Expedice ESPAŇA 2015

29.8 až 7.9.2015  Exkurze a studium jeskyně s aragonitovými formami speleotém ve Španělsku a Francii a jejich porovnání s aragonitovými formami na Krymu. J.Wagner, P. Kotrla., J.Szalai a doprovod Michel Renda a Roberto F.Garsia.

Expedice Espaňa 2015

28.8 – 7.9.2015

Účast: Wagner Jo., Kotrla P., Szalai Jo.,

Za přijímající organizace:

El Soplao Roberto F.Garcia

Alfredo Argumosa Suárez ředitel El Soplao – Španělsko

Spekleoclub of Beziérs Francie : (SC Beziers and Avant-Monts) Michel Renda

First thanks

Alfredo Argumosa Suárez, Director cueva El Soplao

Muchas gracias nuevamente por la gran acogida y permiso de visitar su cueva El Soplao. Formas de aragonita de la cueva son únicas y muy interesantes para nosotros.

 Michel Renda, SC Beziers and Avant-Monts

Thank you for the excursion and the possibility to study famous aragonite forms in the cave Aven de Crozes.

29.8-30.8 Přeprava Bohumín-Vsetín- El Soplao (Španělsko)

                Sedáme do mikrobusu Peugeot, bohatě naloženého i  zásobami jídla a piva pro naše nové kamarády ve Španělsku a Francii (i když hojně toho spotřebovali cestou Joža s Pavlem)a vyrážíme na jih. Vše by bylo krásné, jen ty ceny za dálnice ve Francii. A to tam ještě náš mikrobus nepovažují za osobní auto jako všude jinde na světě a cena za kilometr dálnice vychází skoro na 4 koruny české. Nad nedělním ránem jsme u Bilbaa a na našem prvním cíli výpravy- břidlicových skalních výchozům na pobřeží Atlantiku u městečka Barrika ( Winding Rocks in Barrika, Spain). Převrásněné vrstvy břidlic jsou na pobřeží kolmo postavené a měkčí vrstvy  jsou odstraněny a vyplněny pískem. Na mořském dně při odlivu tvoří řadové, zvlněné, vystupující nízké skalní hřbety a hřebeny.

Mořskou erozí a abrazí obnažené kolmé skalní stěny zátoky jsou tvořeny pískovcovými a jílovcovými flyšovými formacemi. Dosahují výšky až 50 metrů a jsou ukázkou litologie pobřeží severozápadního Španělska.

Sestupujeme asi 100 metrů dolů k moři. Atlantik je rozbouřený a tak naše koupání se mění v poskakování ve vlnobití, které však využívají stovky místních nadšenců surfování. Za to ale můžeme obdivovat úžasnou vrstevnatost břidlicových skalních stěn.

Vystupujeme z břehů Atlantiku zpět na parkoviště, rozbalujeme balík čabajek a vyrážíme dál na jih, směrem jeskyně El Soplao. Díky navigaci, večer vyjíždíme do hor k areálu, ve kterém je vstup do jeskyně. Počasí se mění. Vítr, déšť a chlad. Naštěstí v mikrobusu máme 3 místa ke spaní.

31.8 Exkurze do jeskyně El Soplao.

Jeskyni El Soplao se podařilo objevit při dobývání stříbrných rud v horách nad městečkem La Cotera. Malá část jeskyně je v současnosti turisticky zpřístupněná. Jeskyně je vytvořena v dolomitech a je bohatě na stropech a stěnách vyplněná aragonitovými, heliktitovými formami. Exkurze do nepřístupných částech jeskyně jsou velmi vyjímečné a nám návštěvu umožnil ředitel jeskyně A.Suárez po shlédnutí materiálu o aragonitových formách v jeskyni Emine Bojir Chasar na Krymu, které jsme mu před konáním expedice poslali.

Ráno opět lije. Snídáme v autě a jdeme do haly, kde je vstup do jeskyně, bar, prodejna…tam nás již očekává ředitel jeskyně a fotograf Roberto. Největší problém je jazyk. Ředitel Alfredo umí jen španělsky a Roberto něco anglicky. Prý ale půjde s námi do podzemí geolog a ten umí dobře anglicky. Předáváme Alfredovi naše dárky a hlavně vzorky krystalů z Bojiru. Po kávě a buchtě jdeme pro overaly a všechno foto vybavení. Vedle vstupu do jeskyně jsou šatny, kde se převlékáme, balíme vše do transportních vaků a v doprovodu Roberta a geologa (který uměl anglicky asi jako my čínsky) jdeme do El Soplaa (v překladu to znamená Průvan).

Nejdříve nás Roberto provází nejzajímavějšími úseky jeskyně. Jenže jeskyně je všude plná  miliony aragonitových forem. Stébelnaté a jehlicové krystaly, aragonitové heliktity a excentry nejrůznějších tvarů a velikostí. Neskutečné množství tvarů. Nevíme co dříve fotit a točit, na co se dívat.

Ihned nás zaujala barva aragonitových forem. Většina z nich je pokryta tmavošedým až černým povlakem. Roberto nám tvrdí, že podle jejich analýz je to prach po střeleckých pracích při těžbě v dole. Nám se to ale nezdá, neboť černé vrstvy pozorujeme i uvnitř silných, sintrových kůr. (příští den nám ředitel Alfredo věnoval vzorky aragonitu a tak se nám třeba podaří u nás analyzovat černé povlaky). Postupně procházíme další části jeskyně.

Speleotémy jsou všude bohaté a různorodé. Bohatá je i klasická krápníková výzdoba barevně velmi odlišná. Sněhobílé krápníky se střídají s cihlově červenými. Je jasné, že se jedná formy dvou generací. Ty staré byly v jedné části geneze v prostorách, které byly zaplaveny vodou, a červené bahno zabarvilo bílé krápníky. Po ústupu zaplavení pak vyrostla mladší generace již bílých krápníkových forem.

Z El Soplaa vycházíme až večer. Stále lije a je pěkná zima. Loučíme se s Alfredem, Robertem i geologem (kterému jsme vnutili flašku kalvadosu, když ji nikdo jiný nechtěl přijmout) a míříme do baru na španělské pivo. Dost dobré, ale jen v malých třetinkách.

1.9 Po severozápadním pobřeží Španělska

Ráno nás opět budí déšť a zima. To snad není horké Španělsko. Dnešním cílem jsou krasové i pseudokrasové formy na skalnatém severním pobřeží a hlavně skalní útvary, nazývané La playa de las Catedrales , se skalními branami, mosty, jeskyněmi a roklinami vysokými až 32 metrů. Tyto tvary byly vytvořeny mořským příbojem, abrazí a eroze v tence vrstevnatých pobřežních břidlicových skalních masívech.

Místy přestává pršet a tak zastavujeme na několika geomorfologicky zajímavých místech.

Zátoka Cuevas del Mar u vesnice Picones, ve které je několik krasových mostů a pobřežních jeskyní.

Až navečer dosahujeme pobřeží se skalními útvary Las Catedrales. Prší, je zima a přesto jsou parkoviště plná. Přírodní atrakci v létě navštěvuje až 30 000 lidí denně. Je příliv a tak skalní brány a mosty na pobřeží jsou z velké části pod vodou. Říkáme si, snad se ráno vyčasí a bude odliv a budeme se moci projít po pobřeží mezi skálami. Daří se nám najít super místo na přenocování. Po polní cestě zajíždíme až na břeh malé zátoky, která leží uprostřed skalního pobřeží.

2.9 Napříč Španělskem

Liják, vítr a chlad- to bylo celou noc a ráno bylo stejné. Čekáme na odliv. Občas vyběhneme na pláž, ze které moře pomalu ustupuje.

V lijáku a větru se rychle vracíme do Boxera. Je poledne o do úplného odlivu chybí ještě 4 hodiny. Nebe je dokola olověné a tak nasedáme do auta a vyjíždíme ze zátoky. Parkoviště i v tomto šíleném počasí jsou úplně plná. Ale my bereme kurz severo-východ a před námi je více jak 1000 kilometrů do La Salle – horského centra a základny francouzských speleologů z Béziers.

V dešti projíždíme Španělskem a hledáme neplacené dálnice. Kupodivu je jich zde dost. Silnice super, jen zde zcela chybí odpočívadla a benzínové stanice. Za šíleného lijáku zastavujeme na noc u zavřené benzínové pumpy v malém městečku, někde pod Pyrenejemi. Ještě, že máme v Boxeru tři „postele“.

3.9 Do La Salle

Ráno v dešti pokračujeme dále, směr Středozemní moře. Třeba tam bude sluníčko a spláchneme ze sebe několikadenní pot. Po cestě máme městečko La Pera s hradem Púbol, ve kterém žil a tvořil Galu Salvador Dalí. A tady na hodinku zastavujeme. A pak druhou půlhodinu na pláži. Konečně máme i slunce. Jedeme však dále. Do La Salle zbývá ještě pár set kilometrů.

Přijíždíme do podhůří přírodní parku Haut-Languedoc. Tam někde v horách je základna francouzských jeskyňářů a kromě navigace jiné informace nemáme. Z městečka Olargues vyjíždíme na horské kamenité cesty. Navigace nás zavádí hluboko do hor až na konec malé kamenné samoty. Cesta mezi domky se tak zužuje, že tudy má problém projet „maluch“ natož náš Boxer. Pavel vyráží pěšky na průzkum. Tak tudy cesta nevede. Vracíme se nad městečko a nyní bez navigace intuitivně najíždíme na další horskou cestu. Jedeme dlouho po svazích a hřebenech až se najednou chytá naše navigace a ukazuje další směr. Už se stmívá, když dorážíme k několika v horách ztracených kamenným budovám.

Centrum a kemp speleologů a v něm nás již očekává náš nový kamarád Michel Renda. Velmi známý speleolog, jeskynní fotograf a odborník, který se zabývá aragonitovými formami.

Není tu sám. Se svou manželkou a velkou skupinou německých speleologů.

Všichni právě usedají k večeři a my hned na stůl servírujeme několik dvoulitrových petek s moravským bílým. Co na to naši noví kamarádi řeknou. A řekli. Prý dost dobré. Též rychle mizelo.

4.9 Do jeskyně Aven de Crozes

Jeskyni jsme znali z fotografií, hlavně Michela. Dostat se do ní – to je veliké štěstí. Klíčem pro nás byly fotografie a film o naší Emine Bojich Chasar Nižni, které jsme Michelovi poslali. Věděli jsme, že v podzemí jsou úžasné aragonitové speleotémy, dokonce i modré barvy. Ale co jsme viděli, překonalo naše představy.

Ráno vyrážíme z Michelem ze základny a asi po půlhodině jsme před nenápadným vstupem, který kluci před 20 lety objevili na kontaktu vápenců a břidlic.

Vstup je uvnitř chráněn ocelovým trezorovým uzávěrem. Za nimi začíná systém velmi úzkých vertikál a plazivek až do hloubky 124 metrů. Po hodině plazení většinou jeskyňáři prokopanými místy se otevírá první prostorný dóm, s červenými, bahnem pokrytými stěnami.

A na nich sněhobílé shluky aragonitové výzdoby, heliktitů, stébelnatých forem… Studujeme jejich tvary a Michel nám překvapuje výsledky analýz a výzkumů geneze těchto tvarů. Na stropech nám ukazuje malé bílé flíčky na hliněných nánosech. Vysvětluje, že to jsou „hnízda“ bakterií, které se zde v podzemí „živí“ sírany a tvoří pak aragonitové formy. Dokonce, že emitují jakési feromony, které pak vzájemně bakterie přitahují a vytvářejí aragonitové formy ve tvaru uzavřených křivek. Dost fantastické, ale Michel říká, že to mají prokázáno.

Hned v dalším domě zíráme ještě více. Na stěnách jsou aragonitové speleotémy modré barvy. Bohaté aragonitové formy jsou i v dalších chodbách a domech. Lépe než popis vypovídají fotografie.

Navečer vystupujeme opět plazivými na povrch a ptáme se Michela, zde ještě pokračuje prolongace jeskyně. Říká, že je to už nyní velmi obtížné. Dosáhnout koncového místa jeskyně dlouhé 7 km, znamená 6 hodin průniku.

Dnes večer kemp v La Salle končí. Zítra odjíždějí Němci, Michel i my a tak se musí konat závěrečný „banket“. Samozřejmě vytahujeme další petky moravského bílého, becherovku a holky chystají společně kuskus.

5.9 Do jeskyně De Clamouse

Na poslední den výpravy nám Michel domluvil exkurzi do jeskyně De Clamouse. Další lokalita, bohatá na aragonitové formy. Tentokráte v jurských vápencích, tedy stejných jako na Krymu. Sjíždíme do údolí z La Salle jinými horskými, nelehce sjízdnými cestami a trochu bloudíme. No díky navigaci se orientujeme a za tři hodiny jízdy mezi horami a vinicemi přijíždíme k jeskyni De Clamouse. Přejíždíme nad hlubokým krasovým kaňonem a u vstupu hledáme našeho průvodce.

Jeskyně je zpřístupněna pro turisty a my jdeme s jednou z výprav. Opravdu nejvýše položené jeskynní domy jsou plné nejrůznějších aragonitových forem. Zvláště jehlicové a stébelnaté krystaly nám hodně připomínají ty v Emine Bojir Chasar. Dokonce, se s našim průvodcem shodujeme na jejich genezi.

Nyní je už před námi více jak 2000 kilometrů cesty domů. Přemýšlíme jestli platit drahé francouzské dálnice, nebo se tři dny motat po okresních silnicích Francie a nakonec vítězí třetí varianta- koupíme švýcarskou dálniční známku a můžeme být doma příští večer. A také se tak stalo. V lijáku jsme v neděli večer ve Vsetíně.