EMINE BOJIR CHASAR 2000

„Emine Bojir Chasar 2000“ 22. září-8. října 2000. Krymský poloostrov, plato Čatyr Dag, Ukrajina. Desetidenní natáčení a fotografování jeskynního systému Emine Bojir Chasar Nižny.Účastníci: Josef Wagner, Michal Stýblo, Petr Mikesh,Zdeněk Kubík, Jozef Szalai, Pavel Dobeš, Luděk Cerman, Jana Wagnerová, Luděk Látal, Zbyněk Paška, Marek Spáčil-kameraman.

Je pátek 22. září a všichni účastníci expedice se sjíždějí do Bohumína. Nakládáme obě expediční auta- Forda tranzita zapůjčeného bohumínskými hasiči a druhého Forda Luďka Cermana. Kromě tuny materiálu v 19. Hodin mizíme v autech i my a za asistence kamery bohumínské televize vyrážíme směr Chalupki. A pak už přes celé Polsko a o půlnoci jsme na ukrajinských hranicích. A na nich samozřejmě fronta aut, která se vůbec nehýbe. A tak to šla vyzkoušet Jana. Zavlnila se před polským vojákem a my všechny objíždíme do celního prostoru. Poláci nám sebrali pasy a pravili :“Čekejte“. Čekáme hodinu a nic se neděje. Konečně se některý z celníků probudil a vracejí nám pasy. Posunujeme se na ukrajinskou celnici. Tady jak před 10 lety vládně diktatura jednoho vojáka. Ten vše řídí svou hůlkou. Tady se postavte, sem se dívej, nesměj se, nevycházej z auta, vylez z auta …. Naštěstí nás nevytočil a tak se posunujeme dál. Budíme babu v pokladně, pak babu v budce na zaplacení silniční daně a kupodivu celkem rychle a bez problémů vjíždíme na Ukrajinu. Střídají se řidiči, Pepa za Petra a Luděk za Zdenka a jedeme dál až k Rovnu, kde u nějakého bufetu zastavujeme na snídani. Pepa budí personál a dokonce nám chystají i kávu.

Projíždíme Kyjevem a za volantem se střídají všichni. I Jana. Za tmy se motáme okolo Záporoží, až nakonec bloudíme. Ale to zjišťujeme, až jsme projeli 50 kilometrů. Zpět na trasu a na jih. Za svítání dalšího dne vjíždíme na Krymský poloostrov. Samozřejmě vjezd na Krym chtěl Marek natočit, jenže stojíme přímo u policejní budky a to se policajtům nelíbilo. Slibujeme, že je nebudeme točit a máme pokoj. Vjíždíme do Simferopolu, ale tak brzy ráno nás tady nikdo nečekal. Sáša je na Čatyr Dagu a tak valíme za ním.

Je neděle 23. září, když vyjíždíme na Čatyr Dag, který je zakrytý mraky a mlhou. Z mlhy se konečně vynořuje Saša a začalo mohutné vítání. A jedeme se ubytovat. Tentokráte na bývalou vojenskou základnu, jinak středisko, pro řízení letů raketoplánu Buran. A dokonce s teplou vodou. Sice pouze technika polévání z kelímků- ale teplá voda je tu. A to je v těchto podmínkách neskonalý přepych. Vítáme se s ďaďou Vasjou, Saňou a dalšími přáteli a jdeme jen tak v civilu podívat se do Bojiru. Díváme se do nově vyrubaného otvoru 40×40 cm, vedoucího do Nižného Bojiru.Tam někde je Molnija, proslulá dvakráte zalomená plazivka, průlezná pouze pro gumové a nejštíhlejší jeskyňáře. A Pepa hned vzpomíná, jak touto plazivou v roce 1981, kdy zde působila poslední Krymsko-Bohumínská expedice, pronikali celý den. A to má pouze asi 5 metrů. Někteří ji nepronikli vůbec a museli zůstat na povrchu.

Vracíme se na základnu a Saša presentuje zásoby, které pro nás připravil. Koňaky, portvejny, bedny piv. Vypadá to na náročnou expedici. Ale dnes jsme unaveni a tak oslava je pouze komorní.

Je pondělí ráno a všichni už jsou nažhaveni na podzemí. Chceme se vrhnout na to, proč jsme tady. Focení a točení. Jenže jako „normalno“, příprava vázne. V podzemí nejsou nataženy kabely – ty vidíme ležet na povrchu. V podzemí je pouze tenká dvojlinka s jedním světlem. No uvidíme co s tím uděláme.

Přístup k otvoru vedoucímu do Nižného Bojiru je do 200 schodech, po turistické trase v horní části systému jeskyně Emine Bojir Chasar. Pak následuje nově vysekaný otvor z přístupné části jeskyně a pod ním hned 5 metrová vertikála. A za ní hned pověstná „Molnija“… Jenže tady Saša nás překvapil, nechal v „Molnii“ prostřílet tunel, kterým se dá projít v podřepu. „Molnija“ však ústí přímo do propasti -30 metrů, vedoucí do „Mrtvého sálu“. Shazujme do ní ocelový lanový žebřík a sestupujeme na dno. Zatím co Marek už natáčí Pepa na dně propasti hledá pokračování jeskyně. A za chvíli hledají všichni. Pepa posílá Zbyňka na povrch, aby se zeptal krymských přátel, kde je pokračování jeskyně. Sáša tam už není a ti ostatní vzkazují, že v jeskyni se nejlépe a pouze vyzná Pepa. Ten ale za dvacet let mnoho zapomněl.

Naštěstí si pod stropem propasti všímáme nějaké boční chodby, do které vede traverz nad 30 metrovou propastí. Vystrojujeme traverz a pronikáme dál. Tady to už Pepa poznává. Tady je „Bivakovací dom“, kde jsme v roce 1981 žili 8 dní, a tam je malý sál, který sloužil jako záchod i smetiště. Zbylo toho tady po nás požehnaně. Budeme mít co vynášet. Tedy Pepa svoje.

Do „Bivakovacího domu“ postupně snášíme vše co budeme v dalších dnech potřebovat. Lana, světla, stativy….Večer opět po 200 schodech vystupujeme na povrch a do mlhy. A jdeme se bratřit s novými přáteli. Dnes jen decentně.

Úterý. Vracíme se do podzemí. Elektrické kabely samozřejmě v podzemí nejsou. A tak si první 100 metrů kabelů do prvního domu zvaného „Dom krystalů“ natahujeme sami, ať můžeme začít pracovat.

Tady se už všichni mají možnost přesvědčit o tom, co to je Emine Bojir Chasar Nižni. Tisíce bílých krystalů pokrývají všechny krápníky. Člověk neví kam se první podívat. A kamera a foťáky také. Jsme z toho tak zblblí, že Marek zapomněl základy filmování a Luděk spadl i s kamerou. Končíme v tomto domě a vystupujeme na povrch. Opět do mlh a mraků. Večer se na dnešní záznam přijel podívat i Sáša a pravil, že je to strašné. A také bylo. Pohyby našich lidí, chodících okolo krápníků připomínal prvomájový průvod. Jen jim dát mávátka. A tak Saša zdrbal Pepu, že musí nejen fotit, ale být i u kamery.

Večer se početná část naší výpravy začala bratřit s krymskými kamarády tak silně, že si brzy pletli židle s podlahou. Došlo i na zpěvy a tance- které  silně připomínaly „brejkdens“. No uvidíme ráno !

Středa. Stále mlha a prší. Mnozí dnes vstávají velmi těžce. Zbyněk byl zelený ještě v jeskyni. Sáša pravil, že na žebříku musíme mít „strachovku“, tak se tedy jistíme. Pokračujeme ve focení a točení. Pracujeme v propasti -12 metrů. Lidé jsou netrpěliví a zvědaví, co je dál v „Nižnem“. A tak pepa nařizuje povinnou exkurzi po celé jeskyni. První je zpět Jožka a praví, že vrací speleologický průkaz, neboť vše, co může být v jeskyních na celém světě právě uviděl. Ale práce pokračuje. Sami natahujeme kabel a posunujeme rozvaděč. Smotek kabelu má 400 metrů a váhu více jak 100 kilo. Žádná prdel. Ale před sebou kabel nechceme, aby nebyl na záběrech vidět.

„Zelený“ Zbyněk dnes zabezpečuje kontakt s povrchem a hlavně s bufetem. Který nám zajišťuje stabilní přísun piva – zdarma.

Utahaní opět vystupujeme po 200 schodech na povrch a zjišťujeme, že nám někdo trochu očesal auta- blinkry a anténu. A tak to raději večer zapíjíme s našimi přáteli. A hlavně s Chorchem. Opět to bylo bujaré. Tance na i pod stolem. A vše vede Zbyněk, ten postupně opíjí rusa za rusem, až odpadli všichni.

Čtvrtek- vychází slunce a hned je na platu veseleji. Pro mnohé je vstávání opět těžké. Ale makat se musí. Náš čas běží. Nejzelenější je dnes Luděk. Prý je to z paštiky, co byly v podzemí na oběd, a raději leze na povrch, aby nepoblil jeskyni. Točíme opět v „Krystalovém sále“ a Jožka vystrojuje lany i vedlejší šachty, abychom urychlili výstupy na horu. A točíme opět do večera. Večer přichází na základnu Saša. Opět se mu to nelíbí. A nám také ne. Je to jen začátek, říkáme si.

Pátek. Ráno opět do jeskyně. Tentokráte bez Jany. Je nějaká chorá a chce si odpočinout. To ale netušila, že když nám ponese do podzemí oběd, ulapí ji Chorche a prosmýčí s ní celé plato.

Režie se dnes ujímá Pepa a ostatní to začínají brát vážně.Herci v Hollywoodu jsou proti nám učni.V podzemí se objevuje stále více Rusů, samozřejmě bez vědomí Sáše a pletou se nám pod nohy i pod světla. Pepa je musel zdrbat, když ucpali „Molniju“. Ve vstupní propasti se také motají a navíc jeden přibíhá s rozbitou hlavou. Pomalu pokračujeme k „Jezernímu domu“ a tam také dnes končíme. Večer sestupuje do podzemí kamarádka Káťa s mapovacím týmem. O přesnosti mapování dost pochybujeme, když koukáme na geologický kompas a položené papírky, které slouží v jeskyni jako polygony.

Večer pokračujeme v oslavách. Dnes má narozeniny Michal a tak musí skončit pod sprchou. Koukáme na dnešní záznam. Je to podstatně lepší, ale furt to není ono. Zbyněk opět opíjí Rusa za Rusem až to končí výměnou triček.

Je sobota- svítí slunce a je den volna. Vyrážíme na plato. Fotíme, točíme, sbíráme houby (nám neznámé, které by u nás nesbírali ani bezdomovci a se kterými už jednou Sáša stihnul otrávit svou tchýni). Odpoledne vyrážíme do Simferopolu. Do auta se nás nacpalo 16. Kdyby to tak viděl majitel. Původně jsme v Simferopolu chtěli navštívit obchody. Ale vše dopadlo úplně jinak. To když začal Sáša nosit na stůl portvejn, pivo, ryby… Nikdo už nikam nešel. Ani nemohl.

Nedělě Dnes nás čeká výlet na jih. V doprovodu Leny a sašovým autobusem, tedy spíše transportérem. Směr Bachčisaray, Bachčisarajský palác, skalní město Čufut Kale a pak výjezd na hřeben Aj Petri. A cesta byla hodna našeho auta. Spíše to byl autodrom a zatáčky byly tak ostré, že problémy by měl i „maluch“. Na hřeben se dostáváme i přes policejní zátaras, díky sašovým papírům. Na hřebenu jsme to málem nepoznali. Místní turistická základna připomíná náš šrotplac. Ocelové sudy o průměru 2,5 metrů, plechové garáže, kobky z vlnitého plechu- to jsou prý pohodlné zimní apartmány. Ještě, že pohled na moře byl nádherný.

A pak přišel sjezd dolů. Ten byl ještě krutější. Zatáčky zvládáme na 2 až 3 pokusy a pod námi byl vždy stometrový sráz. Ještě, že šofér byl kvalitnější než auto a tak se do Simferopolu vracíme ve zdraví. Večer nás Saša zve do tatarské restaurace. Tam prvé řadě vykázal Pepa z podia hudbu, která řvala tak, že jsme se neslyšeli. Pak začala smršť jídel. Tataři nestíhali nosit pivo a my nestíhali konzumovat haldy dobrého jídla.

Je pondělí 2. října a my se vracíme na Čatyr Dag a hned do podzemí. Začíná se projevovat únava a aktivita některých upadá. Upadá i Zbyněk a hezky si nabourává koleno. Dnes točíme v Nokturnu. Největší a nejkrásnější dom v jeskyni. Je tady jako v zimní pohádce. Každý krápník je obalen krystaly a každý má svou osobitou krásu. Vše úžasně bílé a křehké.

Zdeněk dokonce rozboural pár krystalů, aby se těch krápníků konečně nažral. Večer byli všichni tak unaveni, že zmizeli v postelích

Úterní ráno je pro některé kritické. Michal a Luděk zůstávají na povrchu s jinými úkoly a my opět dolů, do domu „Červených máků“. Tady se barvy mění. Bílá končí a vše vystřídala červená ve všech odstínech. Stěny, krápníky a často i krystaly. Z podzemí musí vyběhnout Zdeněk, když jej začala honit sračka. Končíme opět pozdě večer a vracíme se na základnu, kde již praská oheň v krbu a kde Sáša opět doplnit pivní zásoby. Tentokráte dokonce „šestnáctkou“ pivem s obsahem alkoholu 7%. Jedno pivo – a zpíváme.

Středa- dnes chceme vše ukončit. Zbývá nám sál „20 let Simferopolské sekce speleologů“. Většina z nás má už zcela rozbité montérky. Dnes také přijíždí Sevastopolská televize točit dokument o nás. A tak chvíli pózujeme a pak Pepa dává internu. Nejspokojenější Jožo, neboť se opět konečně něco děje. Natáčíme totiž sestup vstupní propasti do Bojiru, do které postupně všichni slaňují a Jožka dokonce s Markem v tandemu. Pak ale zase jdeme do podzemí. Končíme v sále „Červených máků“ a natahujeme kabely do posledního výše položeného sálu „ 20 let Simferopolské sekce speleologů“. Vstup je pod stropem domu a tak se musí po lanech. Pomalu docházejí i kabely a tak svítíme pouze dvěma světly. Poslední záběry kamery, poslední foto a začínáme s likvidací materiálu.

Natáhli jsme více jak 700 metrů kabelů. Začíná retransport na povrch. Všichni jsou už dost unavení a jeskyni už nechtějí ani vidět. Dnes jsme na povrchu hodně pozdě. Ale na základně nás čeká speciálně upečený maxipiroh. Dopíjíme zbytky a večer se dokonce objevily na základně baby.Mladé, pohledné- ali naši chlapi zklamali. Asi ještě moc málo z domu.

Čtvrtek. Vše čistíme a balíme. Je čas odjezdu. Vše zase mizí v transportních bednách – ale řádně zabahněné. Počasí je nádherné. Loučíme se s Čatyr Dagem. Loučíme se s kamarády i děvočkami a sedáme do aut. První cíl je Simferopol a Sáša. A u něj začíná rozlučkový večer. Baterie koňaků a portvejnů se táhne přes celý stůl. Čeká nás velký boj. No a také mnozí skončili v poli poražených, ale někteří- Jožo a Zbyněk to šli ještě roztočit do nočního města do rána.

Pátek. Ráno ještě točíme interviu se Sášou a pak všichni běží do města „za pakupkami“. Nakoupeno, nabaleno ale na cestu se prý musí vypít. A tak to začíná na novo. Saša otevírá láhev za láhví. Marně Pepa všechny vyhání do aut a konečně odpoledne vyrážíme. Tentokráte jedeme směrem Oděsa. Prý je to blíže. No uvidíme. V noci je menší provoz, ale cesta místy připomínala rozorané pole. Objíždíme Oděsu a míříme na sever. Řidiči se střídají a jedeme až k Ternopolu. Na parkovišti jíme někde mezi smetím a málem kupujeme od Rusů celý náklaďák melounů. Odpoledne jsme již na ukrajinské hranici a kupodivu není žádná fronta, tak lehce projíždíme na polskou stranu. Tam je to horší, polští celníci nás nechávají hodinu čekat. Konečně v Polsku. V mlze přijíždíme v sobotu v jednu v noci domů. Vsetiňáci pokračují na Vsetín a my oslavit expedici do Nonstopu v Rychvaldě.