Krym 2014

„Krym 2014“ Ruská federace  5-14.10. 2014

Filmová dokumentace v jeskyni Mramornaja, exkurze skalní město Bakla, skalní krasové pobřeží Tarkan Chut, skalní města u Bachčisaraje

Účastníci: Wagner Josef, Pavel Kotrla

Na Krymu se za rok, co uplynul od naší poslední návštěvy, hodně změnilo. Krym je už součástí Ruské federace a tak je nutno k návštěvě pozvání. Saša nám posílá jmenovité pozvání s hlavičkou své společnosti Onyxtur a tak už nám nic nebrání po padesáté čtvrté vyrazit do krasu a jeskyní Krymských hor. Tentokráte za bohumínské jeskyňáře jen ve dvojici Pepa Wagner a Pavel Kotrla. Naše hlavní letošní expedice nás čeká v zimě a jejím cílem je kras Kuby. Hlavním cílem na Krymu je natočit film o jeskyni Mramornaja a také si ověřit, jaké budou podmínky pro naše výpravy v budoucnu.

Máme obavy jet na Krym přes celou válčící Ukrajinu autem a tak volíme leteckou přepravu Praha-Moskva-Simferopol. Hned po příjezdu z letiště doma u Sáše Kozlova, (šéfa jeskyňářů v Onyxturu) usedáme k večeři a při jídle a pivu nám spolu s ženou Irou povídají o všem dění na Krymu. Za ten rok, který uplynul od mé poslední návštěvy poloostrova, se hodně změnilo. Známe se skoro 40 let, jsme opravdu přátelé, prožili jsme spolu mnoho a tak vím, že uslyšíme pravdu o všem, co se zde stalo. „Krym nebyl nikdy ukrajinský, vždy jsme se cítili více ruští.“ Říká Saša. Vlastně to vím i já. Nikdy zde nepoužívali Ukrajinštinu, dokonce ani na úřadech.

„Ano“, říká, „samozřejmě po návratu Tatarů na Krym i oni říkají, že je to jejich vlast a chtěli by, aby byl Krym tatarskou republikou. A to byl jeden z hlavních problémů. Nechtěli jsme, aby vše skončilo krvavým konfliktem, jako je tomu nyní na východě Ukrajiny.“ „Hlavním podnětem byly události Maidanu v Kijevě. My jsme to viděli hlavně, jako aktivity nacionalistů, fašistů, kteří sice chtějí likvidovat zkorumpovanou vládu, ale nastolit vládu pravicovou, nacionalisticky a protirusky zaměřenou.“

Nyní pro Krym je velikým problémem voda. Na Krym byla vždy přiváděna voda pro zemědělství kanálem, který byl pro toto vybudován a přiváděl vodu z řeky Dněpr. Ukrajina samozřejmě přívod vody uzavřela a tak celé zemědělství na Krymu je bez vody. Většina polí proto zůstala neobdělána a lidé, kteří žili z prodeje zemědělských produktů, jsou nyní bez obživy. Ukrajina nám sice nabídla prodej dodávek v kanále, ale za nekřesťanské sumy.   Jak nám později řekla Tatarka Lilia, dnes tuto vodu vypouštějí z kanálu do moře.

Druhým problémem je doprava na Krym. Jediná cesta po souši na poloostrov přes Ukrajinu byla uzavřena. A tak příjezd turistů, kteří byli jedním z hlavních zdrojů příjmů obyvatel Krymu, byl hodně omezen. Zbyla jen letecká doprava a přetížený lodní trajekt přes Kerčskou úžinu. Počet návštěvníků Krymu tak klesl na čtvrtinu.

Putin sice nyní slíbil most na Krym, ale to je zatím jen slíbeno. Projekt je megalomanský, včetně oboustranné železniční dráhy.

Příští den, v pondělí ráno vyjíždíme s novou týdenní osádkou obsluhy jeskyní na Čatyr Dag. I když je obrovská krize v návštěvnosti, Saša své lidi nepropouští a aby jim mohl platit mzdu (neboť jeho firemní konto s několika miliony hriven zůstalo v ukrajinské bance někde v Kijevu zablokováno), použil všechny rodinné úspory na chod firmy. A to nejen na mzdy zaměstnanců, ale i odvody daní, pojištění … A to určitě jeho zaměstnanci ani netuší.

Na Čatyr Dagu je nádherné podzimní počasí. Balíme s Pavlem kamery a vyrážíme za exteriérovými záběry. Na návštěvu jeskyní přijíždějí první turisté. Většinou to jsou místní. Na Krymu je dnes totiž třetí den tatarského svátku Kurban Bairam (Svátek obětování je připomínkou na Ibrahímovu oběť berana Bohu. Při svátku se lidé modlí   a obětují různá zvířata, nejčastěji ovce nebo kozy) a to mají tři dny volna nejen Tataři, ale všichni obyvatelé. Tento svátek je státním všude tam, kde žije alespoň 20 % Tatarů. Také jeden z kroků vlády poloostrova o zrovnoprávnění Tatarů. Pobíháme s kamerou po plato a vidíme, jak na cestě zastavuje terénní Mitsubishi s ruskou značkou. Žádný chudák to není. S rodinou sbírá šípky. Jdu za ním a zkouším zavést rozhovor. Říkám, že jsem z Česka a chtěl bych si s ním pohovořit. Koukl na kameru a ihned odpovídá „Ne nada“. To samé hned opakuje zřejmě jeho manželka. Odvětím : „Bojíte se?“ To zůstává bez odpovědi.

V bistru na Čatyr Dagu nás obsluhuje Tatarka Lilia. Zavádíme s ní rozhovor a ptáme se, jak vidí ona a ostatní Tataři, to co se děje na Krymu. Ona sama se vrátila na Krym z Uzbekistánu s rodinou před 12 lety. Vlastně ještě jako školačka. Bydleli v osadě v domku, který si podobně jako další Tataři po návratu na Krym postavil její dědeček. On vlastně na Krym už jezdil od osmdesátých let a stavěl domek pro celou rodinu, na místě, které jako ruinu koupil od místních obyvatel. Domek byl na nehostinném místě bez cest a spojení. Do školy Lilai chodila tak, že si na boty nazouvala silonové sáčky a po dvacetiminutové chůzi bahnitou stezkou s bahnem místy po kolena, sáčky sundávala. Druhé boty na přezutí prostě neměla.

Na otázku proč se třeba Tataři nestěhují raději do Tatarstánu, se nám dostává se nám vysvětlení, že Tataři to není jeden národ. Je jich několik, žijí odděleně, vzájemně se ani nestýkají a spojování rodin dochází vyjímečně.

Ptám se i na referendum na Krymu. Říká, že to byl veliký podvod. Ona ani další Tataři vůbec k volbám nešli. A pro euro komisaře bylo často připraveno velké divadlo, když byly skupinky mladých lidí s ruskými vlajkami a proruskými hesly vyslány, aby před nimi demonstrovali vůli Krymčanů pro připojení k Rusku. Říká, že dnes kdy na Krym dolehla hospodářská krize a je poloostrov v izolaci, už toho mnozí toho litují.

Další den v baru u jeskyně Mramornaja potkáváme taxikáře, který sem přivezl někoho na exkurzi. Později se dovídáme, že je to Tatar, který vozí z údolí na hřeben Čatyr Dag turisty náročnou terénní cestou, po které taxikáři s luxusními auty jezdit odmítají. Zavádíme řeč na dění na Krymu a říkáme, že se nám zdá velmi kruté, když Ukrajina uzavřela kanál s vodou. Taxikář se ostře ohradil, že je to správné a že bychom to udělali také, kdyby nám někdo ukradl kus země. A pak tvrdě kritizoval Rusko, jak říkal, za okupaci Krymu. Před referendem byl už Krym plný ruských vojsk, i když neoznačených a dnes obsadili všechny vojenské základny, kasárna a vybudovali mnohé další. A tatarské aktivisty dnešní vláda na Krymu doslova likviduje. Už se jich 18 prostě ztratilo a nikdo nezná jejich osud. Což nám potvrzuje i Lilia, která náš rozhovor poslouchá. To co se na Krymu stalo určitě neschvaloval a také tvrdil, že referendum bylo zmanipulované a k volbám do Krymského parlamentu před měsícem přišlo necelých 50% voličů. Říkám mu, nic zvláštního u nás přichází k volbám i méně než 20% voličů. (samozřejmě ostatní Krymčané hovoří o jiných číslech, voličů bylo okolo 90%)

Dopíjíme kávu i krymský koňak a vyrážíme s Pavlem natáčet do Mramorné jeskyně. Natáčím celý den v části jeskyně, kde Saša normálně exkurze turistů nepouští. Pouze výjimečně vzácnější návštěvy. Snaží se o maximální ochranu unikátní a překrásné výzdoby těchto jeskynních prostor. Všude nás doprovází elektrikář Žeňa, kterého pověřil Saša, aby byl nám k ruce při instalaci a zapojování osvětlení. Konečně někdo, kdo se v elektrice opravdu vyzná. Ale je také pěkně vycepovaný Sášou. Pavlovi nedovolí ani připojit zásuvku do zástrčky, neboť za vše tady on odpovídá. Ale je fakt super a osvětlování opravdu klape.

Při obědě, který tvoří jen hustá bramboračka ( lidé zde žijí opravdu skromně), se ptáme se na názor na to, co se na Krymu stalo i naší kuchařky a starší exkurzní průvodkyně. Jejich odpovědí je zdvižený palec a slovo „super“. Vše je super.

Točíme v jeskyni až do večeře a brzy zjišťujeme, že jeskyně je sice krásná, ale těm prostorám něco chybí. Návštěvníci. Voláme Sašovi, aby nám jako kompars dal nějaké své holky. Třeba jeho průvodkyně, kuchařky, barmanky…. Saša s úsměvem praví, že nemá hezké baby, ať si vezmeme jako kompars zítra ráno chlapy ze služby. Tak jo, ale vůbec tím nebyli nadšeni.

Další den ráno, před otevřením jeskyně pro turisty jde s námi jako kompars trojice průvodců. A jako kompars sloužil i Pavel.. Do oběda pokračujeme v natáčení v části jeskyně, která se jmenuje Tygrova chodba. Zde už nejsou tak veliké prostory , ale výzdoba je bohatá. Do této části Saša už turisty pouští a tak se nám daří občas i nějakou exkurzi natočit, zvláště když jim Žena sdělí, že budou ve filmu pro National Geographic. Obědváme opět s personálem jeskyně a jediným chodem je další podoba bramboračky. Vracíme se do Tygrové chodby a snažíme se co nejrychleji natáčení dokončit. Venku je krásné počasí a tak chceme vyrazit na plato Čatyr Dagu natočit nějaké exteriéry. Naše barmanka Lilia nám připravila místo večeře sendviče a vyrážíme na místa Čatyr Dagu, kde jsme se už toulali bezpočet krát, ale pokaždé objevujeme něco neznámého. Samozřejmě nám to nedá a prozkoumáváme terén, jestli třeba se nám nepodaří učinit objev nějaké nové jeskyně.

Je čtvrtek ráno a v horách čekáme na Sašu. Po jeho příjezdu nás jeho šofér vyváží na okraj plata, abychom ještě natočili několik záběrů na Krymské hory i celé Dolní plato Čatyr Dagu. Dovídáme se také hned,jaké komplikace už třetí den Saša zažívá s naší registraci. Cizinci totiž po příjezdu do Ruska se musí registrovat na OVIRu, což je oddělení víz a registrace. Popisuje nám celou anabázi. Nejdříve šel na centrální oddělení v Simferopolu. Když se nakonec probil frontou několika set lidí, kteří zde vyřizují výměnu ukrajinských pasů za ruské, dozvěděl se, že jeho společnost Onyxtur je registrována v jiné části Simferopolu a musí tam. Příští den tedy vyráží do druhé části města, aby se opět probil nekonečnou frontou žadatelů o ruský pas. Odevzdává v kanceláři naše registrační karty, které jsme s Pavlem obdrželi v Moskvě na letišti a spokojeně odchází. Ještě nedorazil domů, když mu volá sekretářka OVIRu, že pokud nás chce registrovat jménem své firmy Onyxtur, musí donést kopie všech dokladů o založení firmy, doklad že řádně zaplatil daně za loňský rok a mnoho dalších. Samozřejmě už né ukrajinské ale ruské. Saša ji říká, že vše co chce, nestihne vyřídit ani do našeho odletu a jestli není další možnost registrace. Ptá se ho, jestli pozvání podepsal on osobně a když odpoví, že ano, tak mu poradí, aby nás zaregistroval na své bydliště. A tak Saša hned volá náčelníkovi OVIRu, kdy může přijít pro naši registraci. A náčelník prý, že to hned nejde, že má málo lidí atd. Natož mu Saša poradil, když na svou funkci nestačí ať si najde práci odpovídající jeho schopnostem. A bylo to. „Tak přijďte zítra v 11 hodin“, nakonec raději slevuje náčelník.

Balíme vše na Čatyr Dagu, nasedáme do auta a míříme do Simferopolu. Večer nás čeká návštěva u našeho velkého přítele a nejstaršího speleologa na Krymu „ďaďi“ Vasji. Je muž 88 let a vitalitu by m mol každý závidět. Byl s námi na mnoha expedicích na Kavkaze a Krymu. Ještě nedávno se spouštěl po laně do své třicetimetrové studny, když ji potřeboval prohloubit. Bydlí v malém domku asi 20 km od Simferopolu a vše si dosud udělá sám a ještě pomáhá tatarským sousedům. Připravil velkou uvítací hostinu s domácím koňakem a byl opravdu dojat, že nás opět vidí.

K ďaďovi nás veze starý kamarád Igor, se kterým jsme absolvovali také řadu společných expedic. Nyní je to velký podnikatel, má speditérskou firmu a v Číně firmu, která dováží do Ruska čínský nábytek. Nebylo to pouze setkáním plné vzpomínek, ale také plánování společné výpravy do krasu a jeskyní v Číně.

Je pátek dopoledne a my čekáme, jak dopade Sáša na OVIRu. Máme čas a tak vyrážíme na průzkum do města a na tržiště. Jsme překvapeni, jak bohatě jsou obchody zásobeny. Opravdu vším. Dokonce si myslíme, že více zboží než v minulosti. Koukáme a pulty plné ovoce a zeleniny a některé druhy ani neznáme. Saše se vrací na oběd z OVIRu a vůbec není nadšený. Dostal k vyplnění stoh papíru, kde o něm i o nás chtějí vědět vše. I číslo bot. Ofotil si naše pasy a říká, ať už raději jedeme do terénu, že vše dořeší sám, neboť zítra musí na OVIR znova s vyplněnými formuláři. Ještě, že jsme tady tak dlouho, být na Krymu 5 dní, tak registraci ani nestihneme.

Saša pro nás zajistil auto WV Cady (kupodivu stačila jen jeho plná moc, aby se Pepa mohl posadit za volant a jezdit po Krymu), a tak sedáme do vozu a míříme směr Bachčisaraj. Na základně nás již očekává Víťa Petrovič, jeden s dalších našich kamarádů. Bachčisaraj je historické centrum Tatarů na Krymu a tak jsme moc zvědaví, jak to tam vypadá. První naše cesta míří k jeskynnímu skalnímu městu Čufut Kale a Uspenskému monastýru. Za ty dva roky, co jsme tu nebyli, se opět pěkně rozrostl. Přibyly další budovy, dílny, garáže. Pravoslavná církev (a je to jedno, jestli v Rusku nebo na Ukrajině) se opravdu pěkně rozmáhá a musí být i pěkně bohatá. Ale v celém obrovském objektu vidíme pracovat jen jednoho popa- ten překládal cihly, a další dva, kteří plejí záhon. A to je na desítky budov mužského monastýru podezřele málo. Další naše cesta vede do chánského paláce v centru Bachčisaraje. Jdeme pěšky Starým městem Bachčisaraje a zdá se nám, že se zde nic nezměnilo. Život plyne lenivě a v poklidu, jen na některých budovách vlají ruské vlajky a za okny některých automobilů vidíme tatarské nebo opěr ruské vlaječky. Většina starých domů silně chátrá, ale přibyla řada nových tatarských restaurací, které nabízení kromě své kuchyně i uzbecké, kirgizské a další speciality. První naše překvapení je, když u brány do Chánského paláce, si musíme koupit vstupenku za skoro 10 dolarů. Ještě vloni byl vstup na nádvoří paláce zdarma. Byli jsme sice v paláci moc krát, ale když už jsme tady tak si návštěvu zopakujeme.

Při večeři se dáváme do řeči s Víťou. Je už nyní v důchodu (dříve byl hlavním energetikem při údržbě mobilních sítí), ale pracuje u Saše. Na otázku jak se mu líbí, to se stalo na Krymu, odpovídá stručně. Vůbec se mi to nelíbí. Myslí si, že to, co se stalo, je špatně. Je to okupace. „Bojíme se zimy“ pokračuje, „protože podle ruských zákonů, nesmí soukromník těžit v lese a prodávat lidem dřevo – jak tomu bylo za Ukrajiny a na topení dřevem, jsou zde závislí všichni“. Ptám se jej, jestli mu vystačí jeho penze. „Mně ano“, říká. „Za Ukrajiny jsem měl okolo hriven a nyní mám 2000 hriven. Ale samozřejmě pod Ruskem také energie a zboží až trojnásob podražily“. To jsme si všimli i my. Vlastně všem důchodcům na Krymu i Tatarům byly zvýšeny důchody na dvojnásobek. Nejdříve všichni jásali, než přišli do obchodu na nákupy.

Víťa také vypráví historii cesty k moci Kolomejského. Cestu mu připravil jeho strýc, který byl hlavou mafie kazaňských Tatarů. Když byl jeho strýc zavražděn, převzal Kolomejský jeho vládu a brzy se stal průmyslníkem, oligarchou a stále hlavou kazašské mafie.

Je sobota ráno. Vyrážíme na exkurzi do jeskynního města Bakla. Není příliš veliké, ale historicky velmi významné. Leží nedaleko vesnice Naučny v centru poloostrova.

Autem se dá dojet po prašné polní cestě až pod skalní stěny, ve kterých byly skalní obydlí vytesána. Vystupujeme nad skalní stěny a kromě podzemních vytesaných skalních obydlí obdivujeme i přírodní plastické formy a tvary na skalních stěnách. Obrovské množství nejrůznějších bizardních forem mikro a makro tvarů byly na křídových skalních stěnách vytvořeny zvětráváními procesy.

Odpoledne se rozhodujeme zopakovat si návštěvu zajímavých krasových a abrazních tvarů na pobřeží Tarkan Chut na jihozápadním cípu poloostrova. Je to sice 200 km daleko, ale počasí je nádherné, a minule jsme vše obdivovali pouze ze člunu na moři. Navigace nám sice praví, že cesta potrvá 4 hodiny, ale Pepa to zvládl o hodinu a půl rychleji. První zastávka patří skalnímu mostu Tarchankut Atleš, který je pozůstatkem velké jeskyně a vystupuje přímo z moře.

Pak pokračujeme podél skalnatého pobřeží až ke skalnímu útvaru nazývaném „Vana lásky“. Je to vlastně místo v moři, ohrazené vápencovými stěnami, které vytvářejí dojem veliké kruhové vany s bizardními stěnami. Samozřejmě, i když je říjen a široko daleko se nikdo v moři nekoupe, Pavel do „Vany lásky“ musel skočit. Neodradily jej ani tisíce medúz, které tam plavaly s ním.

Do Bachčisaraje se vracíme už za tmy a při večeři pokračujeme v moc zajímavých debatách se světoběžníkem Víťou, neboť jak se dovídáme vystudoval 18 profesí, středních škol i universitu v Simferopolu. Pracoval i na lodi, v závodech kde se vyrábí koňak, byl soustružníkem, zemědělcem a kdo ví čím ještě. Ale ví toho opravdu hodně.

Je neděle a vyrážíme do Sevastopolu. V přístavu Severnaja necháváme auto a trajektem za pár korun se přepravujeme do centra města. Procházíme se po nábřeží a pozorujeme život okolo. Vše v poklidu a pohodě, jako by se nic nestalo. Jen na všech lodích a budovách vlají ruské vlajky. U jednoho ze stánků Pavle kupuje námořnická trička a tetka prodavačka, když zjistila, že jsme z Česka, se s námi dala do řeči. Je prý konečně vše fain, ale lépe bylo, když byl Sevastopol uzavřené město. Nebylo tady těch Azerbajdžánců, Uzbeků ….a bylo v městě bezpečno. „A co turisté?“ ptáme se, „Ti by samozřejmě do Sevastopolu mohli“.

V přístavu pozorujeme kotvící ruskou černomořskou flotilu lodí i ponorek. Ani tady se nic nezměnilo. Zvědavé turisty vozí na prohlídku flotily desítky malých kutrů. Stejně jako v minulých letech. Ale přece se jen něco změnilo. Udržované památníky obránců Sevastopolu, kteří položili své životy v bojích II. Světové války. U jednoho z památníku pozorujeme, jak se zde s opravdovou úctou sklání hodně starý pán v doprovodu dvou dívek v námořnických stejnokrojích. V rukou drží ruskou vlajku a vlajky ruského námořnictva. Tady je památka padlých a odkaz Velké vlastenecké války jsou stále uctívány.

Vracíme k autu a vyrážíme směr Simferopol. Cestou ještě vystupujeme na zajímavý skalní ostroh u vesnice Tankove a v Bachčisaraji se zastavujeme v naší oblíbené, příjemné tatarské restauraci Ašlama saraj na pozdní oběd. Samozřejmě hovězí šašlik. Jsme tu již po několikáté a opět moc spokojeni. Vlastně i cenou za skvělý 200 gramový steak s přílohami a pivem jsme dali každý 300 Kč.

Na večer se vracíme zpět do Simferopolu k Sašovi. Jeho syn se právě vrátil z Kavkazu z Abcházie. Navštívil oblasti, kde jsme společně uskutečnili několik expedicí, jejichž výsledkem byl objev i jedné z nejhlubších jeskyní světa – propasti „K-2“. Dnes se tam ale vypravit, to je obrovské riziko. V Abcházii opravdu vládne bezvládí. Malý Saša (jak říkáme jeho třicetiletému synovi) se právě vrátil z cesty po Abcházii a pravil : „Už tam nikdy nepojedu“. Opravdu hrůza. Policie zkorumpovaná, co bylo státní, to je rozbito (nádraží, kina, divadla, úřady), ale všichni jezdí v nejdražších autech, a to okolo jim prý vůbec nevadí.

Na večeři je s námi také Anton z města Lugansk, které patří k těm, kde se na východu Ukrajiny stále bojuje. Jak on praví, není z Ukrajiny ale Luhanské lidové republiky, a přes ruské hranice odešel před 3 měsíci na Krym. Nyní zvažuje jak domů, přes Ukrajinu se bojí, protože by jej mohli vzít do armády. Nyní je ale v Luhansku klidněji a chtěl by za rodinou. Město je rozbito ze 40 % a mnoho lidí z něj odešlo do Ruska. Názorově je rozděleno, část chce zůstat při Ukrajině a část volí samostatnost s tkzv. Doněckou republikou.

Poslední den na Krymu. A naše registrace na OVIRu ještě stále není hotova. Pavel ano, ale Pepův formulář měl vadný tisk a tak Saša tam musí znova. My se jdeme projít do města. Opět se přesvědčujeme, že je tu opravdu klid. I socha Lenina stojí na náměstí. Přibylo i restaurací a tak sedáme do jedné z nich na pivo. Ceny dvojnásobné těch co jsme znali z loňska. Večer nás čeká loučení s Krymem i kamarády. Shodou okolností má Sašuv syn narozeniny a tak se v klubovně Onyxturu schází mnoho našich přátel. Samozřejmě diskuse se opět točí okolo situace na Krymu. Názory jsou opět různé. Všichni se ale shodují na tom, že Krym se vrátil o deset let dozadu. Plánujeme se Sašou také další krymskou výpravu na jaro příštího roku. Uvidíme, jestli to podaří a budeme bezpečně přijet automobily. A ráno opět na letiště. A je třeba říci, že vše i přeložení našich zavazadel v Moskvě proběhlo skvěle. A dokonce na letištní celnici potvrzení o naši registraci na policii v Simferopolu po nás nechtěli. Máme je s Pavlem jako suvenýry doma.