ITÁLIE 2014

„Itálie 2014“ 4-10.8.2014 Terstský kras, Dolomity

Sestupy do propastí Trnovica a Noe v Terstském krasu, výstup ferratami Via Tommaseli a Via Lippela

Účastníci: Josef Wagner, Jakub Wagner, Radim Macura, Jan Fedorowicz

Po dlouhých přípravách konečně vyrážíme plánovanou letošní výpravu. Původně měla směřovat na Krymský poloostrov. Jenže politici a vojáci rozhodli za nás. A tak místo na východ vyrážíme za našimi kamarády jeskyňáři na jih do Itálie do Terstu. S klubem San Giusto pořádáme společné expedice už více jak 30 let. Letošní cíl- propasti v Terstském krasu, kde by si kluci vyzkoušeli vedení speleoalpinistických akcí a pak několik výstupů po ferratách v Dolomitech.

A tak po půldenní jízdě a troše bloudění po Terstu zastavujeme pod okny Bruno Viviana, našeho přítele a jeskyňáře. Přivítání starých přátel , upřesnění programu a jedeme se ubytovat na klubovnu klubu San Gusto.

Do propasti Trnovica

Do propasti Trnovica nás doprovází Bruno. Sam bychom vstup do jeskyně nenašli. Terstký kras je hodně členitý se stovkami cest a stezek. Jedeme až na slovinskou hranici, na okraj stejnojmenné vesnice a pak asi ještě kilometr pěšky. V hustém lese je poměrně veliký vstup do jeskyně, jejíž vstupní dom sloužil jako nemocnice v období první světové války. Na jeho konci se otevírá ústí první propasti, hluboké asi 40 metrů.

Tady si měl Honza vyzkoušet vedení speleoalpinistické akce i návěskou lan. Bruno šel k propasti s námi, podíval se na Honzu jak vše chystá a hned jej zdrbal, že si lano musí namotat do vaku, na konci udělat uzel a pak začat sjezd k přepínkám. A bylo jich tam v kaskádovité propasti několik. Ale Honza to zvládá a za ním hned Kuba s Radimem. Na dně propasti se jeskyně větví do několika kaskádovitě klesajících chodeb, kde je potřeba lano spíše pro jistotu. Ale krápníková výzdoba je tady bohatá kupodivu vůbec nezničená.

Zatím na povrchu Bruno s Pepou prolézají okolí ve snaze objevit nějakou další neznámou jeskyni. Tady v Terstském krasu je nový objev hlášen každý týden. A to je tady známo již 1300 jeskyní a propastí. Ale dnes marně.

Zatím podzemí družstvo úspěšně vystupuje na povrch a můžeme zpět do Terstu. Samozřejmě smýt pot cestou někde v moři. Kupodivu se nám daří zaparkovat na pobřeží u zámečku Miramare, a po jeho prohlídce se vrháme do moře. A pak na klubovnu terstských jeskyňářů. Jenže to lehce řekne. Zaparkovat v okolních ulicích je nemožné. Říkáme si, tady bychom chtěli bydlet. Nakonec raději platíme parkovné u jednoho supermarketu kilometr od klubovny.

Večer na klubovně San Giusto se chystá velká akce. Po večeři se na klubovně objevuje Bruno i šéf klubu Furio. Ti s Pepou prožili spoustu na expedicích v Itálii, Česku i Ukrajině. Ale, už se as 5 let neviděli. To bylo vzpomínání, zvláště nyní když všichni zjišťují, že jsou už důchodci. A pak dorazili další členové klubu. Ti staří naši kamarádi i noví.

Propast NOE

Další den jedeme s Furiem do propasti Noe. Propast leží na druhém konci Terstského krasu a začíná mohutnou zvonovitou vertikálou, hlubokou 60 metrů. Tu si poprvé jako první vystrojí Radim. Není to tak jednoduché. Pod prvním kolmým desetimetrovým stupněm se propast zvonovitě rozevírá a návěsku je třeba provést nad volným prostorem dvojitou osmou a ještě tak, aby se šlo při přepínce do ní postavit. No na poprvé se mu to ideálně nepodařilo, tak někteří se museli dost trápit při přechodu mezikotvením. Na dně propast pokračuje několika galeriemi opět s bohatou krápníkovou výzdobou.

Propast zvládáme v rekordním tempu a jedeme ještě na návštěvu turisticky přístupné jeskyně Grotta Gigante, ve které je nevětší seismograf na světě. Chtěli jsme opět smýt jeskynní bahno v moři. Jenže to bychom museli najít podél celého několikakilometrového pobřeží místečko na zaparkování. Marně. Tisíce aut z celé Evropy. Tož tady trávit dovolenou- to je na infarkt. A tak míříme na klubovnu. Vše balíme, loučíme se s kamarády klubu San Giusto a vyrážíme noc směr Dolomity. Plán byl dojet někde ke Cortině, najít místo na nocleh a ráno vzhůru na ferraty. Jenže…. Honza v navigaci zadal průběžný bod mimo trasu a my v noci samozřejmě sjeli z plánované cesty. A pak to začalo. Cesty úzké tak na jedno auto, nahoru a dolů na alpské vrcholy, dědinky na konci světa. No nakonec nás navigace do Cortiny přivádí z druhé strany. A místo na nocleh žádné. A tak vyjíždíme ještě kousek k sedlu Falzarego a zapichujeme to na malém odpočivadle u cesty. Kluci rychle při baterkách budují na spaní z celt přístřešek v lese. Dobře udělali, nad ránem se spustil hezký déšť.

Ferrata Lipella

Ráno se ovšem mraky protrhaly a vybíráme první ferratu Lipella.. Vyjíždíme až pod hřeben k chatě A. Dibona a chystáme se na výstup. Jak pravil Pepa, není to těžká ferrata okolo hory Tofana di Rozes.

Podzemí vojenské tunely, ocelové žebříky a nějaké nenáročné lezení po zajištěných cestách. A samozřejmě se také tak vystrojil. Vlastně nevystrojil. Jen světlo- bez sedačky, helmy natož ferratového setu. Zapomněl, že mu už není „60“ a tu cestu absolvoval více jak před 10 lety. Začátek výstupu, ten paměti odpovídal, i skoro kilometr vojenských prudce stoupajících podzemních tunelů z první světové války s množstvím bunkrů a střílen. Vše vyrubáno ve skále, jen proto, aby člověk mohl zabíjet toho na druhé straně a ani nevěděl proč. Za tunely výstup pokračuje vystrojenými terasovými cestami.

I to ještě odpovídalo Pepově popisu. Jenže po půl kilometru přechází výstup v kolmý skalní výšvih vystrojený a lany a za ním hned další. Tož to bude zajímavé bez jištění. Snad za těmito výšvihy bude už pokračovat cesta terasovitě až do sedla. Nepokračovala. Další kolmé, těžké cesty. Tady si Pepa půjčuje alespoň smyčku od Honzy a připíná se k popruhu svého batohu – fakt jen pro image. Ani nad dalšími dvěma kolmými výšvihy terasovitý přechod nikde. Italové, za těch 10 let traverzovou trasu zrušili. A další kolmé partie jsou ještě hodné mokré. Tady se rozhoduje zahájit sestup zpět  chatě Dibona, zatím co ostatní pokračují k vrcholu. Po dalších výškových dvou set metrech kolmých stěn začíná závěrečná hřebenová partie k vrcholu. Je ale pokryta velkým firnovým polem. Bez maček to nepůjde. Letos napadlo v Dolomitech až 10 metrů sněhu. A tak zahajují sestup do sedla k chatě A. Dibona. Tady se také všichni setkávají a než si v chatě stačili dát pivo, začal pravý alpský liják. A nepřestával. Jak se spaním? V lijáku sjíždíme kousek níž, nacházíme kousek místa na zaparkování a Kuba s Honzou  pláštěnkách se vrhají do deště aby alespoň vybudovali přístřešek na vaření. A jaké bude menu? Něco s fazolemi, praví Honza. No nazdar. Je jasné, že dnes je auto jediná varianta noclehu a noc po fazolích může být náročná.

Ferrta Via Tommaseli

Ráno je nebe jak vymetené. Azuro. Sušíme rychle promoklé věci, snídaně a vyrážíme na další ferratu. Dnes jednu z nejtěžších Dolomitech – Ferrata Via Tomasseli. Jak se píše i italském průvodci „pouze pro experty“. Pepa ji už lezl třikráte a Kuba jednou. Pro ostatní to bude prvovýstup. Vyjíždíme lanovkou do sedla pod vrchol Lagazuoi Picollo a vyrážíme na tříkilometrový přechod pod stěnu Sud Fanisspitze , kde začíná Via Tommaseli. Tentokráte už všichni v plné výstroji. Výstup je opravdu horolezeckou pochoutkou.

Místy dosahují stěny obtížnosti stupně 5. A když se použijí ocelová lana pouze k jištění, je to fakt dobré lezení. Prakticky stále kolmo vzhůru. Jen v jednom místě končí ocelová nerezová lana /ještě že to není u nás, někteří naši občané by je již zdemontovali a odnesli do sběru) na horizontálním traverzu a pokračování není vidět. Honza se pokouší jít dále po traversu, ale brzy volá že uprostřed traverzu je hovno tak že asi tudy cesta nepovede. Kuba mu nevěří, koukne a dál a fakt, za hovnem vede ferrata dál. Asi tu lezli nějací inteligenti.

Ale pak už furt kolmo vzhůru až přes závěrečnou kolmou desetimetrovou plotnu na vrchol. Vrcholový odpočinek, svačina a foto a po druhé straně štítu ferrata dolů. Opět pěkně kolmo s ocelovými lany. Teprve nyní si přijdou ruce na své. Spouštění se po ocelovém laně, není moc příjemná disciplína.

 

Ale ještě horší je sestup po suťovém svahu se sklonem až 60^O Ale nakonec my chůzí a Radim během se dostáváme zpět do sedla Falzarego. Ještě najít dobré místo k přespání. Ale nejdříve by to chtělo koupel. Jenže kde. Nějaké potůčky tady po deštích stékají, ale jak se k nim dostat. Nakonec zastavujeme u hlavní cesty na sedlo Falzarego a tady jeden potůček podtéká mostem pod silnicí. Tady nás nikdo neuvidí. Jen doufáme, že z toho potoka nevaří v níže položných restauracích. Nahatí se vrháme do ledové vody v tunelu pod mostem. No super a ještě místo na spaní. Vyrážíme zpět na výjezd k chatě A.Dibona, tady na boční sinici je řada vhodných míst k přespání. Taky jsme tady včera viděli řadu kempujících. I když tady se kempovat nesmí. Nacházíme super místo nedaleko potoka, kousek od cesty. Natahujeme plachtu, vaříme čaj se slivovicí a kuchař Honza jako vždy skvělou večeři. Ani se nechce věřit, že je to vše pouze z konzerv. Virtuos s vařečkou .

Sobota je posledním dnem výpravy a Radim furt brečí, že si v Dolomitech ještě nevylezl žádnou pořádnou cestu, když už má  v batohu ty lezačky. Tak hledáme nějaké horolezecké terény. Kousek za sedlem jsou krásné skalní stěny a vystrojené na lezení. Radimovi oči zazářily a po chvíli za kubova jištění, už visí na stěně. Radim se vyřádil, on i ostatní toho máme dost. Nohy už to cítí. A tak vše balíme a po závěrečné pravé italské pice sjíždíme dolů z Dolomitů. Dobře jsme udělali. Opět se spustil mohutný liják a ten nás provázel po celou cestu.