Krymském poloostrově.
A přišly i první otázky. Je geneze krystalických forem na tak rozdílných místech zeměkoule shodná? O jaký typ krasu se jedná? Jak zabezpečit ochranu těchto křehkých forem? V průběhu roční přípravy expedice vyvstaly i další otázky…. Ale postupně.
Není jednoduché navázat kontakt s kubánskými speleology. Internet na Kubě není lidem běžně dostupný a tak se pokoušet najít nějaké www stránky Kubánské speleologické společnosti nebo klubů je zbytečné. Neexistují. Štěstí ale přeje trpělivým a tak se přece jen na Facebooku Pepovi podařilo najít klub Grupo Espeleológico Tageni. Najít jeskyňáře na Kubě to byl první krok, tím druhým a náročnějším bylo získat jejich důvěru, aby nám pomohli s realizací naší výpravy. Po první emailové koresponcenci na konci roku 2013 se podařilo zjistit, že předsedou klubu Tageni je Yamilé.

 

Nejdříve jsme si mysleli, že je to jeskyňář, ale brzy se ukázalo, že je to jeskyňářka. Anglicky neuměla a tak komunikace se nám dařila jen díky perfektní Lucčině španělštině . Když ji Pepa napsal, že bychom chtěli na podzim příštího roku navštívit kras Kuby a podílet se i na jejich výzkumných pracích, kupodivu Yamilé hned souhlasila a začala nám pomáhat s přípravou expedice. Vůbec to totiž není jednoduché dostat se do oblastí a hor, kam normální turisté, či sami Kubánci nemohou. Na to nestačí normální turistická víza, ale musí být udělena věděcká víza. A vyřídit je pro skupinu Čechů, které Yamilé znala pouze z meilu, nebylo vůbec jednoduché. O to složitější, že je musela i zaplatit.
Prvním krokem byl proto nutný souhlas s naší výpravou od kubánského Ministerstva vědy, techniky a životního prostředí. Proto skvělá Yamilé připravila nejen žádost na toto ministerstvo o povolení společné expedice do krasových oblastí Kuby, ale i smlouvu o vědecké spolupráci mezi ZO ČSS ORCUS Bohumín, Kubánskou speleologickou společností a Akademii věd Kubánské republiky.
Smlouvu jsme rádi podepsali a nyní po návratu, když znova pročítám její obsah i poslání, věřím, že je odrazovým můstkem i cestou k realizaci další spolupráce s kubánskými speleology pro celou Českou speleologickou společnost.
Jenže od podpisu smlouvy k našemu odletu na Kubu ještě bylo daleko. Naskenovali jsme naše pasy, přiložili všechny hodně podrobné údaje o nás, odeslali vše Yamilé, zaplatili letenky a čekali, co bude. Yamilé vyřizuje naše vědecká víza, se kterými nás má čekat na letišti v Havaně a nám pošle pouze jejich skeny, které si máme vytisknout a věřit, že nás Swissair pustí do letadla. Zbývá týden do odletu, když přicházejí na náš email skeny víz. Jenže…kubánští, špatně placení vládní úředníci jsou velicí nepořádníci. Čtyři víza mají podstatné chyby, špatná čísla pasu, popletené údaje muž-žena. A to je problém. Opět píšeme Yamilé, že víza jsou špatná a ona ochotně obíhá všechny úřady a den před odjezdem opravdu přicházejí skeny opravených víz.
Je středa 19. Listopadu a nočním vlaku míří do Prahy všech sedm účastníků výpravy. Nálada je moc dobrá, až do chvíle kdy při odbavení na letišti V.Havla, začíná letištní personál kroutit nedůvěřivě hlavou nad našimi vědeckými vízy. Taková víza a ještě námi vytištěná dosud neviděli. Volají šéfovou a někam odbíhá s našimi pasy. Po čtvrthodince se šéfová vrací, a se slovy „Taková víza vidím poprvé a to tady pracuji dvacet let“, dává pokyn k našemu odbavení. A když se Pepa podivuje jejím slovům, odvětí: „Kolik myslíte, že tady odlétalo vědců na Kubu? Žádný“. Že bychom i tady razili novou cestu?
Nasedáme do nevelkého Boingu a jsme zvědavi, jak se budou na naše víza tvářit při přesedání v Zurychu. Na přesednutí máme jen čtvrthodinku a linka do Havany na nás bude musel čekat. Tedy tak jsme byli informováni. Jenže na pasovém odbavení je obrovská fronta. Dostáváme se k odbavovací přepážce a jsme hodně nervózní. Vlevo u pultu přísně vyhlížející slečna a vpravo veliký černoch. Koukli na víza, černoch se usmál, řekl česky „Dobrý den“, zeptal se, kolik ta víza stála a popřál nám hezký let. A můžeme nasednout do obřího Airbusu A330 a po deseti hodinách přistáváme v Havaně.

Kuba nás vítá tropickým lijákem, ale my nervózně přešlapujeme na konci fronty v odbavovací hale a díváme se kolem sebe, jestli někde neuvidíme Yamilé s originály víz. Po půl hodině vybíhá do haly nějaký Kubánec v letištním stejnokroji a volá: “Josef, Josef“. Je nám jasné, že nám nese víza. Už jsme klidní a věříme, že i Yamilé, která až do této chvíle nemohla vědět, že opravdu přiletíme. Znovu obdivujeme její důvěru v nás. Při pasové kontrole si nás postupně všechny fotí, odevzdáváme celní prohlášení, vyzvedáváme batohy a vycházíme do haly. (žádné dotazy proč jsme na Kubě, jestli máme zajištěné a zaplacené ubytování , jaké máme foto či video přístroje – jak varují průvodci či články o Kubě na internetu)
A když vidíme malý transparent s nápisem „Josef“, víme, že jsme mezi novými přáteli.
V Havaně je večer, tma a tropický liják. Yamilé nám domluvila ubytování v Havaně, v soukromých ubytovnách, nazývaných „casa particulare“, což jsou domky Kubánců, kteří mohou oficiálně ubytovávat cizince. Ale nejdříve musíme v letištní směnárně vyměnit místní měnu CUC, abychom si mohli pronajmout taxi na odvoz do města. A to další hodina ve frontě. Nakonec se nám daří získat kubánské CUC, Yamilé zajišťuje taxi a řádně unaveni se ubytováváme v casa particulare paní Magali, nedaleko centra Havany.
Je sobotní ráno 22. Listopadu a podle programu zůstáváme první tři v Havaně, kde nás čeká přivítání a setkání se členy speleologického klubu Tageni, s představiteli Havanského speleologického komitétu a další společenské akce. Začínáme ale snídaní, kterou nám připravila paní Megali. (za pět CUC na osobu a jeden CUC má hodnotu jednoho amerického dolaru) Typicky kubánskou. Spousta ovoce (ananas, mango,banány,papája…), skvělá káva, omeleta…. prostě asi osm chodů. Jsme nadšeni, ale to jsme ještě nevěděli, co si mohou dovolit ke snídani obyčejní Kubánci.
Dopoledne máme volno a tak vyrážíme do centra staré Havany. Nejdříve to zkoušíme pěšky. Kolem nás proudí pověstné havanské taxíky- vlastně veteráni, či spíše trosky amerických aut z padesátých let minulého století. Ty jsou vlastně koloritem Havany a máme podezření, že v takovém havarijní stavu udržují úmyslně, aby lákali na tuto raritu turisty. Brzy ale zjišťujeme, že do centra to je ještě 10 kilometrů a mávnutím zastavujeme dvě archaická vozidla, pomačkaná, bez oken, ale funkční houkačkou. (cesta stála 10 CUC, ale jak jsme později zjistili, když se cena domluví předem stačí 6 CUC). Vysazují nás u budovy Havanského Kapitolu. Budova se silně podobá Kapitolu ve Washingtonu. Byla dokončena v roce 1929 a až do revoluce zde zasedal parlament a senát. Budova má údajně krásný interiér, ale při naší návštěvě objekt prochází rozsáhlou rekonstrukcí a je uzavřený.

Naším hlavním cílem je ale kancelář půjčovny aut, kde jsme si na internetu objednali a předplatili dva automobily. Proto že nyní budeme v Havaně, domlouváme se, že si je vyzvedneme až za tři dny. Auta v půjčovně jsou pouze několik let stará a většinou čínské provenience. Vypadají slušně. Ale cena za půjčení není nízká. V ekonomické třídě (malá auta) včetně pojistky asi 1000 Kč za den. Kromě toho ještě 300 CUC jako vratná záloha, kdybychom třeba auta nějak poškodili nebo havarovali. Ale také na případné pokuty od policie. Hned jsme varování, že pokuty nemáme nikdy platit policistovi, neboť stejně pokuta přijde na půjčovnu a pak bychom ji zaplatili dvakrát.

Na setkání se členy klubu Tageni máme ještě čas, proto míříme do zátoky, kde se nachází Castilo de la Real Fueza. Menší pevnost, která střeží úzký vjezd do havanské zátoky. Je na stejném břehu jako stará Havana a na druhém břehu vjezdu je druhá mnohem větší část této pevnosti, která je dokladem toho, jak vypadaly koloniální pevnosti z pirátských dob. Uvnitř se nachází námořní museum s ukázkami zlatého a stříbrného pokladů, který byl vyzvednut ze ztroskotané lodě. Poskytuje nám představu o tom, v jaké podobě se dováželo zlato z Latinské Ameriky do Španělska.
Je čas oběda a tak hledáme nějakou restauraci. Ani vlastně moc hledat nemusíme. Restaurací a barů je v centru Havany opravdu hodně, včetně toho nejznámějšího baru La Bodeguita del Medio, kde pravidelně vysedával Ernst Hemingway. Vybíráme si restauraci v sousedství a jsme moc zvědaví na jídelníček i kvalitu jídla. A jsme mile překvapeni. Vyzkoušeli jsme hovězí, kuřecí i humra. Vše chutné a ne moc drahé. Tedy pro nás. Pro Kubánce, kteří mají průměrný plat méně než 20 dolarů- nedostižné. Ale o tom až později.

Skvělý je i servis a jen se zněmíme, že potřebujeme taxíky, už stojí před restaurací. Starý polorozpadlý Fiat, řízený otcem číšníka, který nás obsluhoval, a druhé auto už neidentifikovatelné značky, též řízené příbuzným personálu restaurace. Tady opravdu platí „já na bráchu, brácha na mne“. Necháváme se odvést do klubovny jeskyňářů Tageni.

 

 

 

Na klubovně se postupně setkáváme se všemi účastníky expedice, kteří se pozítří připojí k nám. Předáváme dárky novým kamarádům a začíná představování a přednáška o zkoumaných krasových rajonech na Kubě. Hlavní slovo má Yamilé a po ní se zapojují i ostatní s představením Kubánské speleologické společnosti či výsledků výzkumných programů. Pak informuje Pepa kubánské kolegy o České speleologické společnosti, krasu v Česku i našich výsledcích při výzkumu krasových forem na Krymském poloostrově. Přichází i D.B. Calvache, president Havanského speleologického komitétu a my předáváme vzorky aragonitových krystalů z krymských jeskyní, které jsme sebou přivezli, abychom mohli konzultovat genezi těchto forem, které byly objeveny také na Kubě.

A pak Raul, manžel Yamilé, pozval všechny do vedlejší místnosti, a se slovy „Kuba to nejsou jen jeskyně, ale i skvělý rum“, zahájil degustaci tohoto vyhlášeného kubánského moku. A diskuze o konfrontaci geneze vývoje krystalů na Krymu a na Kubě pokračuje dál. I když je třeba říci, že po několika rumech hlavní diskuzi vedl Pavel. Česko-německo-polsko-valašsky- ubíjel naše nové kubánské kamarády. No ale poslouchali ho. Kubánci jsou prostě super. Na závěr nám zavolali taxíky a pravili více jak 6 CUC neplaťte. A Damián pravil, že to co my dnes zaplatíme za taxíka, za to by nás vozil celý den po Havaně na taxikole. Taxíky nás vysazují u naší casa particulare, ale my se ještě vracíme na hlavní třídu najít nějaký otevřený obchod s rumem a pivem. Naštěstí je u každé benzínky a kupujeme „Havana club“ za 8 CUC a levnější rumy za 4 CUC a jdeme dál degustovat na pokoj.

Příští den opět začíná snídaní o několika chodech, kterou nám připravila naše paní domácí – Megali. Máme volný den tak vyrážíme na prohlídku Havany. Nejdříve do muzea Nacional de Historia Natural de Cuba, kde pracuje Yamilé a Ernesto. Udělali nám prohlídku muzea s podrobným výkladem o přírodě Kuby. A samozřejmě opět nejvíce práce měla Lucka, která vše musela překládat ze Španělštiny. Odpoledne se nebe nad Havanou ocelově zatáhlo a začal pravý tropický liják. Máme sraz z Ernestem, ale ještě máme čas a tak se procházíme deštěm zalitou Havanou. Po cestě tečkou řeky vody a to že jsme mokří vůbec nevadí, neboť déš´t je přímo teplý. A konečně chápeme proč všechny havanské domy (ale i v ostatních městech) jsou propojeny kolonami podloubí, které vedou ke všem barům, obchodům i obytným domům. Nejdříve s Ernestem navštěvujeme starou pevnost El Morro na druhém břehu zálivu. Vyskakujeme z aut a liják nepřestává. Schováváme se pod nejbližší přístřešek a zjišťujeme, že tady předvádí trojice kubánců lisování šťávy přímo ze stvolů cukrové třiny. A Když se nás zeptali, zdali chceme, přikyvujeme hlavami. A to byla chyba. Nezeptali jsme se na cenu. A tak kubánci, po chvíli i za pomocí Pavla a Víti vylisovali 8 sklenic nápoje. A když nám je podávali, pravili 32 CUC. Tož to jsme byli šokováni i my, natož Ernesto. Sedm stovek – to by bylo 7 litrů rumu.

Je úplná tma, stále lije a tak prohlídka pevnosti El Morro se příliš nezdařila. Odvážíme Ernesta domů a vracíme se do centra Havany. Je ještě brzy na spánek. V Havaně není moc turistů (na Kubě totiž začala zima, s pro nás příjemnými teplotami okolo +28oC), ale bary fungují. V dešti probíháme podloubími, až zapadáme do stylového, starého baru, který zde ve stejné podobě funguje už skoro 100 let. Samozřejmě vyzkoušet kubánské typické míchané nápoje mochito a piňacoladu.
Je neděle 23. listopadu, vstáváme hodně brzy a vše balíme. Jedeme do centra Havany, kde naložíme Yamilé i s jejím tříletým synem Diegem ( jak jsme velmi brzy zjistili šíleně rozmazleným ďáblem) a vyrážíme na západ, směr do krasová oblast Viňales. Za Havanou začíná dálnice. Celkem ujde, i když Kuba za volantem musí být neustále ve střehu. Hluboké díry nejsou vzácností. Yamilé nám cestou odpovídá na naše zvědavé otázky. Máme o Kubě pouze informace z internetových stránek a už víme, jak jsou zkreslené.
Tak třeba jak to je na Kubě se soukromým hospodařením. Velké plantáže banánů, třtiny, rýže vlastní stát a kubánci na nich pracují za mzdu. Ale mnoho kubánců na vesnicích má v pronájmu menší pole, na kterých pěstují všechny plodiny a místo nájmu za půdu odevzdávají státu část úrody. Mohou vlastnit i kravku, používat mléko, ale nesmí krávu zabít. Oficiální mzda (třeba učitele) je na Kubě nízká (okolo 15-20 dolarů), ale kubánci kromě toho dostávají příděly základních potravin podle počtu osob v rodině, mají zdarma bydlení, elektrickou energii, školství včetně všech pomůcek….

První setkání s krasem Kuby je zastávka u jeskyně Palenque de Los Cimarrones, ležící nedaleko města Viňales. Je to turisticky přístupná jeskyně, ale nás více zajímá její okolí. Nad vstupem se tyčí obrovský, starý jeskynní portál, který byl kdysi dávno součástí obřího podzemního komplexu, ale rychle postupující krasové procesy v ostrovním tropickém podnebí vápencový masív zčásti rozpustily, stropy jeskyně se propadly a jeskynní prostory tak vystupují na povrch. A v nich i krápniková výzdoba, která rychle zvětrává.

Z Viňales míříme severně od města Pinar de Rio, kde se nachází rozsáhlý jeskynní systém Santo Tomas a hlavně výcvikové centrum a škola kubánských speleologů, které nese jméno Antonio Núñez Jiméneze. Vedoucí centra Eduardo (Eduardo Lopez Montealto) nás již očekává a opět je přivítání velmi vřelé.

Ukazuje nám naše ubytování (hodně těsná místnost se třemi poschoďovými postelemi) a vysvětluje život ve středisku. Nyní jsme pochopili, k čemu jsme za pomoci Yamilé nakoupili potraviny. Pytel rýže, dvě velké masové konzervy, makarony, nějaké párky, suchary a něco jako naše veky. To vše předáváme do kuchyně dvěma kuchařkám, které nám budou z těchto zásob vařit a za to a za ubytování (i tak jsme ale většinou spali venku na karimatkách) budeme platit 10 CUC za den a osobu.

Eduardo nám také vysvětluje, jak je to z pohybem tady ve vesnici a v přírodě. Vlastně se nesmí do lesa (lépe řečeno do džungle) a ani na pole vesničanů.
Odpoledne vyrážíme na první exkurzi do jeskyně Santo Tomas (je dlouhá více jak 40 km). Příjemné zjištění je to, že jeskynní prostory jsou tak veliké, že většinou nemusíme ani shýbat, natož plazit jako v našich jeskyních. Ale brzy poznáváme i druhou stranu mince. Teplota v jeskyni je stejná jako venku, tedy okolo 25o C. A tak uvnitř našich overalů, je nám jako v sauně. Jsou konstruovány na jiné teploty. V našich jeskyních máme tak + 6oC.

První co zjišťujeme, že kolem nás všude létají netopýři. Říkáme si, u nás je zima a všichni už hibernují. Ptáme se jak je to na Kubě. Tady je hibermace netopýrů, pokud to tak lze nazvat, velmi krátká. Maximálně několik dní, když se venku trochu ochladí.
A hned nás napadá další otázka. Jakého věku se dožívají? Stejně jako evropští. Tak to je moc zajímavé, když ti v Evropě skoro třetinu života prožijí ve stavu strnulosti a letargie. Pozorujeme kolonie netopýrů na stropech jeskyně a ptáme se, jestli se na Kubě už také objevila nemoc netopýrů “syndrom bílých nosů”, při které umírají statisíce netopýrů v Americe a touto parazitující plísní jsou nakaženi i evropští netopýři. Ale hned si ťukáme na čelo. Vždyť plísen se vyvíjí pouze při teplotě od +2 do +18oC a tak “chladné” jeskyně na Kubě nejsou. A to nám také Kubánci potvrzují. WNS u nás nemáme.
Další živočich se kterým se v jeskyni potkáváme, je emdemitní veliká žába s modrýma očima, jejíž dlouhé a složité latinské jméno (Eleut terodactylus Zeus), si zkracujeme na Zeus. Asi se jim v jeskyních líbí, neboť hloubi jeskyně nacházíme další.

Procházíme jeskyní a máme možnost pozorovat, jak velký je rozdíl mezi jeskyněmi zde v tropické oblasti a jeskyněmi v Evropě. Vysoká teplota, vlhkost a tím i daleko intenzívnější krasové procesy se projevily na velikostech prostor i jejich výzdobě. Několikráte vystupujeme z jeskyně přímo do džungle, neboť stropy jsou propadlé a prostory zarostlé bujnou vegetací, abychom opět vešli do dalších vstupů do podzemí. Vycházíme z jeskyně naprosto propocení a mnohem unavenější než naši kubánští kolegové. Ti jsou na vedro zvyklí.
Večer samozřejmě vyplňujeme diskuzemi s místními jeskyňáři, při které se jim Pavel po desátém rumu, snažil vysvětlit krasové pochody v Hranické propasti, až úplně překlady umučil Lucku. A ona ani netušila jakou odbornicí na karsologii je, proto že do této chvíle jen věděla, že jeskyně je díra do země. A to si Pavel jestě stačil domluvit, že příští den půjde do vodní jeskyně – ale samozřejmě ráno o ničem nevěděl.
Příští den, v pondělí jdeme na druhou exkurzi do jeskyně Santo Tomas, do části Santiago, kam kubánští jeskyňáři pouštějí jen málo osob. Víme, že tam byly objeveny aragonitové formy, které tvarem i genezí by mohly být podobné těm, které studujeme na Krymském poloostrově. Zacházíme opět ve velkém vedru hodně hluboko do jeskyně. Překonáváme několik obřích jeskynních propadů a propastí zarostlých džunglí. Už poučeni, overaly si oblékáme jen do pasu, ale stejně jsme brzy zcela propoceni. Ale stálo to za to. Koncové partie jeskyně jsou opravdu bohatě vyzdobeny aragonitovými formami. Obdobné tenké stébelnaté a jehlicové krystaly, obrovské množství heliktitů. Jen více průzračné, než známe z Krymu. Je nám jasné, že jejich vznik budeme ještě často při naší výpravě diskutovat.

Stále více nás udivuje jaké bohatství krápníků a různých vzácných forem je zde v jeskyních, které nejsou nijak zabezpečeny a neviděli jsme jediný ulomený krápník či poničenou výzdobu. Neumím si představit, kdyby to bylo u nás …..
Popis jeskyně: Jeskynní systém je labyrint většinou prostorných chodeb, různě mezi sebou propojených a v různých úrovních. Většinou mají horizontální charakter s nevelkým stoupáním či klesáním, ve vstupních prostorách nebo v prostorách komunikujících s propady jeskynních stropů je sekundární výzdoba již ve stadiu korozívní destrukce. Všechny prostory mají bohaté sekundární formy všech tvarů a typů, včetně sintrových kaskád a množství heliktitů. Velká část sekundárních forem v některých částech systému má černý povlak způsobený přítomnosti oxidu manganu. To nám potvrdili i Kubánci. Ve vzdálenějších částech systému hojné jehlicové a stébelnaté formy, skoro průhledné krystaly, dle informací se jedná o aragonit, stejně, tak jako průhledné formy heliktitů. Zvláště jehlicové formy jsou velmi obdobné krystalům aragonitu v jeskyni Emine Bpojir Chasar, které jsou však neprůhledné a mají bílou barvu.

Podle informací i od ostatních kubánských speleologů (hlavně na Bellamaru) žádné jeskyně na Kubě neprošly termálním krasověním.
Mezitím dopoledne Kuba s Luckou a Ernestem vyrazili do vesnice doplnit zásoby. Jenže daleko nedošli. Na kraji vesnice je zastavil policista a vyhnal zpátky. Ernesta obvinil, že zde provází turisty a tak si na černo přivydělává průvodcovstvím. Ale i tak Lucka zjistila, že prodejna nic neprodává, neboť v ní je chleba, suchary pouze na příděl pro místní obyvatele. A když se odpoledne Jakub s dvěma Kubánci opět pokusil zajít do vesnice, dopadli stejně. Polapil je stejný policajt a opět našim kamarádům zle vyčinil.
Odpoledne nás čeká další exkurze. Do vodní jeskyně Majaqua Canteras a Dos Anas, která je však 40 km vzdálena od našeho tábora. Doprovází nás Vladimir Otero, který studuje hydrologii této jeskyně. Projíždíme opravdu hodně špatnou, ale asfaltovou silnicí. Musíme projet po několika dřevěných mostech, po kterých bych se u nás bál projet i na kole. Míjíme řadu vesnic s malými dřevěnými domky. Vše otevřeno a vidíme do kubánských domácností. Jsou velmi skromné. Jedna společenská místnost a druhá ke spaní. V každém domku je ale televize a před domkem musí být houpací křeslo, nebo dvě. Na nich jsme Kubánce viděli nejčastěji.
Ale všude okolo nádherná krajina. Bizardní mogoty s jeskynními otvory, palmové háje, neprůchodná džungle. Na polích, s velmi úrodnou, bezkamenitou půdou ořou zemědělci se zapřaženými buvoly. Vlastně pro Kubánce je nyní období výsadby a tak všude vidíme lány sazenic tabáku, banánu a fazolí.
Zastavujeme na kraji malé vesničky, parkujeme auta a vyrážíme mezi poli ke skalnímu masívu, který nedaleko vystupuje nad rovinatý terén. Kolmá skalní stěna je opět pozůstatek po obrovském jeskynním dómu, jehož strop se propadnul, a který pokračuje do masívu jeskynními prostorami, vysokými až 20 metrů. Z jeskyně vytéká podzemní řeka, která v době dešťů nabývá na mohutnosti a zalévá i podzemní prostory, kterými nyní procházíme.

Největší a vstupní prostora se jmenuje Dom Gigantů.
Vracíme se do tábora pozdě za tmy a čeká nás večeře. Dnes vařené banány. Ty se servírují ke všemu a jsou pro Kubánce nejlevnější a nejdostupnější. K banánům ještě vařená juka. Také dostupná potravina a to vše zabarveno nějakou neurčitou, možná masovou směsí. Poznáváme skutečnou stravu Kubánců.

Juka se před vařením musí oloupat a pak ještě odstranit slupku, která je jedovatá. Po uvaření je střed velmi tvrdý (jako klacek) ten se nedá jíst
Je úterý ráno 25 listopadu a ještě za tmy se naší kubánští kolegové balí a vyrážení do vesnice na autobus, který je odveze na hlavní silnici, kde budou zkoušet štěstí nasednout na některý z náklaďáků, určených pro dopravu osob, aby dorazili do oblasti Artemisa, kde bude pokračovat naše výprava. (Doprava po Kubě na těchto upravených náklaďácích je nejlevnější, ale také velmi nejistá. Nemají pevný jízdní řád, jsou přeplněné a nesmějí jimi cestovat cizinci.)

Balíme se i my. Loučíme se s našimi kuchařkami i jeskyňáři z centra Santo Tomas, nakládáme vše do aut a společně s Yamilé a malým Diegem míříme směr Viňales. Ve městě tankujeme benzín. To ale není jednoduché, neboť podobně jako u dalších pump, nefunguje u čerpadla automatické zastavení čerpání, když je nádrž plná. Tak pumpař co chvíli zastavuje čerpání a jde se podívat do auta na ukazatel stavu paliva.
Zastavujeme v městečku Viñales, kde zrovna probíhá den otevřených dveří Domu pionýrů a máme možnost se podívat i na to, co se zde děti učí. Opravdu zde stále platí povinnost nosit stejnokroj, odpovídající věku dětí a stupni školy a vidíme, že je i u dětí vyžadována přísná disciplína. Říkáme si, že troška by neuškodila i naši mládeži.

Z náměstí Viňales nás Yamilé vede polní cestou za vesnici, mezi plantáže ananasů a papájí. Hned za vesnicí se k nám připojuje Kubánka a nabízí, že nás zavede do malé výrobny doutníků. Jdeme tedy s ní. Z výrobny se ale vyklubala malá dřevěná chatrč, kde nám mladík předvádí ruční výrobu těch pravých doutníků. A samozřejmě hned nám nabízí balíčky k prodeji.

Nakonec Víťa a Pavel kupují dva balíčky a můžeme pokračovat dál blátivou stezkou skrz vesnici. V dálce se mezi palmami vypínají skalní stěny a v nich se otevírá řada vstupů do jeskyní. Přicházíme na farmu, ukrytou mezi kokosovými palmami a lesem banánovníků. Farmář má tady malý stánek, ve kterém nabízí čerstvé ovoce a nejrůznější nápoje ze své úrody. Neodoláváme a objednáváme si „coco loco“, čerstvý nápoj z kokosového mléka, podávaný přímo v kokosovém ořechu. Samozřejmě může být umocněný i kubánským rumem. Pomocník farmáře ihned mačetou osekává několik velikých kokosových ořechů a farmář v nich připravuje drink. Je fakt skvělý.

Ještě s něčím spíše s někým jsme se zde seznámili. S kubánským hlodavcem, připomínajícím velikostí nutrii. Nese jméno Jutia Conga, na Kubě žije pět druhů a jsou endemity. Tady na dvorku farmy byl přivázaný na provázku jako domácí mazlíček. Yamilé nám vysvětluje, že se na ostrově pěstují na maso. (To jsme ještě netušili, že jej brzy budeme mít na talíři). Pokračujeme dál ke skalním stěnám, vypínajícím se kolmo nad údolím.

Dosahujeme kraje pralesa, který pokrývá stěny mogoty a pokoušíme se pokračovat dále. Výš už stezky nevedou a přesto se šplháme dál. Brzy ale chápeme, o čem hovoří místní jeskyňáři, když říkají, že speleologicky i přírodovědecky je prozkoumána jen malá část území. Džungle, nepřehledný a neprůchodný terén prostě člověka dál nepustí. Vzdáváme to i my, a pokračujeme dále po obvodu skalních stěn a obloukem se vracíme k autům.
Vyjíždíme nad údolí Valle de Viñales, které od roku 1999 patří na seznam přírodních památek UNESCO, a z vyhlídky máme možnost pozorovat tuto úžasnou krasovou krajinu, ohraničenou prstenci bizardních krasových kopců (mogot), s palmovými háji a jasně červenými políčky.
Mogoty patří k nejstarším skalním útvarům na Kubě. Vznikly přibližně před sto miliony lety, kdy se následkem eroze z krasové plošiny postupně stávaly velké jeskyně. Jejich stropy se, ale časem zhroutily a dnes z nich jsou tyto neobvyklé vápencové útvary, pokryté hustou vegetací.

Na vyhlídce objevujeme velmi příjemnou a stylovou restauraci a zastavujeme se na oběd. Na rožni se venku griluje sele, nechybí humr, (Jakub opět neodolal), a celé menu je velmi slibné. Na stěně visí veliký portrét Che Guevary a veliký nápis: „Až do vítězného konce“. Opět si uvědomujeme kontrasty Kuby. Ale jinak jídlo i nápoje byly skvělé. Chutná nám i pivo Bucanero Fuerte.

Pokračujeme do oblasti Artemisa, oblasti ve které pracují a dělají výzkum naši kamarádi klubu Tageni. Tam budeme žít na ve stanech v campu na kraji džungle a tak musíme doplnit zásoby potravin. Dojet tam znamená, že se musíme opět umně vyhýbat dírám a hrbolům na sice asfaltových, ale nekvalitních silnicích. Neustále se probíjet dalšími účastníky provozu, kterými jsou koňské povozy, cyklisté, jezdci na koni i krávy. Zastavujeme v pomyslném centru městečka Santa Cruz de Los Pinos, abychom doplnili zásoby. Jenže to není vůbec jednoduché. Jsme tady tak trochu raritou (cizinci sem moc nezajíždějí) a všichni si nás prohlížejí. Centrum je opravdu přeplněno lidmi, koly, povozy nejrůznějšího druhu, nákladními automobily pro přepravu osob, do toho se motají psi, krávy… Obcházíme pár obchůdků, ale sehnat základní potraviny je problém. Nakonec se musíme spokojit s makarony, rýží ,suchary a bochníkem sýra, který je zde velmi chutný. Ani chléb, voda, natož máslo není k dostání a to zkoušela nakoupit i sama Yamilé. Za to všude bylo pivo Haineken. Jen že za ceny, které i pro nás byly vysoké. A samozřejmě rum. Toho je všude dostatek.
Začíná se stmívat a tak pokračujeme špatnou silnicí dále na sever k horám, které se před námi prudce zvedají. Zastavujeme na konci malé vesnice Aspiro, nakládáme vše do batohů a vyrážíme k horám. Náš přesun asi po kilometru končí na pokraji džungle. Tady má domek, tedy spíše chatrč jeden z jeskyňářů klubu Tageni a na jeho pozemku vybudujeme tábor. V táboře jsou už i naši kubánští kamarádi, kteří sem dorazili po celodenním cestování na náklaďácích. Vůbec jim to nezávidíme. Stavíme stany a připravujeme rychlou večeři. Ještě, že si každý z nás přibalil z Česka nějakou tyčku trvanlivého salámu.

Dnes má narozeniny naše skvělá tlumočnice Lucka. A tak to samozřejmě musíme oslavit. Pozdě večer dostáváme návštěvu. Vesničany Mercedes a Tato, kteří jsou našimi sousedy. Tato nezná své skutečné jméno a tak přijal to nové. Prostě Tato. Mercedes nám hned sdělila, že zítra bude pro nás všechny připravovat večeři ona a bude specialita. Pečená Jutia. Hned jsme si vzpomněli, jak jsme toto zvířátku viděli s mašličkou na farně u Viñales. No to nevím, jestli si pochutnáme.
A oslava pokračuje dále. Prázdných láhví od rumu přibývá a Pavel se tak opil, že Kubáncům vypil i líh na macerování ještěrek a jiných živočišných vzorků. Ale pak se i skamarádil s Mercedes i Tatem a spustil na ně svou valašsko-němčinou. Lucka už raději utekla spát. A dobře udělala. Pavel by ji opět umořil. A tak Pavel umořoval všechny ostatní. Naštěstí došel rum – tak šel spát.
V noci začal pravý tropický liják. A trval až do rána. Ráno byla plánována exkurze do vývěrové jeskyně Resoladero Altar, jenže po nočním lijáku je tak vysoký stav vody v dravé horské řece Tako Tako, že bychom se k ní nedostali. A tak nás dopoledne Raul učí, jak shazovat kokosy z palem, jak je mačetou otevírat a samozřejmě konzumovat. Nápoj z čerstvých kokosů je opravdu boží. Odpoledne kontrolujeme stav řeky Tako Tako a Raul rozhoduje, že vyrazíme k jeskyni. Začínáme stoupat horskou stezkou podél stále ještě rozbouřené řeky, která právě vytéká z jeskyně, ke které směřujeme. Procházíme kaňonem uprostřed džungle, všude okolo těžce proniknutelná houština, ze které vystupují ostrovy palem. Kolem nás pestrobarevní motýli, tropické rostliny, které vůbec neznáme. U jednoho keře se Raul zastavuje a představuje nám Kubánský národní květ. Je úplně bílý a silně voní. Jmenuje se Mariposa, což je v překladu „motýlek“.

Stoupáme výš údolím a míjíme mohutné vodopády , které řeka v kaňonu vytváří. Po několika kilometrech se stezka po které jdeme kříží s dravým tokem Tako Tako. Je jasné, že postoupit dál přes rozvodněnou řeku bez lana nepůjde. Ernesto běží zpět do tábora a vrací se z lany a hned se navazuje na jeho konec. Jištěný, po pás v prudkém proudu, překonává řeku a na druhém břehu navazuje lano ke stromu. Za pomocí lana řeku překonáváme jeden za druhým. Jenže to se pak opakuje ještě dvakrát.

 

Ještě, že voda v řece má teplotu okolo 22o C. Za třetím broděním Raul vyráží přímo do hustého porostu. „Pojďte za mnou, ale velmi opatrně.“, a ukazuje nám, kterým bodlinatým stromům a keřům se máme vyhýbat. Jsou jedovaté.

Pronikáme až pod skalní stěnu, kde je ústí jeskyně. Z obrovského jeskynního portálu vytéká řeka Tako Tako. Proud vody je obrovský a je nám jasné, že do jeskyně, dlouhé okolo 7 kilometrů, se nám proniknout nepodaří. Krátká přestávka se svačinou a vydáváme se na cestu zpět do našeho campu. Cestou nás opět čeká trojí překonání rozvodněné řeky.Již máme nacvičený postup, tak to úspěšně zvládáme.

Vracíme se zabahnění a tak podstupujeme koupel v jezírku na potoku vedle tábora. Voda má teplotu víc jak 22o C, ale Kubánci na nás koukají jak na blázny, že prý to velmi zdraví nebezpečné, neboť je voda ledová. Říkáme jim, měli by jste vyzkoušet vodu v českých jeskyních.
Večeři opravdu připravila Mercedes se svou dcerou a opravdu byla pečená jutia. Jedna na 15 lidí. A k tomu kotel rýže s fazolí a vařená juka. Jsou opravdu hodně skromní. Všem chutnalo, jen Pepa s Luckou nenašli odvahu jutii ochutnat. Ale to nebylo vše, co Mercedes pro nás připravila. Na palmovém listu nám přinesla placičky Cocino. Sladkost, kterou tady v polních podmínkách připravili na pánvi z kokosového mléka a třtinového cukru.

Dnes přišly i vnučky Mercedes. Jarka je učí počítat po česky a ony předvádějí, jak umí psát. Nakonec jim Lucka s Jarkou rozdávají mýdla a šampony v dárkovém balení. Jsou moc vděčné, skromné a milé. Jako zatím všichni Kubánci, se kterými jsme se potkali.
Je 27. Listopadu a dnes jdeme mapovat jeskyni Serrano, ve které provádějí výzkumnou činnost jeskyňáři klubu Tageni. Vstup je nedaleko našeho tábora. Balíme digitální přístroj „Disto X“, malý papírový blok a vyrážíme do pralesa. Přátelé z Tageni nedůvěřivě kroutí hlavou, jestli to opravdu na mapování stačí. Stačí, říkáme, je doba digitální techniky a laserových zaměřovačů, tak pásmo a kompas nepotřebujeme.

Jeskynní systém není rozsáhlý a prostory většinou lehce prostupné. Mapování jde opravdu rychle. Jen to hrozné vedro v jeskyni. Za chvíli se opět z nás lije pot. Všude kolem nás létají netopýři, které naše světla a pohyb probudily, ale ven z jeskyně se jim ve dne nechce.

Za pár hodin jsme s měřením hotovi a běžíme do tábora přenést data po počítače a zkontrolovat, zda údaje odpovídají skutečnému tvaru jeskyně. Odpoledne se ještě vracíme ke vstupu jeskyně, zaměřujeme jej za pomocí GPS.

Problém se ukázal u Jakuba. Úplně se mu rozpadla pohorka. Ernesto se koukl na odpadlou podrážku a pravil, to není problém. Ve vesnici ti to spraví. Kroutíme hlavami, ale on bere Kubu a pohorku vyráží do vesnice. „Ráno to bude hotovo“, pravil po návratu. Nevěříme, ale uvidíme.
Mezitím Víťa s holkami vyrazil do městečka nakoupit zásoby. Plány na nákup by veliké, jenže bohužel chleba je zde pouze na příděl, tak alespoň suchary, cukr a rum. A v jednom zastrčeném obchůdku, připomínajícím „králičárnu“ sehnali dokonce kubánské pivo.
Večeři opět připravila Marcedes z rýže, makaronů a juky. Jsme tu poslední den a musíme se rozloučit s příjemnými lidmi.

Pozdě večer dokonce přichází na řadu kytara a české oblíbené hity. Pak se zapojuje Tato. Zpívá bez doprovodu, v černošském stylu, text si vymýšlí, stejně jako melodii. Má sytý tenor a všechny nás uchvátil. Skvělý zážitek.
Příští den brzy ráno opět naši kamarádi z Tageni vše balí do batohů a jdou na autobus, aby se přepravili asi 200 kilometrů na místo příštího společného tábora. Nezávidíme jim to, neboť máme před očima ty veliké skupiny lidí u cest, jak se snaží zastavit nějaký přeplněný autobus či náklaďák. Ale ještě před tím Ernesto běží s Jakubem vyzvednout pohorku. Neskutečné. Ten vesničan úplně prošil tvrdý wibram po celém obvodu a botu opravil. Myslím, že u nás by to maximálně slepili. A co za to? Jak je tady zákonem, nesmí si říci sumu za službu. Tak to nechal na Jakubovi a byl se třemi CUC spokojen. I když se bál je přijmout.
I my vše balíme do aut, loučíme se z Mercedes a Tato vyrážíme směr dálnice na Havanu. Jedeme dále na východ až do přístavního města Matanzas. Je čas oběda a máme chuť po několika dnech na rýži a juce si dát něco masitějšího. Hledáme restauraci a jak je to tady zvykem, hned se nás ujímá nějaký dohazovač, že nás zavede do skvělé a levné restaurace. Tak to tedy vyzkoušíme. Vede nás do tmavé, nepříliš vábné restaurace. Objednáváme pivo a teprve pak koukáme na menu. Výběr nic moc a ceny vysoké. Platíme a jdeme si najít restauraci sami. Na náměstí stojí stylový, opravený koloniální hotel. Tam asi budou ceny extra vysoké, míní někteří. Jdeme to ověřit. Číšník předkládá menu. Ceny víc než příznivé, prostředí luxusní a jak jsme později viděli, obsluha opravdu profi. A jídla skvělá.
Vracíme se k zaparkovaným autům. U nich už stojí chlapík a praví, že nám je hlídal a že chce odměnu. Už se tady s tím smiřujeme, za vše se platí. Jedeme jen kousek za město, kde je základna speleologického klubu Bellamar a kde nás očekává šéf klubu Esteban. Jsme v sídle organizace, která spravuje jeskyni Bellamar. Tu jeskyni na jejíž dokumentaci se podíleli francouzští a italští speleologové, jejichž materiály nás na Kubu přivedly.

Samozřejmě už při představení nám Esteban tyto materiály promítá a hned říká, že nás do těchto míst z důvodů nebezpečí šíření nemoci netopýrů WNS z Evropy nepustí. Myslíme si své. Ta by zde při takové vysoké teplotě v jeskyních nevyvinula. Ale je nám jasné, že stejně jako na Krymu v jeskyni Emine Bojir Chasar, máme exkluzívní právo pracovat pouze my, zde to bude obdobné. A navíc Frantíci a Italové jim přispívají hojně materiálem i financemi. Ale Esteban hned dodává, že navštívíme jiná místa jeskyně, kde běžně nepouštějí návštěvy a kde také je množství krystalických a aragonitových forem.
Stavíme u základny stany a jsme opět uchváceni přírodou. Jeskyňáři, zde na svém pozemku vysázeli tisíce nejrůznějších exotických stromů a keřů, které svými barevnými květy lákají nejrůznější ptáky a hlavně kolibříky, které tu můžeme často i pozorovat i my. Volní v přírodě jsou úžasní.
Dnes je 29. listopadu a čeká nás první exkurze do jeskyní v okolí Matanzas. Vstáváme brzy, protože jeskyně leží 20 km od tábora, a chceme tam našimi auty přepravit i naše kubánské přátelé. Kdyby se dopravovali místní dopravou, byl by to úkol na celý den. Jakub i Víťa za volanty to zvládají na dvakrát. Jeskyně Santa Catalina leží v místech, kde bychom na Kubě jeskyně nehledali. Vstupy jsou v hustém křoví vlastně na rovině, v úrovni výšky mořského pobřeží. Nikde žádné vyvýšeniny či mogoty. Ale vápencový povrch , pokrytý neprůchodným křovinatým porostem, je úplně zkrasovělý. Členitý skalistý terén, desítky vstupů do podzemí, ostré škrapy.
Sestupujeme do podzemí jeskyně Santa Catalina, ve které jsou unikátní formy krápníků. Mají tvar velikých zkamenělých hřibů, zde nazývaných „hongos de zinolita“, vysokých až 4 metry. Santa Catalina je jedinou jeskyní na světě, kde příroda tyto tvary vytvořila.

V jeskyni, která má délku okolo 7 kilometrů a prostory vytváření řádný labyrint, je spousta dalších krápníkových forem. Jeskyně je chráněna jako kulturní památka a má několik vstupů, ale žádný není zabezpečen. Opět obdivujeme, že i přesto není ani jediný krápník ulomen. První kamenné „hřiby“ jsou hned v prvním sále za vstupem. A můžeme je obdivovat i v dalších jeskynních prostorách. Diskutujeme jejich vznik, názorů je více, ale přesná geneze dosud nebyla určena.

Nemáme tolik času projít celou jeskyni, ale to, co jsme měli možnost vidět nás uchvátilo. Cestu zpět do campu opět absolvujeme na dva krát a Víťu zastavila kubánská policie. Nemohli pochopit, že řídí, když má pouze jednu ruku. Ale když může v Evropě, tak na Kubě též.
Dnes má Yamilé narozeniny, a to se musí oslavit. Večer vyjíždíme z tábora směr moře, které je nedaleko. Nacházíme dokonce malou pláž, ale do pětimetrových vln a za šíleného vichru měl odvahu skočit jen Pavel. Cestou zpět kupujeme v prodejně u pumpy dort a vše ostatní k oslavě a vracíme se k našim kamarádům. Za společného a mohutného zpěvu „Happy Birthday to You”, se všichni vrháme na Yamilé s gratulacemi. A večer probíhá dál společnou zábavou , soutěžemi v uzlování, pantomimou…. Všichni se už cítí starými přáteli a kamarády.

Poslední den jeskyňářských aktivit na Kubě nás čeká exkurze do jeskyně Bellamar. Vstup do této turisticky přístupné jeskyně, je nedaleko našeho tábora. Víme, že ukrývá unikátní krystalické formy, jejichž vznik jsme již diskutovali s Estebanem. Potvrdil nám, že krystalické formy nemají nic společného z termálním krasověním. Další příbuznost s našimi krystaly na Krymu. Jen ta teplota v podzemí. Tak vysoká na Krymu nikdy nebyla. Ale to už patří do odborné diskuze, se kterou po návratu počítáme. A proto jsme také zde zanechali vzorky krymských aragonitových krystalů, aby si kubánští kolegové mohli udělat vlastní rozbory a pozorování.

Přicházíme k turistickému centru Bellamar, kde jsou stovky lidí, čekajících na exkurzi. Nás očekává ředitel centra Bellamar. Informuje nás, kam všude se dostaneme, a že to jsou části, kam pouštějí jen výjimečně. Mezi turisty ve špinavých overalech působíme asi hodně exoticky, neboť si nás prohlížejí a fotí. Sestupujeme do prvního dómu a na stěnách pozorujeme podobné jehlicové tvary krystalů jako na Krymu.

Není to aragonit, ale jsou bohaté a velmi hezké. Pak jdeme kousek po turistické trase až do místa, kde nám Kubánci ukazují malý boční otvor vyplněný vodou. Za ním začíná asi 200 metrů zčásti zatopená, zčásti bahnem vyplněná plazivka, která ústí do sálu, zvaného „Sněhový“. Vrháme se do vody, která má 26o C a plazíme se dál nízkými chodbami, plnými bláta i sněhobílých krápníků, krystalů a heliktitů.

Vlastně si libujeme a vzpomínáme na plazení v jeskyních Norska, kde voda neměla ani 4oC. Zabahnění a mokří vstupujeme do „Sněhového dómu“. Opravdu dostal svému jménu. Je vyplněn sněhobílými kalcitovými krápníky a krystaly. Úžasný pohled. Jen opět ta neskutečná teplota. Máme obavy, zda vydržela transport naše fototechnika. Vše je OK a tak se pouštíme do dokumentace.

Cesta zpět je opět utrpením, ale na konci se vrháme do vodou zatopené vody, abychom ze sebe smyli vrstvy bahna a trochu se zchladili. Jestli to vůbec ve dvacet šest stupňů teplé vodě lze.

Vylézáme před jeskyni a nyní jsme už úplně exoti pro návštěvníky jeskyně. Celí od bahna se vrháme k prvnímu stánku na studené pivo. Vracíme se do tábora a naši kamarádi z klubu Tageni se začínají balit. Pro ně dnes expedice končí a musí se nyní nějak dostat zpět do Havany. Loučení je jako vždy moc smutné. Naštěstí se ještě potkáme v Havaně. Ale už nyní řešíme jak jim pomoci, třeba založením a hrazením jejich webu. Nápadů je hodně. Odpoledne mají sbaleno a Víťa s Jakubem je odvážejí na dálnici za Mantanzas, kde se budou pokoušet zastavit nějaký dopravní prostředek do Havany. My se rozhodujeme zajet se odbahnit na nejbližší pláž. Když se ale už za tmy vracíme, stále je vidíme, jak stojí u silnice a pokoušejí se zastavit nějaké auto. Je nám jich líto. Opravdu to nemají lehké.
I my se večer trochu balíme, neboť zítra vyrážíme na druhou stranu ostrova.
První prosincový den celou noc opět prší. Nakládáme vše do aut, loučíme se s Bellamarem a vyrážíme směr Trinidad. Nejdříve po slušné dálnici, ale pak už po okresních silnicích s celkem slušným povrchem. Až na průjezd městečky se špatným značením, s ulicemi přecpanými koly, starými auty, koňskými a cyklo drožkami. A tak Lucka má opět plno práce, když se na každé křižovatce musí ptát, kudy dále. Na jedné z křižovatek nás nějaký černoch upozorňuje, že máme prázdné kolo. Fakt a hned hledáme kompresor. Logicky u benzínového čerpadla. Tam jej nemají a posílají nás do nejbližšího autoservisu. No autoservis to vůbec nepřipomínalo, spíše šrotiště. I tady kompresor nemají a posílají nás na druhý konec vesnice. Tady přímo u silnice opravdu nějaký vesničan se živí tím, že fouká lidem kola. Zastavujeme, ukazujeme na prázdné kolo. Ihned se ujímá práce a kontroluje všechny ostatní pneumatiky. A opět, když se jej ptáme, kolik budeme platit, odpovídá : „Kolik dáš“. Jakub mu dává nenápadně do dlaně 2 CUC..
Před jednou z vesnic kudy projíždíme, se cesta rozdvojuje a stojí tam černoch, který na nás intenzívně mává a varovně ukazuje, ať dál nejedeme. Naivně zastavujeme a on se vrhá k okýnku a začíná nám líčit, ať nejedeme skrz vesnici, ale okolo a kudy pak máme jet dál. Umí anglicky a zřejmě tady číhá na cizince. A samozřejmě chce za „informaci“ zaplatit. Zbavujeme se ho za 2 CUC (2 $) a ujíždíme pryč, neb původně chtěl 2 CUC za každé auto.
Prostupně projíždíme kubánskou rovinou s nekonečnými lány cukrové třtiny a rýžovými poli, přerušované banánovými plantáže a dosahujeme Karibského pobřeží. Rozhodujeme se přenocovat v přístavním městě Cienfuegos. Vjíždíme do města a přemýšlíme, kde budeme hledat ubytování. Intuitivně projíždíme městem až do přístavní části. Tady jako by to Kuba nebyla. Bohaté vilky, výstavné rezidence. Skoro na všech visí znak, že mohou ubytovávat cizince. Tak zastavujeme a Pepa s Luckou zvoní hned u první vily. Domácí říká, že místo pro sedm lidí nemá, už má tady Angličany, a hned někomu volá. Za chvilku se setkáváme s majitelem vilky v sousedství a ten nám hned představuje ubytovací pokoje. Opravdu už na standardní úrovni. Nepřemýšlíme a stěhujeme se. Tři pokoje po 30 CUC. A snídaně za 5 CUC. Parkujeme auta na zahradě vilky a vyrážíme do města.
Město Cienfuegos působí jako jedno z nejcivilizovanějších a nejčistších kubánských měst. Obchody, banky, restaurace, zásobovanost, skoro jako bychom byli v Evropě. A uprostřed výstavná pěší zóna. Město bylo založené francouzskými kolonizátory a má přezdívku “Perla jihu”. Díky zachovalé architektuře s francouzským vlivem bylo město zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Na náměstí José Martí stojí jediný vítězný oblouk (Arco de Triunfo) na Kubě.
Hledáme restauraci na večeři. V hotelu v centru města nám řekli, že se zde mohou stravovat pouze hoteloví hosté a vyslali s námi průvodce, který nám prý ukáže výbornou restauraci. Opět jsme naletěli. Vstup do restaurace byl pouze na zvonek, byli jsme zde sami za zamčenými dveřmi. Čekáme dlouho a sledujeme, jak do restaurační kuchyně stále někdo něco přináší. Že by naše večeře? No dočkali jsme se. Ale vůbec si nepochutnali. A také to bylo pěkně drahé. Při odchodu jsme jen majiteli řekli, že jeho restauraci určitě nikomu nedoporučíme. Tak alespoň v baru nedaleko našeho ubytování si spravujeme chuť skvělým mochitem a piňacoladou.
Příští den ráno opět nasedáme do aut a pokračujeme směr Trinidad. V Trinidadu nám Yamilé zamluvila ubytování. Máme jen adresu a jak zjišťujeme, vůbec to v úzkých kamenitých a přeplněných uličkách nebude lehké. Nakonec to vzdáváme, zastavujeme uprostřed města a Lucka s Pepou vyrážejí najít naši „casa particulares“ pěšky. Stojíme před průčelím domu, který má číslo našeho ubytování a vůbec zvenčí nevypadá vábně. Říkáme si, zda nepojedeme mimo staré a zchátralé centrum města najít něco lepšího. Vychází majitelka a zve nás dále. Tak tedy se alespoň podíváme. První zdání, nebo slupka může opravdu klamat. Uvnitř jsme moc příjemně překvapeni. Procházíme přízemím domu, kde bydlí rodina majitelky a který je velmi bohatě vybaven v pravém koloniálním stylu. Po tom nádherném koloniálním nábytku, porcelánových soškách by se v Evropě jen zaprášilo. Ale to jsme viděli v mnoha kubánských domácnostech. Na Kubě ještě asi ani netuší, jaké sběratelské bohatství vlastní.

Ubytování s terasou je na prvním poschodí. Opět pokoje plně vybavené. Jsme spokojeni. Auta prý můžeme bezpečně zaparkovat na kraji uličky přímo před domem. Celý den a celou noc nám je bude hlídat sousedka odnaproti, kterou jsme pak opravdu stále viděli sedět na houpacím křesle u zamřížovaného okna a hlídat. Samozřejmě CUC za den.
Rychle se stěhujeme do pokojů a sedáme do aut a míříme do Valle de los Ingenios (Údolí cukrovarů). Údolí je popisováno v každém turistickém průvodci po Kubě jako malebná krajina, ve které se v minulosti pěstovala cukrová třtina, kde jsou stavby spojené s cukrovarnictvím i otrokářstvím. Na vrcholu produkce tu bylo více než 50 cukrovarů a farem a snad až 30 tisíc otroků pracujících na plantážích. Jedeme přímo do centra údolí, do vesnice Manaca Iznaga, které vévodí 45 metrů vysoká věž, postavená jedním z majitelů cukrovarů a na které zvon oznamoval otrokům začátek a konec práce.

Pod věží zůstala zachována původní hacienda, ze které je dnes restaurace. Na věž je možno vystoupit (samozřejmě po zaplacení vstupného) a z výšky si prohlédnout opravdu malebnou krajinu.

Vracíme se do aut a přemýšlíme kam v údolí dále, co je zde ještě zajímavé. Bohužel tady žádné další informace nenalézáme. Jezdíme nazdařbůh všemi směry. Další vesnice a vesničané, kteří nás zvědavě okukují. Tak tady asi turisté nejezdí a vracíme se na hlavní silnici. Po deseti kilometrech úplně náhodou vidíme na sloupu u silnice nenápadnou šipku: „Hacienda de Guáimaro“.

Zabočujeme na hodně rozbitou a později prašnou cestu a po pár kilometrech zastavujeme před výstavnou haciendou, která dnes upravena jako turistická atrakce. Lucka nám vyjednala skupinovou slevu až na třetinu ceny a návštěvu jsme absolvovali s průvodkyní a mnohé se také dozvěděli. Jinak nás „údolí cukrovarů“ příliš nenadchlo.
Vracíme se již za tmy do Trinidadu a přemýšlíme kam na večeři. Ihned se nabízí naše domácí, že nás zavede do super restaurace. Po neblahých zkušenostech z jinými dohazovači, jsme opatrní, ale jdeme za ní. Proplétáme se temnými, úzkými uličkami. V duchu si říkáme, kam nás to vede. Zastavuje před jedním oprýskaným průčelím budovy, které je součástí nekonečné spojené řady stavení, které na Trinidadu vlastně tvoří městské uličky. Ukazuje, ať jdeme dál. Hned za dveřmi je nám jasné, že je to jiný svět. Vystupujeme na terasu s barem. Prostředí, více než příjemné, obsluha skvělá, menu bohaté, ceny přijatelné. Opravdu výborný kulinářský zážitek.

Po večeři vyrážíme do nočního Trinidadu. Uličky jsou hodně temné a většinou je osvětlují světla ze stovek barů a restaurací, které mají velká zamřížovaná okna až na zem a samozřejmě bez výplní. Stejně tak jako okna obytných domů, škol, obchodů. Trinidad pro svoji koloniální architekturu byl zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Procházíme se po staré kamenné dlažbě úzkými uličkami, nakukujeme do barů, které jsou většinou prázdné. Vlastně je tady zimní období a turistů málo. U jednoho z barů nakonec zastavujeme a necháme se zlákat dovnitř. Jsme zde úplně sami a sedáme si do boční místnosti, kam se za chvíli za námi stěhuje kapela, která vyhrávala v hlavním sále. Pijeme piňacoladu i jiné místní speciality. V kubánském rytmu nám hraje a zpívá kapela, mimochodem velmi dobře. Dokonce si i Lucka s nimi zazpívala jedinou písničku kterou známe – píseň Quntanamera. A my s ní. Nakonec si kupujeme i jejich CD. Moc příjemný noční zážitek zážitek.

Je druhého prosince, poslední den v Trinidadu i na Kubě. Na dnešek máme naplánovanou exkurzi do krasové oblasti Topes de Collantes, která leží v horách nad Trinidadem. V průvodcích je popisována jako nádherná zelená horská krajina, džungle, vodopády, vývěry z jeskyní, horské laguny. Ráno však ještě na hodinku zastavujeme za městem u malé hezké pláže. Je prázdná, ale pod palmou už na nás vyhlíží samozvaný hlídač. „Pláž super, moc korálů“, láká nás, abychom zůstali. Tak tedy za CUC za auto zůstáváme. Dvě hodinky koupání, šnorchlování a pořád jsme na pláži sami. Nás ale více lákají hory v dálce a proto k nim vyrážíme. Cíl Topes Collantes. Už někteří cestovatelé na internetu varovali, před náročnosti výjezdu do tohoto horského centra. Měli pravdu. Silnice od moře stoupá prudce vzhůru a povrch připomíná roletu s výši vln až půl metru. Kolik procent má stoupání, se neodvažujeme ani odhadnout. Ale asi hodně, když jedeme většinou na první rychlostní stupeň. Vyjíždíme do prvního sedla, kde je odpočívadlo s restaurací a necháváme autům odpočinout. Nejen auta serpentiny a stoupání nezvládají. Hodně špatně je i Lucce a Víťovi. A ten je za volantem.
Velmi pomalu sjíždíme z hor do údolí, do zálivu, kam vtéká jedna z horských řek. Z informačních tabulí jsme se dozvěděli, že zde začíná jedna z tras do níže položených údolí s vodopádem Javira. Je pouze jeden a malý, ale třeba cesta údolím bude zajímavá. Nejdříve nás čeká 5 kilometrů jízda úzkou, hodně děravou silnící až na parkoviště, kde začíná prohlídková trasa. Hned se u nás objevuje zřízenec a žádá zaplacení 10 CUC za vstup do údolí. To se nám zdá za jeden vodopádek trochu moc.
Sjíždíme zpět k moři a do Trinidadu, kde je před námi poslední večer na Kubě. Poslední procházka koloniálním městem, poslední večeře ve stylové restauraci, poslední drinky a zpět do naší „casa particulares“ , začít se balit. Zítra brzy ráno startujeme směr Havana.
Je hodně brzy ráno, když ještě za tmy nasedáme do aut. Do Havany je asi 400 kilometrů. Nejdříve po slušných okresních silnicích a pak po dálnici. Spěcháme. Musíme vrátit auta a pak máme sraz s našimi přáteli klubu Tageni. Kupodivu vrácení aut proběhlo lépe než jsme čekali. Žádná kontrola stavu aut. Dokonce se nebyli podívat, kde jsme zaparkovali. Oběd v naší oblíbené restauraci na počátku pěší zóny. Humr nemohl chybět. Pak už jdeme do historického centra, kde máme sraz s našimi novými kamarády. Přišli všichni. Jen malý Diego chybí. Je ve školce. Yamilé říká, že si musí s Raulem od něj, trochu odpočinout. Plně ji chápeme. Mochito, piňacolada a loučení.

Pepa jim na konec věnoval navigaci GPS, která postupně koluje všemi rukama. Budou první speleologický klub na Kubě, kdo ji bude vlastnit. Pak už nastává opravdu loučení. Dlouhá objetí, slzy, taxíky a míříme na letiště.

Taxíky nás vysazují u terminálu, samozřejmě jsme pouze v kraťasech a tričkách. Jenže u nás doma už je zima. Rozbalujeme batohy, vytahujeme zimní oblečení a před halou se převlékáme. Do odletu máme ještě více jak hodinu. Nějakou intuicí jde Pepa do haly a kouká na rozpis odletů. Nikde naše letadlo není vypsáno. Asi máme ještě čas. Bere batoh a hledá službu, která balí zavazadla do folie. Obsluha „baličky“ sice neumí ani slovo anglicky, ale z jeho reakce na Pepovu letenku je jasné, že mu tady batoh nezabalí, že musí na jiný terminál. S hrůzou koukáme na naše letenky. Fakt odlet je z terminálu tři a my jsme na dvojce. Ten je vzdálen 3 kilometry. Problém je v tom, že se tady sice rojí od taxíků a nikdo nás nesmí naložit. Tady se může pouze z taxíku vysednout a na to dohlíží nekompromisně dva policisté. Marně, skoro na kolenou prosíme taxikáře, aby nás odvezli. Všichni se bojí. Přece jednoho zastavujeme a odváží Víťu, Lucku, Pavla a Jarku. Zbylí odcházíme kousek dál od haly a vrháme se už skoro zoufalí na další taxíky. Skoro půl hodiny nikdo nezastavuje. Prosíme. Konečně jeden odvážlivec zastavuje. Rychle se vrháme do auta a vůbec nesmlouváme cenu. Je nám jedno kolik budou státá 3 kilometry. Kamarádi u terminálu 2 jsou už hodně nervózní. Ale konečně jsme v kompletu a můžeme na odbavení. Kubánští celníci nás ale vracejí. Prý ještě nemáme zaplacený letištní poplatek. 25 CUC za osobu. Věděli jsme o tom a mysleli si, že třeba nás naše vědecká víza od toho poplatku osvobodí. Platíme poplatky, odevzdáváme kopii vstupního formuláře, usedáme do obřího Airbusu a za 11 hodin jsme v Curychu a za další dvě hodiny v Praze.
Cestou si všichni opět promítají vše, co jsme na Kubě prožili a viděli. Zůstali tam i naši noví kamarádi a přátelé. Znají jen svůj svět a většina z nich nikdy nebyla dál, než 100 kilometrů od Havany. Jsou opravdu skvělí, vzdělaní, přátelští. A my už dnes víme, že bychom si moc přáli, aby mohli přiletět za námi. Ale také víme, že bez naší finanční pomoci je to pouze sen. Ale uděláme pro to vše. Tak Adiós amigos v Česku.