KRYM 98

„Krym 98“ 14-30. srpna 1998 Krymský poloostrov, Ukrajina. Sestupy do jeskyně Kizil Koba, propasti Bezdonnaja, jskyně Emine Bojir Chasar, explorace na plato KarabiÚčastníci: Josef Wagner, Michal Stýblo, Libor Volf, Zdeněk Kubík, Pavel Dobeš, Luděk Cerman, Jozef Szalay

Speleologická expedice Krym 1998 byla připravená bohumínskými speleology po osmileté odmlce mezi expedičními výpravami do krasu na území bývalé SSSR., které od roku 1979 probíhaly i dvakráte ročně. Hlavním cílem výpravy bylo obnovit kontakty s krymskými speleology a připravit další společné výpravy.

Výprava, kterou tvořilo 7 členů vycestovala 14.srpna 1998 nyní již směr Ukrajina dvěma vozidly mikrobusem Mercedesem Vito a Škodou Pickupem.V době konání výpravy kolovala u nás spousta zkazek o nebezpečnosti cestování Ukrajinou, o přepadech aut cizinců ukrajinskou mafií… S těmito pocity jsme také vyjížděli z Bohumína k ukrajinské hranici v Polsku. Projet Polsko v této době ( ale i dnes) znamená probíjet se pomalu přeplněnými a nekvalitními silnicemi až na hranici v Medyce. Na hranici to vypadá, jako by všichni Ukrajinci chtěli přestěhovat Polsko do své země.Fronta aut nikde nekončí a o místo v ní se tvrdě bojuje.Kdo jen chvíli zaváhá je nemilosrdně z ní vytlačen jiný mi vozidly.Bez hnutí stojíme několik hodin, když se k nám přiblížili dva chlapíci mluvící napůl polsky a na půl rusky. „ Za 70 dolarů vás dostaneme na čáru za několik minut! „ pravili. To je moc, říkáme. Za chvíli jsou zpět že prý za 50 dolarů za obě auta. Bojíme se , že tady strávíme celý den a přijímáme. A opravdu. Hraniční závora v dálce se zvedá a převáděči jen křičí :“Rychle jeďte“ Za chvíli jsme za závorou na polské celnici a kalvárie teprve začíná.Poláci berou naše techničáky prý aby zjistili , zda auta nejsou kradená a několik hodin se nic neděje.Jdeme se proto zeptat na osud techničáků a dovídáme se, ještě neměli čas nás prověřit.Popoháníme je pivy a za dvě hodiny můžeme vyjet na ukrajinskou celnici.

Nejdříve tady zjišťují, že Jožka a Pavel nemají v pase razítko „služebnaja“ a už je ženou k okýnku zaplatit 30 dolarů na 14 dní. U dalšího okánka vyplňujeme formulář kam a proč jedeme, co tam budeme dělat, co vezeme. Myslíme si, že je to všechno. Nebylo. U dalšího okýnka zaplatíme 5 hriven za ekologii. Pak ještě kontrola u poslední závory a po půlnoci jsme na Ukrajině.

Varováni zaručenými zprávami o nočních přepadech vozidel ukrajinskou mafií s obavami sledujeme každá světla, která se ve tmě k nám blíží nebo nás míjejí . Ale nikdo nás nepřepadá a tak za svítání míjíme Lvov a brzy poznáváme , že skutečnými banditi je místní polcie. Vybaveni antiradarem si myslíme , že v této zemi jsou na nás krátcí. Nebyli .Po 100 kilometrech nás zastavuje první policajt. Prý jsme jeli o 40 km více a chce 17 hriven ( jak jsme později zjistili v této době jednotná pokuta na Ukrajině). Je to asi 8 dolarů. Policajt dostává 5 dolarů do kapsy a jedeme dále.Postupně nás chytají ještě mnohokráte a v my už v ruce máme připraveny požadovaných 17 hriven , které jen podáváme z okýnka auta, se slovy „Nemáme čas“ jedeme dál.

15. srpna jsme v Simferopolu a po 8 letech se objímáme se starými krymskými přáteli. Zjišťujeme, že i tady se hodně změnilo.Ze Simferopolského speleologického klubu je nyní soukromá firma Sáši Kozlova „ONYXTUR“, která zaměstnává všechny jeskyňáře při provozu nově turisticky zpřístupněných jeskyní Mramornaja a Emine Bojir Chasar. Pro nás hlavní informací a pro budoucnost ještě nedoceněnou skutečností je, že Sáša využil zmatků v nově vznikající Ukrajině a získal do soukromého vlastnictví kus plata Čatyr Dag a sním i pokladnici krasu naší planety jeskyni Emine Bojir Chasar Nižnij ( informace o této jeskyni na stránkách www. ZO ČSS ORCUS Bohumín). Víme tedy, že to co jeskyně ukrývá – miliardy krystalů kalcitu, aragonitu a ankeritu nebudou vybrakovány pro sběratele a zůstanou zachovány pro příští generace.

16. srpna Ráno opravujeme řadící páku na Vitu a pak odpoledne jedeme k moři. Na stará známá místa na Krymu a nestačíme se divit. I sem pronikla podnikatelská horečka a privatizace. Jenže na Ukrajinský způsob ( mnohdy podobný našemu). Krásná turistická centra na černomořském pobřeží chátrají a jedinými cizinci jsou zde Rusi a Bělorusi. Obchody a tržnice jsou přeplněny zbožím z celého světa- ale nikoliv pro většinu místních obyvatel s minimálními příjmy.

Proto raději 17. srpna vyjíždíme na hřeben Čatyr Dag prohlídnout si Sášovo hospodářství.

Klub speleologů dnes neexistuje, zato vzkvétá Sašova firma „Onyx“. Zpřístupněné jeskyně, restaurace,doprava. Zaměstnává 50 lidí, bývalých speleologů, kamarádů. Ale on zůstal tím čím byl – v první řadě ochráncem přírody. Je zaměstnanci mají dvojnásobný plat než je průměr na Ukrajině a ještě dostávají stravu. Tak že je pro ně Sáša Bohem, zvláště když tu vládne nezaměstnanost. A to už na něj poslala mafie zabiáka, když odmítl platit výpalné. Ale Sáša má své lidi.

Nově zpřístupněné jeskyně jsou vlastně velikou turistickou atrakcí ( na Ukrajině jsou pro turisty zpřístupněny pouze 4 jeskyně) a Sáša je zpřístupnil opravdu velmi citlivě. Na jejich prohlídku se mnohdy čeká celý den. Naším úkolem pro příští dny bylo provést fotodokumentaci jak zpřístupněných tak nezpřístupněných částí obou jeskyní pro reklamní potřeby a případně se pokusit při dalším podrobném průzkumu objevit pokračování v koncových bodech jeskyní.

Odpoledne jdeme na exkurzi do jeskyně Mramornaja. Když míjíme davy turistů v podzemí v overalech a rozsvícenými karbitkami koukají na nás jako na kosmonauty. Fotíme až do deseti v noci.

18. srpna Dnes jdeme do „Bojiru“. A opět jsme senzací pro turisty. Míříme do horního „Bojiru“, po žebříku do okna 15 metrů nad dnem jeskyně, pak traverz nad jezerem, desetimetrové slanění a výstup stěnou nad dóm Kečkemét. Zbývá slanění 40 metrů a jsme k Kečkemétu, velkém krásně vyzdobeném dómě.

Jsme tu všichni, jen Libora ulapila horečka. Vše fotíme a pokoušíme se i o další exploraci. Tady je to asi marné, o to se pokoušelo už stovky jeskyňářů. Končíme dokumentaci v „Horním Bojiru“ a opět se snášíme po žebříku mezi proudící turisty. Když je míjíme cvakají jejich fotoaparáty jako v Cannes když přijíždí Costner nebo Di Caprio.

Večer ve srubu degustujeme krymské portvejny a učíme Jožku správným názvům krymských jeskyní, neboť „Emine Bojir Chasar“ přejmenoval na Emir Bazar a „Kizil Kobu“ na Kazi Bizi.

19. srpna Jdeme do propasti „Bezdonka“ hluboké 180 metrů. Pepa si chtěl vyzkoušet , co kdo umí. Akci povede Bobek, vzal to na sebe, prý to umí. Ale když po hodině a půl nainstaloval jeden nýt a jednu přepínku – asi se přecenil. A když pak ještě pověsil lano na přepínce na půl a do dna mu chybělo 20 metrů a nainstaloval po cestě uzel- ztratil všechnu důvěru. Marno Zvonica či Diviačia propast je málo. Mezitím Pepa a Libor natáčejí pár záběrů v „Mramornej“. Večer pokračujeme ve srubu podle zavedeného programu

20.srpna Ráno v plné síle jdeme opět točit do „Mramornej“. Jen Vsetín míří na Horní plato Čatyr Dagu. Do jeskyně natahujeme kabely a zásuvky a když Pepa vidí jejich stav a průměr drátů jen se křižuje. Na takové dráty bych nepřipojil ani holící strojek, natož 1500 Wattů.

Naštěstí to nikoho nepokopalo ani nezabilo. Odpoledne se loučíme se všemi na platu s kamarády. Libor si při posledním vaření pořezal palce a tak raději jedeme na večeři k ďaďovi Vasjovi. A Ďáďa nás ve svém domečku přivítal královsky. Na stolech bylo kdo si co vzpomněl. A to tady nemá ani zavedený proud, ten mu vyrábí dynamo, který pohání větrák. Vše si vyrobil sám. Nemá tu ani vodu a tak kope studnu, už je v hloubce 30 metrů a k vodě mu chybí ještě 3 metry. Na zahrádce si vše vypěstuje a i koňak si vypálí sám.

V noci se vracíme k Sašovi a smýváme ze sebe i špínu. Dokonce i Bobek, který si ji pěstuje.

 21. srpna Ráno musíme opět na policii ohledně registrace, zatím ji máme prozatímní. Nebyl tam náčelník. Vypisujeme spoustu papírů a musíme se i vyfotit. A odpoledne můžeme vyrazit na Kara Dag.

Díky uvolnění některých dříve nejen pro cizince uzavřených míst na Krymském poloostrově se Sášovi pro nás podařilo vyřídit povolení k exkurzi do přímořské oblasti národního parku Kara Dag. V tomto horském pobřežním pásmu vystřídaly vápencové hřebeny skalní masívy z vyvřelin a vytvářejí stěny vystupující přímo z černomořského pobřeží až do výše několika set metrů. Nejznámějším skalním útvarem je skalní most vystupující přímo z hladiny moře známý jako „ Zlatá vrata“.

Ubytováváme se na základně geologů, která stojí na území ještě nedávno fungujícího centra pro výcvik delfínů, patřícímu sovětskému námořnictvu. Ve všech buňkách i v okolí vládně absolutní ruský nepořádek a proto raději spíme i vaříme venku.

Exkurze do „zapovědniku“ Kara Dag je možná pouze na speciální povolení, ale přesto v jejím průběhu potkáváme na pobřeží desítky černých návštěvníků, kteří mnohdy přímo z moře připlouvají na nejdražších člunech a jachtách. I tady za peníze je možno vše.Skalní scenérie podél pobřeží i na hřeben jsou nádherné. Spousta bizardních skalních útvarů, roklí,jeskyní.

Ze stěn vystupují často vrstvy z ušlechtilými minerály a polodrahokamy a všude jsou vidět známky po jejich rabování. Těch několik strážců, kteří rezervací procházejí a které také potkáváme, vše nestačí uhlídat.Celý Kara Dag však není přístupný ani na speciální povolení. Jedná část je zcela uzavřena všem návštěvám a tam nemůžeme ani my.

Odpoledne získáváme ještě jednu zkušenost. Delší dobu za námi chodí dvě „ goryly“ v kraťasech a velkými zlatými kříži na krku. Večer nás zastavují a vytahují jakési průkazy policie. Prý už dva dny stojíme v zákazu a chodíme bez povolení po rezervaci a jak to prý budeme řešit. Na naši reakci, že se Sáša chce spojit s jejich náčelníkem nereflektovali a nám bylo jasné, že chtějí dolary do kapsy. Byli jsme neoblomní a tak „ policie v kraťasech „ kapitulovala a zmizela.

Jsme na pobřeží Černého moře, v turistických centrech a tak nemůžeme nevyzkoušet, co se změnilo v barech a restauracích. Zjišťujeme , že vše.Pivo k výběru , šašlyk, koňak…. A za ceny pro více než příjemné.A ještě jedna zkušenost. Hezkých holek je tu více jak jinde na světě.

Další turistickým centrem, které navštěvujeme příští den je pevnost Sudak ( i ona byla ještě nedávno pro cizince uzavřena) , která se vypíná nad černomořským pobřežím .

Stále nás zlobí Luďkova škodovka. Ucpaný palivový filtr. Už jsme jej několikráte čistili. A dnes zase stojíme. Kupujeme filtry přímo v Sudaku a přímo před vojenskou posádkou auto opravujeme. Vojsko bylo sice hodně nervózní, ale za hodinu si na nás zvykli. Oprava nepomohla a tak škodovku zapřaháme za Vito a táhneme ji do Simferopolu.

24. srpna Dnes nás Igor veze na gruzoviku do „Kizil Koby“. Převlékáme se do „gidrokosťumů“ a jdeme k prvnímu sifonu.

V sifonu je dnes nízký stav vody a tak není nutno jej ani podplavat. Za sifonem se chvíli plave, chvíli jde či plazí až ke Kloace. Někteří už mají vodu pod „gydrem“ a tak pěkně promrzli. Jako by to Saša tušil, gruzovik nás veze do sauny. Sebou samozřejmě zásoby piva, vína a ryb. Pro některé je sice sauna utrpením, Luděk se cítil jako v mučírně- ale přežili to všichni.

Příští den je den odpočinku a toulání se po Simferopolu. Jen večer jdeme do Tatarské restaurace, kde nechyběli i tance. Když vycházíme venku lije. Déšť po 3 měsících je super.

 26. srpna V závěru výpravy se přesouváme na plato Karabi, které stále patří k nejméně prozkoumaným krasovým terénům Krymu. Dostat se co nejrychleji na plato, kde nevedou žádné cesty je možno jen za pomocí vojenského Zilu, na jehož korbu ráno 26. srpna nalézáme. Veze nás vojenský šofér Igor a brzy jsme poznali co to je cestovat Zilem cestou necestou. Celé dopoledne bloudíme po platu a hledáme vytypovaný rajon. Vůbec si neuvědomujeme, že naše vozidlo má spotřebu asi 100 litrů na 100 kilometrů.Konečně nacházíme hledanou oblast a také se nám daří objevit několik nových jeskyní.

Pepa před sestupem všem připomíná, že máme být zpět v Simferopolu do sedmi večer. Jenže to by nebyli nezodpovědní Vsetiňáci. Byla už tma, když vylézají z děr. To už Pepa i Igor věděli, že je zle. Auto bylo uprostřed plata mimo cesty a najít cestu mezi závrty a skalisky je v noci skoro nemožné. Čtyři hodiny v naprosté tmě běháme po platu a při karbidkách se pokoušíme najít horskou stezku, po které jsme přijeli. Konečně ji nacházíme a při řetězu karbidek na ni navádíme náš ZIL. Jenže ve tmě si pleteme směr a jedeme opačně. Jenže po hodině jízdy šíleným terénem cesta končí a nám benzín v nádrži též. Jsme jen v mokrých montérkách a je pěkná zima.

Namačkáni na sebe včetně našich průvodců Igora, Natašu a Káti, přikryti plachtou z gruzoviku se třeseme až do svítání. Už vidíme jak Sáša burcuje záchranku a přímo soptí.

Ráno vyrážíme do všech stran najít cestu a pokusit se někde získat benzín. Igor má štěstí a někde na meteostanici nachází kamaráda Sáňu a ten nám na své sajdkáre kanistry benzínu přiváží. Sáša , který s námi nebyl a který nevěděl celou noc co se děje už burcoval policii a záchranku. Vrátili jsme se v pravou chvíli.

A příští den 28.srpna můžeme zahájit cestu domů do Bohumína. Cestou na tržišti nakupujeme sušené ryby. Samozřejmě cestou chytáme další pokuty za rychlost a údajné přejetí bílé čáry. A Libor za to, že údajně blikal na protijedoucí auta. Od Kyjeva nám stále lije a my už vůbec nehledíme na rychlost a pelášíme směr hranice. Okolo 3 hodin ráno jsme u Lvova. Krátký spánek a ráno jsme na hranici. Samozřejmě nekonečná fronta aut a hned se u nás vynořují „převadeči“. Za 70 dolarů nás prý dostanou ihned na celnici. Posílámem je někam a stojíme si padesátí ve frontě aut. „Převáděči“ se vracejí a prý za 50 dolarů. Tak je zase posíláme někam.

A za hodinu jsme na čáře. Zase poplatky za vzduch a další papíry, ale to už jsme v Evropě a za pár hodin v Bohumíně.