EXPEDICE MURCIA 2018

Expedice Murcia 2018 navazovala na výpravu do jeskyní této částí Španělska v roce 2017 a byla realizována ve spoluoráci se Speleologickým klubem Resaltes z Murcie. Samozřejmě jejím hlavním cílem byly jeskyně s výskytem unikátních krystalových aragonitových fotem.

Kdy: 6-14.10.2018

Kdo: za ORCUS-Pepa Wagner, Honza Fedorowicz, Herbert Schӧnwälder , Luděk Látal

Za Espeleological club Resaltes:  Jose Peregrima , Alberto Roca a 10 dalších členů

Přeprava: vozidlem Peugeot Boxer

6.10       V Bohumíně probíhají pivní slavnosti a hlavním organizátorem je Honza. A tak náš odjezd se musel posunout až po vypití posledního piva. Tedy až po půlnoci.  A tak se také stalo. Nakládáme Boxera několika kilogramy řízků a karbenátků, bábovkami…,  které nám napekly naše holky. Hlavní prostor ale zabírají kartony  českého piva všech značek, neboť jak z loňska víme, v Murcii se nepije víno, ale pivo. A zvláště náš kamarád Alberto, u kterého budeme bydlet, je jak prázdný sud. Pivo do sebe lije bez polykání.

V noci přejíždíme naší D-1, ve dne  Německo. Co zastávka, to dávka řízků. A to samé příští den jízdy po Španělsku. Tam jen řízky střídáme za karbenátky. Nocujeme někde před Barcelonou.  Ráno vyrážíme na dalších skoro 1000 km po Španělsku.  Slunce celkem pálí a my máme časový náskok.  Zajíždíme po trase u města Gandia k moři. Nekonečné pláže a jsme na nich skoro sami. Vlny vysoké jako náš boxer. Na plavání to není, ale blbnou se dá.

Odpoledne vyrážíme na posledních 200 km k domu, kde nás čeká Alberto. Jsme u něj asi brzy, neb není doma. Říkáme se, že mezitím si nakoupíme španělská piva. Jenže dnes nějaká fiesta a vše zavřeno. Ale to už Alberto doma. A nastalo vítání po roce. Samozřejmě pivem. A upřesnit program. Jenže Alberto ani slovo jinak, než španělsky. Ještě že máme k pomoci pana Googla a jeho hlasový překladač.  I když s přibývajícím množstvím vypitého piva pana Googla potřebujeme čím dál tím méně.

 

9.10          Sestup a exkurze do jeskyně Cueva de Aqua

Jeskyně se nachází asi 1000 metrů východně od vrcholu El Talayón (881 m n.m.), asi 6 km    západně od města Caňada de Callego a asi 2 km západně od vesnice Ugejár. Ptáme se Alberta, kolik je to asi kilometrů. Pravil okolo 40. Bylo to skoro o sto více.

 

Jedná se o jeskyni, která původně sloužila jako vodní zdroj pro nedalekou osadu a k zavlažování polí. Jeskyně byla z velké části a až do vstupní vertikály zaplavená vodou. Ještě dne je zde sací potrubí a pozůstatky čerpadel. Za posledních 30 let stav podzemních vod poklesl a otevřely se další níže položené prostory jeskyně. Vstupní části jeskyně mají vertikální charakter a pak jeskyně pokračuje systémem nízkých chodeb a plazivek. Po poklesu vody se otevřely  spodní částí, jejichž stěny hustě pokrývají  drúzy kalcitových krystalů medové barvy. A teplota v podzemí samozřejmě  nad +20°C. Již jsme se poučili z loňska a máme jen lehké overaly a trička.

 

 

 

Vstupní partie vypadají, jako bychom vstoupili do zlatého dolu. Stropy a stěny jsou pokryty nějakým zlatým povlakem. Ale jsou to kapky vody zlatě zbarveny. Ale působí fakt pohádkově.

I tak vystupujeme z jeskyně pěkně propocení. S povděkem ale i nevěříce přijímáme od Alberta informaci, že pojedeme se vykoupat do termální vody.  Ze silnice (které jsou ve Španělsku velmi kvalitní a někdy i okresky jsou dvouproudové) sjíždíme na polní, hodně terénní cestu (tady by se spíše hodil Hamer) a asi po 2 kilometrech jízdy po polích fakt zastavujeme na místě, kde pramen horké vody (okolo 40°C) volně vytéká z roury ve zdi. Pod ní si lidé vyhloubili v zemi malé bazénky. Je zde i parkoviště a přístup zcela volný. V bazéncích je 5 osob a brzy zjišťujeme, dva z nich jsou jeskyňáři – Albertovi kamarádi a mají v chladící tašce pivo. No super.

10.10. Exkurze v dole Anita ( Mi Marujita)

Důl Mi Marujita, neboli také  Anita, se nachází na jižním boku Sierry de Enmedio a jeho počátky se datují do konce devatenáctého století. V polovině padesátých let byla otevřena 70 metrů dlouhá, klesající  štola  Mi Marujita, se sklonem až 75%, která končí ve velké exploatované komoře, s pravděpodobnými zásobami 750 000 tun železné rudy. Při další krizi v roce 1965 byla těžba ukončena.

 

 

Při razících pracích se v dole podařilo horníkům prorazit otvor do podzemní dutiny (nazvané později geodou), jejíž stropy a stěny jsou pokryty krystalickými a dalšími aragonitovými formami (dle info španělských speleologů), krystaly a vrstvami sádrovce, baritu …

Důl začíná štolou, která ústí ve větší komoře, za které pokračuje úklonná chodba do spodních pater. Sklon okolo 45°, pro sestup a výstup je vhodné použití lana. Délka asi 60 m. V chodbě po sestupu asi 60 metrů po pravé straně se otevírá boční chodba, dlouhá asi 6 metrů, které se větví. Úzkým průlezem pokračuje do „geody“ nebo pokračuje  asi 10 metrů do velké vytěžené komory. Vstup je do ní propasťovitý, hloubka okolo 10 metrů.

 

Vstup do geody je velmi úzký a členitý. Členitá je i vlastní „geoda“. Její rozměry jsou asi 5×10 metrů s množstvím balvanů, často zaklesnutých do stropů. Již ve vstupní prolízačce jsou ve stropě trsy krystalů aragonitu a stejně tak jsou vyplněny i další části „geody“. Zřejmě i krystaly barytu, sádrovce.

Do toho dolu vyrážíme ráno v doprovodu Alberta a cestou se k nám přidávají další členové Resaltes. Od osada Las Norias asi 100 km od Murcie najíždíme na terénní cestu a po jednom kilometru zastavujeme pod kamenitým vrcholkem, na svahu před jsou pozůstatky nějaké věžové stavby a za ní je vidět vstup do štoly. Parkujeme, převlékáme se opět do lehkých kombinéz a Alberto nám dává ochranné soušky. V podzemí jsme poznali proč.  Vstupní asi 100metrů dlouhá štola ústí ve velké komoře a v jejím závěru prudce klesá svážná chodba. Do ní Alberto instaluje lano, pouze na přidržení a po dvojicích a v rozestupech sestupujeme do podzemí. Pod nohama se valí suť a prach se víří opravdu bohatě. Proto ty roušky.

Asi po 70 metrech klesání do svážné ústí boční chodba. Ta asi po 40 metrech ústí do obrovské odtěžené komory. K dalšímu sestupu do ní by bylo zapotřebí lano. Ale ústí do ní i svážná, po které jsme sestupovali. Ale v boční chodbě asi po 10 metrech je malý, hodně členitý průlez do „Geody“. Postupně sestupujeme svážnou a pak průlezem do „Geody“. Nejdříve menší podzemní dutina s množstvím volných balvanů a mezi nimi do hlavních prostor. Průlez mezi balvany  řídí Alberto, neboť již na stropě průlezu je množství dlouhých krystalických a heliktitových aragonitových forem.

 

 

 

 

 

Hlavní prostory „Geody“ jsou bohatě vyzdobeny aragonitovými, sádrovcovými a barytovými krystalickými formami různých barev. Bílé, citronově žluté, medové…. Dokumentujeme, odebíráme vzorky pro analýzy… Pohybovat v těsných, členitých a ostrých prostorách „Geody“ je třeba velmi opatrně. Všude jsou křehké krystalické formy. Odebíráme vzorky jak krystalových aragonitých forem, tak kousků selenitu a dalších křehkých krystalických forem k analýzám u našich slovenských kolegů.

Končíme prohlídku a začíná výstup na povrch. Opět v prachu a sesouvající se sutí pod nohama. A hned jsme nejen zaprášení jak havíři, ale i zpocení. A proto zastavujeme u místní hospůdky, vlastně v ní jsme byli již vloni. Jelikož ve Španělsku je povoleno půl promile, tak obsluha nestačí nosit džbánky s pivem.

Večer u Alberta je dnes party –  barbecue. Sešli se členové Resaltes- a hlavně členky a na grilu i v kuchyni připravovali místní speciality. A Honza jim samozřejmě v kuchyni vydatně pomáhal. Luděk přivezl kalvados a tím jsme častovali španělské kamarády. Některé tak, že museli u Alberta přenocovat a příští den měli  problém dostat se do práce.

 

11.10. Sestup do jeskyně Cueva De Solins ( Fortuna)

Cueva del Solins se nachází nedaleko města Fortuna (Murcia). Má přibližnou délku 1,175 metrů a denivelaci -17,40 metrů (také nazývaná Fortuna).

Cave de Solins je vytvořena ve vrstvě bioklastických  vápenců tortonských vrstev, kde lze pozorovat některé fosílie ostnokožců s více než 20 cm v průměru. Horní větev jeskyně (kilometr sto metrů), může být klasifikován jako jedna z nejkrásnějších dutin v oblasti Murcia. Jeskyni tvoří systém chodeb a menších dómů, často propojených  úzkými průlezy a plazivkami. Nejzajímavější je část jeskyně zv. Zona Atlántida.  Do této části vede  40 metrů dlouhá velmi nízká plazivka, zvaná El Paso de las Tortugas. Plazivka je opravdu hodně nízká. Je vstupní branou do unikátního sálu, hustě vyplněného bohatými tvary heliktitů a excentrů. Sál nese jméno Sala de los Cristales. Heliktity jsou zde všech tvarů. Praporce, záclony, pily vybíhající do všech stran a dosahující délky půl metru i více.

 

 

 

 

 

Opět teplota v jeskyni nad  +20°C a tak vylézáme pěkně zpocení. Alberto opět přichází s nápadem, navštívit nedaleké termální lázně. Máme obavy, že po nás bude v bazénu voda pěkně hnědá, ale jedeme. Lázně jsou na okraji městečka Fortuna. Lidí není mnoho a je to tu příjemné.

12.10. Cueva De L-Autopista

Dnes vstáváme hodně brzy.  Musíme přejet  200 km k městu Gandia, kde máme sraz s dalšími členy klubu Resaltes, se kterými navštívíme jeskyni Cueva de L-Autopista. Jeskyně se nachází v krasovém hřebenu nad městem  Gandia. Vstup byl objeven při stavbě dálnice nad městem. Vstup se nachází pod skalní stěnou na úrovni silnice. Přístup je tunelem pod silnicí a pak pokračovat asi 200 metrů podél silnice směrem na sever. Auta je možno zaparkovat v okolí malé točny (přímo na točně není dovoleno), pak okolo opuštěné nedostavěné vily sestoupit až k podchodu pod dálnicí. Nutno předpokládat, že se ihned objeví městská policie, která po vysvětlení, že jsme jeskyňáři a že jdeme do jeskyně, byli policisté spokojeni.

 

 

Celá jeskyně je labyrintem chodeb, průlezů, plazivek, menších i větších domů. Vrstvy vápenců se střídají s vrstvami jílovců, dna jeskynních prostor jsou vyplněny vrstvami hlín a sedimentů, na nich často vyrůstají různé formy aragonitu. Často se jedná o flyšové vrstvy vápenců a jílovců o nevelké mocnosti (20-30 cm) Krystalové formy často vlasových formací, tvary ježků, chryzantémy ….  Aragonitové formy se hlavně vyskytují až ve vzdálených částech jeskyně ( celková délka je  okolo 8 km) v sálech  Sala Blanca, Galeria Dels Miserables, Sala Del Jardí. V těchto částech byl také objeven asi 40 cm vysoký dutý aragonitový krystalový stalagmit.

Přijíždíme na smluvené místo s předstihem a stavíme na kafe a chystáme snídani. Posupně přijíždějí naší noví kamarádi- Chosé, který umí naštěstí anglicky, a pak čekáme na našeho průvodce. V labyrintu jeskyně se totiž vyzná jen málo kdo. Joel patří mezi ně. Přijíždí a sebou má kamarádku. Převlekáme se a koukáme, že Joel s kamarádkou nemají ani overaly, jen lehké kalhoty, ona legíny a tričko. Scházíme dolů k dálnici, podcházíme dálnici tunelem a jdeme podél dálnice asi půl kilometru až ke vchodu do jeskyně.

 

A jdeme dovnitř za Joelem. Jenže to jsme netušili, že to bude sprint. Joel pravil, že jeskyni sám proběhne za hodinu. Ale my se chtěli také podívat na to, co jeskyně ukrývá.  A za 5 minut jsme již bez průvodce. Zmizel i s části výpravy, my se dvěma Španěly jsme zůstali na křižovatce chodeb. No naštěstí zjistil, že chybíme a poslal záchranu. Ale pak plazivkami, nízkými chodbami a meandry pelášil stále sprintem kupředu. A my jen stále slyšeli volat Chosého „No stop, No stop !!!“

 

Po dvou hodinách plazení a chůzi po kolenou dosahujeme míst, kde začínají aragonitové formy. A to stálo za tu námahu. Vše čistě bíle. Ježky krystalů tenkých jako vlas a dlouhých až 20 cm, trsy jehlicových krystalů, útvary připomínající chryzantémy…prostě jako v Bojiru. Koukáme, fotíme, ale Joel už nás žene dál. Další, i když nevelké sály a další neskutečné množství aragonitových krystalů. Množství je i spadlých na zemi a bereme jejich vzorky k analýzám. Stejně tak vzorky sedimentů.

První sál kde zastavujeme, je  Sala del Ferro  Zde ještě nejsou výrazné krystalové aragonitové formy, ale bohatá sněhobílá krápniková výzdoba.

Další sál do kterého vcházíme je Galeria Des Miserables. Tady začínají opravdu přebohaté, neuvěřitelně bílé krystalové aragonitové formy. Popis není třeba, vše dokumentují fotografie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ze sálu Des Miserables přecházíme nízkou chodbou do sálu se jménem Sala Blanca. Opět stěny, stropy i dno pokrývají neuvěřitelně veliké trsy, drůzy, růžice  sněhobílého aragonitu.

 

 

Dvě další paralelní chodby vedou do nevelkého sálu nazvaného Sala Del Jardí (Zahrada). I zde hlavně na dně jsou bohaté a husté krystalové aragonitové formy. Podobně jak o v Emine Bojir Chasar vyrůstají na dně, které je pokrytu vrstvami hlín, zřejmě autochtonních sedimentů. Na hlíně se vytvořily sintrové povlaky a na nich větvovitě vyrůstají obří a bohaté trsy stébelnatých a jehlicových krystalů aragonitu, velmi často krystal na krystalu, stejně jako v Emine Bojir Chasar.

 

Nakonec nás Joel vede dalšími chodbami a zalézá nízkým průlezem mezi dnem a stropem vyplněným  krystaly do jedné z klesajících chodeb a říká, ať za ním jde jen Pepa. Ten sundává přílbu a opatrně se plazí za ním. Další úžasné aragonitové krystalické  formy a formy na stropech připomínající pink pongové míčky, ze kterých vyrůstají jehlice krystalů. Ale to největší překvapení   nás čeká. Stojí tady asi 40 cm vysoký krystalový dutý stalagmit. Úžas. Tedy nejen v jeskyni Emine Bojir Chasar na Krymu, ( kde jsou jich desítky), ale je i v této jeskyni. Je složen s mnohem křehčích a jemnějších krystalů, ale morfologie je totožná. Otázka jestli totožná i geneze, kterou u těch krymských prozatím neznáme. Na žádné z forem nepozorujeme výskyt huntitu nebo hydromagnezitu.

 

 

 

 

 

 

Jeskyně není nijak chráněna, vstup je nezabezpečen, ale krystaly nejsou vůbec poničeny. Jeskyňáři si tady jeskyně chrání sami. A také v tomto labyrintu najít místa s krystaly a nezabloudit dokáže málokdo. Opět sprintem plazením a po kolenou za více jak hodinu jsme venku. Naším průvodcům věnujeme pár kartonů českého piva, expediční trička a jedeme směr pláž. Pláž je opět prázdná a moře chladnější. Ale na spláchnutí potu a bláta z Cueva de L-Autopista to stačí. Ještě večer vyrážíme směr Francie. Tam máme další přírodní cíle.

13.10 Prohlídka skalního města  Orgues of Ille-sur-Tet (Varhany).

Noc trávíme na jednom z dálničních parkovišť nedaleko francousko-španělské hranice. Ráno tankujeme podstatně levnější španělskou naftu,  doplňujeme zásoby jídla, piva i rumu v obřím příhraničním centru supermarketů, kam jezdí nakupovat snad celá Francie a míříme, k jedné z přírodních zajímavostí jiho-východních Pyrenejí. Skalní město Orgues of Ille-sur-Tet leží severně  nad městečkem Ille-sur-Tet. Jedná se o pět milionů let staré skalní útvary z pískovce, jílu a slepenců.

Ještě odpoledne pokračujeme dále na sever. Cílem je další přírodní zajímavost této části Francie. Kaskády Cascade de Sautadet. Přejíždíme až k městečku La Roque-sur-Cèze, které se vypíná nad řekou La Ceze . Pod městečkem u řeky je velké parkoviště (placené). Závory na parkoviště jsou zvednuté a tak tam vjíždíme. Záchody, tekoucí voda a jsme zde skoro sami. Je po sezoně. Vyrážíme na prohlídku kamenného, středověkého městečka. Úzká kamenitá cesta stoupá mezi kamennými domy až k branám zámečku, který je soukromý a uzavřený. Celé městečko má středověký ráz, vypíná se vysoko nad řekou.

 

14.10 Prohlídka kaskád Cascade de Sautadet

Kaskády  v délce asi 500 metrů byly vytvořeny na řece  La Ceze  v destinaci La Roque-sur-Cèze (Gard) ve Francii. Protéká jimi dravá řeka a byly vytvořeny ve vápencových vrstvách. Kromě meandrů hlubokých až 8 metrů je zde vidět množství obřích  hrnců, menších skalních mostů  a tvarů známých z jeskyní. V kaskádách je zákaz koupání, podle informační tabule se zde utopilo již 30 osob. Koupání je možné až na pláži, která je pod kaskádami na klidné řece. A i když je chladno, Honza a Berťa si v řece zaplavali.

 

 

Ráno jsou ve vjezdu na  parkoviště již závory spuštěny a chceme jít zaplatit do automatu parkovné. Ale zřízenec, který zde obchází, na nás mává, ať neplatíme a jedeme.

A vyjeli jsme na cestu domů. Non stop jízdou jsme další den v Bohumíně.