KRYM 2012

„Krym 2012“ 3-18. srpna 2012 Krymský poloostrov, Ukrajina

Prolongační práce v jeskyni Komar, otvírkové práce na hřebenu Čatyr Dag v místech stanovených geofyzikálním měřením , exkurze na poloostrov Tarchankut

Účastníci: Josef Wagner, Pavel Kotrla, Jakub Wagner,Honza Federowicz, Ondra Serbousek, Pavel Kotrla jun., Arnošt Macura, Radim Macura

Díl první: Předehra

Vše začalo vlastně již v květnu, když Pepa vezl na Krym výpravu geomorfologů Ostravské university, kteří zde za pomocí geofyzikálních měření sledují svahové procesy a hlavně sesuvy. Ve výpravě šesti osob samozřejmě nemohl chybět i Leny a tak cesta dostala i speleologické cíle.

Nejdříve se sice vydávali všichni nad vysoké kolmé stěny skalních masívů, které spadají až na pobřeží Černého moře, aby akademici zde prováděli geofyzikální měření, které mělo odhalit, zda v skalním masívu nejsou trhliny, pukliny či dokonce vertikální pseudokrasové jeskyně. Protože těch na povrch v některých úsecích hlavně nad městem Foros ústily stovky.

Hluboké pukliny svědčily jasně o dynamice a intenzitě svahových procesů, které ve skalním masívu probíhají- ale to zřejmě vůbec nevadí provozovatelům obřího kamenolomu, který u paty narušených skaních stěn vesele provádějí trhací práce a odtěžují skalní masív. A kdyby snad někdy došlo díky narušení a odlehčení skalního masívu k obřímu sesuvu skal, bylo by to o to zajímavější, že hluboko pod lomem na mořském pobřeží leží dača ukrajinského presidenta.

Celé skalní těleso bylo načleněno desítkami puklinových vertikál, hlubokých až 40 metrů, které je možno směle nazývat propastmi. A protože jsou vytvořeny v krasové hornině, ale nekrasovými procesy, bude na diskuzi zda jsou to krasové či pseudokrasové jeskyně. Do jednoho z těchto jeskynních systémů nad Forosem, se Leny zakousl podrobněji a brzy objevil, že jeskyně prošla nejen fází puklinové geneze, ale že na jejím vývoji se podepsaly i další svahové procesy, stejné jako v našich beskydských jeskyních. A tuto teorii potvrdil i objev poddajné plastické vrstvy mezi vrstvami vápence, která fungovala stejně jako naše beskydské jílovcové vrstvy a usnadňovala pohyb při svahových procesech.

Kromě geofyzikálních měření akademici potřebovali i odebrat vzorky vápence na několik set metrů vysokých skalních stěnách. A protože jsou to profesoři, tak maximální výška po jejímž zdolání si ještě nemusejí měnit spodní prádlo jsou štafle, musel na stometrové lano jejich budoucí kolega ( možná) Leny. Nejdříve se též necítil na laně doma, ale brzy lítal po stěně jak blesk. Šlo vlastně o to, odebrat ze skalního povrchu v různých výškách či raději hloubkách tenkou vrstvičku vápence, za účelem datování kosmogenními radionuklidy. Od času obnažení skalních stěn (ujetí sesuvu) na tyto povrchy dopadá kosmické záření, což lze datovat a tak stanovit kdy došlo ke skalním sesuvům a obnažení skalní stěny. Tyto rozbory se provádějí až v USA.

A protože na vše Leny nestačil sám, poslal nám Saša na pomoc Arťoma, jednoho z jeskyňářů ze Simferopolu, kterého akademici hned vyhnali na tu nejvyšší čtyřsetmetrovou skalní stěnu.

Ale když akademici skončili svou práci nad černomořským pobřežím, vydali jsme se na Čatyr Dag, vyzkoušet jestli geofyzika bude umět objevit i jeskyně. Jako vždy byl Saša ke geofyzikálním měření skeptický a nechal nejdříve udělat měření nad známými prostorami jeskyně Mramornaja. I když je „Tygrová chodba“ hodně hluboko, tak měření ji zachytilo.

Tak další měření proběhlo nad Emine Bojir Chasar a pak třetí konečně nad neznámým terénem mezi jeskyněmi Mramornaja a Emine Bojir Chasar . K velkému překvapení geofyzikální profil ukázal, že v podzemí je nepříliš hluboko neznámá a jak se zdá rozsáhlá jeskyně. Ale na měření jsme měli jen jeden den. Když jsme výsledky Sašovi ukázali v Simferopolu, ihned zbystřil a pravil akademikům Ostravské university: „Zůstaňte nebo přijeďte znova „

 

A jak vlastně geofyzika pracuje? Aparatura pracuje s metodou tzv. ERT-electrical resistivity tomography. Metoda předpokládá, že různé látky vedou různě elektrický proud a tedy mají k elektrickému proudu i určitý odpor. Jiný odpor má vápenec, jiný jílovec, voda, led či volný vzduch. Právě na přechodu jednotlivých látek se projeví kontrast, pomocí něhož jsme schopni předpokládat, že dutiny uvnitř vápence jsou vyplněny vzduchem. Podobně lze najít i zasedimentované prostory. Metoda funguje tak, že v určitých vzdálenostech rozestavíme elektrody a zatlučeme je do země. Pak vháníme elektrický proud, přičemž vždy 1 elektroda vysílá, druhá přijímá. Výsledný interpolovaný profil se ukáže po zpracování v počítačovém programu jako vertikální řez územím, kde najdeme právě kontrastní polohy – předpokládané jeskyně.

Díl druhý: „ Geofyzika na Čatyr Dagu“

No akademikové se na Krym nevrátili, ale vyslali na Čatyr Dag doktoranta Ondru. To se ale dobře řekne vyslali. Tedy vybavili jej kompletní aparaturou pro geofyzikální měření a pravili, že to bude jeho, tedy Ondrova doktorská práce. Jenže nějak se musí Ondra, jeho kamarád Honza, druhý geomorfolog a aparatura na Krym dostat. A začala anabáze. Nejdříve pravil Jožka se Zdenkem, že by spojili oddych na Krymu s létáním a geofyzikální grupu vzali do aut sebou. Jenže nakonec Jožka naplnil auto dětmi z celého Vsetína, tak místo pro geology nezbylo a Zdeněk odjezd nestíhal. Obětoval se ale Pavel s Jarkou a naložil svou Felicii kombíka až péra praskala a v pátek 29. června vyrazili.

A Pavel se na Krymu obětoval ještě více. Zatím co se ostatní věnovali ležení u moře, turistice… on zůstal s geology na Čatyr Dagu a zvládl vše. Tlumočit (protože Ondra a Honza neznali ani slovo rusky, organizovat (protože Saša furt něco měnil), i dělat podrobný zápis (protože bez něj bychom na další výpravě nic nedokázali).

Kluci za 5 dní stihli udělat 11 geofyzikálních profilů v terénu mezi jeskyní Mramornou a Bojirem, v místech kde profil v měsíci květnu prokázal existenci neznámé jeskyně, 7 profilů nad Emine Bojir Chasar a jeden nad Mramornou. Ale to hlavní- profily ukázaly, že v podzemí jsou zřejmě neznámé poměrně rozsáhlé jeskynní prostory a dokonce již pouze 3 metry pod povrchem. A tak program pro srpnovou expedici byl jasný. Jen Sáša ještě chtěl tyto výsledky potvrdit měřením georadarem, což měli provést krymští geologové za naši účasti- ale to už je další díl této trilogie.

 

Díl třetí : „Expedice Čatyr Dag 2012“

Je večer pátek 3. srpna na klubovně ORCUSu nakládá 8 členů výpravy dvě expediční auta- opět Pavlovu Felicii combi a Pepova Boxera. Na již čtyřicátou osmou výpravu na Krym se tentokráte rozhodli vyrazit Pepa, Kuba,Pavel se synem Pavlem mladším, Arnošt ( jemuž je už 75 let), Honza-Brepta, novic Radim a náhodně hostující nespeleolog Ondra. Na dvě auta by to byla ideální osádka, kdybychom do aut nemuseli ještě naložit 150 kilo geod a drůz ametystu a achátů, které si Saša objednal samozřejmě ještě náklad piva a slivovice, bez kterých bychom se v Simferopolu nemohli ukázat.

Tradičně přes Polsko musíme projet v noci, jenže i v noci za Krakovem jsme jeli místy krokem. Nad ránem jsme na ukrajinské hranici, kterou celkem rychle překonáváme a kousek za ní na území Ukrajiny zaleháváme v malém lesíku k spánku. Pak už po naučené trase a moc dobrých silnicích do Kyjeva a slušných cestách směr Krym bez jediné pokuty v neděli zastavujeme před Onyxem, Sašovou firmou. Dovídáme se, že do příjezdu geologů s radarem zbývají 4 dny ( tady zpoždění několik dní nic neznamená a už jsme si dávno zvykli) a tak se rozhodujeme než přijedou poznat místa Krymu kde jsme dosud nebyli.

Тарханкутский полуостров-Tarchankutský poloostrov

Naplňujeme všechny láhve vodou a ještě bereme od Saše další dva plné dvacetilitrové kanistry. Tam kam míříme, třebaže to je mořské pobřeží, pitná voda není.

Tarchankut je neobydlený, pustý, vyprahlý, stepnatý poloostrov JZ od města Jevpatoria na jižním pobřeží Krymu. Moc jsme o něm nevěděli, jen znali nádherné fotky skalnatého pobřeží, plného abrazních jeskyní, skalních mostů z internetu. Asi po dvou hodinách jízdy ze Simferopolu po celkem slušných silnicích dosahujeme města Jevpatoria (Евпатория). Kolem města jsou nekonečné písečné pláže, na kterých však také bylo nekonečné množství lidí. Projíždíme městem a bereme směr město Čornomorske (Черноморское). Tady normální cesty končí a dále na Tarchankut již vedou pouze auty vyjeté koleje či terénní prašné stezky. Vkládáme osud do rukou Pavla a jeho GPS. A to jsme neměli dělat. Brzy končíme v nějaké spleti stezek za bezejmennou vesnicí. Naštěstí se tu objevil nějaký domorodec, kterého hned Pepa vyzpovídal. Tudy se prý na Tarchankut ( Тарханкут) nedostaneme ani náhodou a poradil nám, kudy se tam tedy dostaneme. Moc jsme z toho moudří nebyli, ale vyrazili jsme. Různými cestami se dostáváme do vesnice Olenevka (Оленевка) , která je výchozím bodem na skalnaté pobřeží, které se odsud táhne na východ i na západ.Dnes volíme směr západ. Jedeme vyprahlou stepí po různě se křížících, stále klesajících a stoupajících, velmi prašných stezkách. Všude kam se jen dá dojet autem divoce táboří celé rodiny. Nad i pod skalními útesy, tam kde je alespoň nějaký přístup do moře. Na jedné z vyvýšenin necháváme auta a v nich i Arnošta s Pavlem a dále vyrážíme pěšky. Tato část pobřeží se jmenuje Džangul ( Джангуль – Jangul). Terén se nemění, stále stejné skalnaté pobřeží spadající kolmo do moře. Vracíme se zpět, a když vidíme válet se u auta prázdnou láhev od portvejnu, je nám vše jasné.

Je skoro večer a tak se vracíme do vesnice Olenevka a vyrážíme na východní pobřeží výběžku, najít nějaké místo na nocleh. Máme trochu štěstí. Opět prašnými stezkami se dostáváme nedaleko vesnice Окунёвкa přímo nad pobřeží a i když jsme tak 20 metrů nad hladinou moře, míst kde se tady dá k moři sestoupit je mnoho. Jen kolmé stěny vystupující nad malými plážemi již nejsou z vápencových skal ale ze spraší a hlín. Ale moře je čisté.

Rozbíjíme tábor, Honza se vrhá na přípravu večeře a všichni na láhve portvejnu.

Další den opět praží slunce, vše balíme a vyrážíme písečnými stezkami napříč poloostrovem. Tam někde na pobřeží je malá oáza života nad nejzajímavějšími jeskynními a abrazními tvary a prý i s restaurací.Místo se nazývá Тарханкут Атлеш.

Opět jezdíme křížem krážem stepí okolo tisíců divoce tábořících turistů, až nakonec dorážíme k oplocenému objektu. Uvnitř stojí kostelík, jeřáb a další budovy. Zřejmě restaurace. Platíme samozřejmě vstupné a za chvíli sedíme u studeného piva.

Pod skalnatým okrajem vystupujícím z moře do výšky asi 25 metrů je malá zátoka, do níž vstup tvoří skalní most, který byl kdysi dávno vstupem do velké abrazní jeskyně. Tady je také malé přístaviště, ve kterém kotví čluny, které nabízejí plavbu podél skalnatého pobřeží. Jeden je zrovna volný a tak si jej hned pronajímáme. 50 hriven na hlavu se nám zdá více než příjemná cena. Než jsme ale vypluli, koukl “kapitán“ nahoru, kde na skalním okraji stojí, či spíše visí několik starých dřevěných stavení, kde žijí rybáři, kteří shora neustále sledují moře, zda netáhnou hejna ryb a zda není nutné zatáhnout sítě, které jsou v cestě výjezdu naší lodě. Ryby netáhli nebo rybáři zrovna pili a nic nesignalizovali, a tak jsme mohli vyrazit na plavbu.

Plujeme podél skalnatého pobřeží s mnoha jeskyněmi, tunely, abry . Ve většině z nich  táboří skupinky lidí. Dolů ze skaních okrajů vedou různé lanové žebříky, které slouží jako přístup k mořské hladině. Asi hodně zdejších turistů jsou slušní kaskadéři. Míjíme i místo zvané „Vana lásky“ (Чаша любви), jakési mořské jezero, vytvořené mezi skalisky, do kterého když prý skočí zamilovaná dvojice držíce se za ruce a pak vyplave opět se spojenýma rukama, pak prý mají jisté šťastné manželství. A když nevyplavou, tak také vše jasné.

Celé skalnaté pobřeží je fantastické, moře nádherně čisté, ráj pro potápěče. Ale kromě tisíců divoce tábořících turistů, kteří po sobě zanechávají pěkný binec, tady nic není. Loučíme se s Tarchankuten opět ve vesnici Olenevka, kam jsme nakonec dorazili prašnými stezkami (po kterých jsme dokonce viděli jezdit i autobusy) a bereme směr Jevpatoria. Telefonicky se dovídáme, že geologové s georadarem ještě nedorazili (vůbec se nedivíme, vsjo normalno) a tak překopáváme náš program a Káču místo na konec zařazujeme nyní. Večer přijíždíme na  Sašovo panství na Kači na čermořském pobřeží nedaleko Sevastopolu a dostáváme klimatizované pokoje v jeho nových bungalovech. Takový komfort. Kluci cestou samozřejmě nezapomněli nakoupit hezkou baterii portvejnů a tak kulturní program vedený Pavlem seniorem a Arnoštem mohl začít.

Další den po ranní koupeli vyrážíme samozřejmě na další exkurze po geomorfologických i historických zajímavostech Krymu. Nejdříve do skalního města Eski Kermen, kde jsme sice už byli, ale pro ty co jsou na Krymu poprvé, je mezi všemi skalními městy nejzajímavějším.

Po prohlídce a boršči v tatarské restauraci pokračujeme do Sevastopolu. Tedy tentokráte ne přímo do centra města, kde jsme nejednou bloudili, ale do přístavu Severnaja, kde necháváme auta na parkovišti a trajektem plujeme přímo do centra. Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít projížďku lodí (někteří již po třetí) v zátoce, kde kotví ruská flotila. Tentokráte máme obzvláště štěstí. Najímáme si člun ve kterém byl u kormidla kapitán jedné z bitevních lodí, které zde kotví. Nyní už v důchodu. A tak dovídáme spoustu zajímavostí.

Večer na Káči pokračoval obvyklým způsobem- přehlídkou a degustací různých druhů portvejnů, které Krym nabízí.

Je čtvrtek 9. srpna a už máme dost čekání na ukrajinské geology i georadar a rozhodujeme se vyrazit na Čatyr Dag. Kopat se dá i bez georadaru. Cestou nemůžeme vynechat Bachčisaray ze sašovou Zlatou studnou a bachčirajským palácem i tržištěm. Místní tatarští naháněči na motorce nás zavedli na neplacené parkoviště před svou restauraci a tak si říkáme, že nevyzkoušíme jejich kuchyni. A udělali jsme dobře. Byla skvělá. I ceny. A jak jsme zjistili, Krym už začali okupovat Poláci. I menu v tatarské restauraci bylo kromě angličtiny i v polštině. Skvěle jsme si pochutnali na různých šašlicích, masech na rožni, salátech, palačinkách….

Na Čatyr Dag

Z Bachčisaraje míříme se zastávku u Saše, bychom doplnili zásoby piva a portvejnu, do našeho známého kempu na hřeben Čatyr Dag, kde jak se dovídáme je absolutní problém s vodou, neboť zde nepršelo skoro dva měsíce.

Je pátek a my se konečně dostáváme k jeskyňaření. Jedna skupina vedená Kubou vyráží do jeskyně Komar, kterou jsme objevili před dvěma lety a ve které jsme se už vloni pokoušeli prokopat do dalších částí. Cíl je jasný. Kopat dál a hlouběji. Druhá skupina na čele s Pavlem seniorem do terénu na plato. Pavel si naštěstí pečlivě zaznamenal místa, kde před měsícem ostravští geomorfologové vedli geofyzikální profily a ty jsme potřebovali lokalizovat. Znali jsme již výsledky těchto profilů a úkolem bylo přenést do terénu místa z těchto profilů, která vykazovala existenci podzemních dutin- tedy jeskyní. A takových míst bylo více jak deset.

Tedy vlastně místa, kam měli ukrajinští geologové postavit georadar a jeho měřením potvrdit výsledky z geofyzikálních profilů. Georadar byl zatím furt v nedohlednu, ale říkali jsme si když ne za naši účasti, tak třeba v budoucnu dorazí. Vyznačili jsme 7 míst nad jeskyní Emin Bojir Chasar a pak se přemístili do terénu mezi touto jeskyní a systémem jeskyně Mramornaja. Tento panenský terén, nás zajímal nejvíce, neboť jeden z profilů říkal, že je zde snad již pouhé 3 metry pod zemí rozsáhlá jeskyní prostora. Vyznačili jsme sice dalších 8 míst, ale na toto místo jsme se soustředili. Tento bod jsme označili číslem „47“. A také hned zcela primitivními prostředky jako v pravěku, klacky a rukama, jsme začali provádět první kopací pokusy. Bylo jasné jak to musí skončit. Bez nářadí to nepůjde. Ale kopací nářadí mají kluci na Komarovi, tak se objev musí odložit. Tak alespoň si nakládáme na záda řádný balík dřeva na oheň či šašlík.

V táboře se všichni setkáváme a dovídáme i radostnou informaci. Kluci se prokopali do níže položené prostory, ale průlez je zatím tak malý, že tam prolezl jen hubeňour Radim. A je jasný program nazítřek.

Příští den všichni vyrážíme do Komara. Pavel a Pavel se pokoušejí sekáči a kladivy zvětšit průlez do nových částí. Tvrdá skála ale odolává a ani Pavel mladší se přes úžinu neprosouká. Znova proto nastupuje do průlezu Radim i s kamerou, aby zdokumentoval prostoru vysokou asi 1 metr, dlouhou 8 metrů, ve které je i zajímavá krápniková výzdoba.Dno je vyplněno sintrem a možnosti dalšího kopání bohužel nenabízí.

Kuba s Honzou a Ondrou se zatím pokoušejí prokopat v jiné níže položené koncové části Komara, ale také marně. Vypadá to, že práce v Komarovi jsou na konci . Dále nás nepustí.

Vynášíme všechno nářadí na povrch a vstup do jeskyně zavalujeme balvany, abychom uchránili unikátní stalaktitové tvary v jeskyni před vyrabováním, které je tady na Čatyr Dagu více jak reálné.

Práce v Komarovi skončila, ale Čatyr Dag ukrývá ještě mnoho neznámých jeskyní, proto se hned vydáváme ve dvou skupinách na další explorační práce. Kuba s Radimem jižně od Komara objevují několik velmi úzkých průlezů do neznámých jeskynních prostor. Trochu je rozšiřují a opět jedině Radim proniká do zatím asi osm metrů dlouhé jeskyně. Tak tady nás v budoucnu zase čeká práce. Druhá skupina otevírá dvě sutí vyplněné vertikály severně od Komara, ale opět končí naše snaha po objevu v neprůlezné puklině.

Sáša nám poslal krásné čerstvé vepřové maso a tak dnes večer budou šašliki. Dřeva jsme nanosili dost tak může být i táborák. Oheň, šašlík, pivo a portvejn – úplná idylka.

Je neděle 12. srpna a kluci se už nemohou dočkat sestupu do dvou set metrů hluboké propasti „Bezdonnaja“. Obrovské trychtýřovité ústí leží v závrtu uprostřed Dolního plata Čatyr Dagu a propast po několika kolmých stupních přechází ve zvonovitou vertikálu hlubokou 80 metrů. Akci poprvé vedl Kuba a tak si také propast musel vystrojit. Hlavní problém bylo najít ve stěně nainstalované, ještě sovětské spity- nýty, na které se mnozí dívali s nedůvěrou. Ale Pepa je uklidnil.“Na těch jsme zvládli kilometr ové propasti na Kavkaze a vydržely.“

No i tak raději Kuba propojoval mezi sebou všechny spity co našel. A protože na dno propasti chtěli i Ondra, Radim a Pavel mladší, kteří vlastně ještě nikdy v žádné vertikále nebyli, nainstalovali jsme na exponovaná místa s přepínkami raději dvě lana, aby kluci mohli použít sebejištění.

 

Sestup i výstup kluci zvládli bez problémů a Kuba si vyzkoušel jaký je výstup i s dvěma vaky naplněných lany. Alespoň klukům ušetřil práci s retransportem materiálu.

Večer se opět dovídáme, že příjezd geologů s georadarem je v nedohlednu. Ani se už nedivíme.

Je úterý 14. srpna. Nebudeme čekat na to, až nám georadar potvrdí, že opravdu pod bodem, který jsme v terénu označili číslem „47“ je v hloubce pouhých 3 metrů jeskyně a vydáme se ji vykopat. Kopeme v místech, které před několika dny Pavel označil, ale i v blízkém okolí. Když tak kopeme několik hodin, vidíme jak se Pavel s pásmem furt prodírá stromovím, aby nám nakonec řekl, že se trochu spletl a ono místo je trochu jinde. Bereme nářadí v vrháme se na nově vyznačený bod. Nic moc tomu nenasvědčuje, že kousek pod námi by měla být jeskyně, ale věříme geofyzice a kopeme. Po odkrytí svrchní černé humidní vrstvy narážíme na klasickou červenou hlínu, která tvoří výplně jeskyní a v ní dokonce nacházíme kousky sintrů, neklamnou součást jeskynní výzdoby. Je nám jasné, že kopeme ve staré jeskynní prostoře. Otázka nyní zní, jak hluboko bude třeba kopat, abychom se dostali do volné prostory. Současně se objevuje stékající vodou modelovaná klesající jeskynní stěna, která mohla být stěnou propasti. Propast ústící do dosud neznámé jeskyně je zřejmě vyplněna jeskynními sedimenty. Primitivním nářadím kopeme hlouběji podél vápencové stěny a v tvrdém sedimentu se nám podařilo prokopat do hloubky jednoho metru. Chce to podstatně lepší nářadí a techniku. O objevu se musíme poradit se Sášou.

A dobře jsme udělali, že jsme otvírkové práce přerušili. Jak jsme pak zjistili, místo objevu leží mino Sašův pozemek a případný objev jeskyně musí Sáša zabezpečit hlavně proti vyrabování. A to není na území Zapovědnika (Rezervace) jednoduché.

Po skončení sezony návštěv turistických jeskyní bude mít Saša hodně volných lidí a vše bude moci zajistit. I kopání nebo hlubinné průzkumné vrty.

Středa to je poslední den na Čatyr Dagu. Část výpravy se vydává na vrcholy hřebenu Čatyr Dag na Horním platu a Pepa na další exploraci Dolního plata, jižně od jeskyně Komar. Pepova sledování opět potvrdila výsledky výzkumů akademika Dubljanského. V ose táhnoucí se Dolním platem, které bylo původně mnohem vyšší na úrovni Horního plata, leží jeskyně Bim Baš, Cholodnaja i Mramornaja. Zde byl kdysi dávno i rozsáhlý jeskynní systém a tyto jeskyně jsou relikty tohoto systému. Pozůstatky jeskynních výplní, sekundárních forem z této jeskyně dnes nacházíme na zemi a ukazují nám předpokládaný průběh kdysi podzemního systému. Pokud chceme najít další jeskyně, pak musíme hledat v této ose. Vlastně i jeskyně Komar leží na této ose, a kdysi byla součástí jeskynního systému.

Večer vše balíme a znova se na poslední den pobytu na Krymu přemísťujeme na Kaču k moři. Vyčistit zabahněné overaly a materiál, vyprat lana a také sami sebe, protože týden Čatyr Dagu byl bez koupele a někteří byli leniví si napustit alespoň vodu do kýble. No už jsme byli dobře cítit.

Závěr expedice byl už tradiční. Další den ráno jsme vtrhli na pláž se zabahněnými overaly a opalující se turisté dlouho nechápali co se děje, když se kluci v overalech vrhali do vln. Asi si mysleli nejnovější modely celotělových plavek.

Pereme lana, sedačky, gumáky….dopíjíme zbytky portvejnu ( Honza sbíral zátky z vypitých portvejnů a měl jich 47 !). V pátek ráno naposled vše balíme do aut a začíná cesta domů. Ještě zastávka v Simferopolu u Saše, domluva o dalším pokračování prací na Čatyr Dagu a předání výsledků s vyznačení míst, kde by se mělo měřit georadarem. Tedy pokud někdy přijede a před námi opět 2 000 kilometrů. A tak jak cestou sem jsme je zvládli bez jediného problému a pokuty. Prostě už to máme vychytané.