Dolomity 99

 „Dolomity 99“ 16-24. srpna 1999, Terst, Dolomity, Itálie. Sestupy do jeskyní a propastí Terstského krasu, výstup nejnáročnějšími ferratami Dolomitů.Účastníci: Josef Wagner,Libor Volf,Michal Stýblo, Trošák  Martin

Původní plán letošního roku, pokračování na Krymu nevyšel a tak vyrážíme do Itálie. Feraty v Dolomitech, jeskyně v Terstském krasu.

Ráno 17. srpna vše balíme do Liborova Mercedesu Vito a jedeme směr Dolomity. Ty nás vítají pěkným lijákem a ta najít místo k přespání nebylo lehké. A abychom lépe usínali, jistíme to láhví burbonu. Ráno nás budí slunce a my chceme na Marmolatu, pod kterou jsme nocovali. Jenže už dostat se k lanovce byl první problém. Sem se snad sjela celá Itálie. Vlečeme se nekonečnou šňůrou aut a teprve až odpoledne se dostáváme k lanovce. Hory se ukrývají v mlze, ale přece jen vyjíždíme lanovkou nahoru pod ledovec. Tady zjišťujeme, že bez maček a cepínů to na ledovec nepůjde atak alespoň vyrážíme na hřebenovku ke starým vojenským bunkrům a opevněním vyhloubených ve skalách.

Navečer sjíždíme dolů a pak do sedla Falzarego (2105 mnm). Třeba tu bude lepší počasí. Zůstáváme tady i na noc. Je pěkná kosa   a tak jediným zahřátím byl příjezd autobusu, plný maďarských „koček“. Michal i Martin si ihned vybrali, jenže jaksi zapomněli, že neumí maďarsky. Tak měli smůlu. Zatím co Maďarky si po okolních svazích hledali místo k noclehu (bez nás), načínáme další láhev burbonu.Třeba též zahřeje.

Ráno 19.srpna nás budí slunce. Vyrážíme lanovkou do sedla Lagazuoi (2571 mnm). A pak na jednu z nejtěžších ferrat Dolomitů Via Tomaselli. Ještě v roce 1977 patřila za nejtěžší via ferratu vůbec. Od lanovky je nutno je řádný kus stoupat a to pěkně zmáhá Libora, která sebou musí vláčet svůj „břišní“ batoh. Dorážíme pod nástup na ferratu, pěkně kolmou stěnu, kde je výstup postaven hlavně pro ruce. Mladí s obavami pozorují skupinu Italů, kteří na tomto úseku pěkně trápí. Pepa je uklidňuje, že je to jen ubohá „trojka“. Pak pod stěnu doráží i schvácený Libor a s hrůzou v očích praví, že tam neleze. Pepa vyráží vzhůru a se slovy : „Libote ty to dokážeš“, mizí nad prvními skalními stupni vystrojenými ocelovými lany. Libor kouká vzhůru a furt váhá. Pak ale pod stěnu přicházejí děda s babkou tak 70 let a chystají se vrhnout na ferratu. „Přece ta babka není lepší jako já“, praví Libor a vrhá se do stěny.

Překonává první stupeň, ale pak břicho dává přece jen o sobě vědět. A tak pořád na Libora čekáme. Pepa se dávno už nejistí a bere výstup jako lehký trénink. Za to Martin před každým dalším úsekem volá: „ To je nejméně pětka, to nevylezu“. Ale pak se třikrát zajistí a vše vyleze. Na vrcholu stíháme uvařit čaj i polévku, než doleze Libor. Počasí je super a výhledy ještě víc.

Slézáme dolů po druhé straně vrcholu a zpět do sedla Falzarego. Balíme vše do auta a míříme směr Cortina. Náš další cíl je Monte Canin v Julských Alpách. Voláme Brunovi do Terstu a ten ale říká co se tam děje. Několika denní lijáky, bouře, kroupy zlikvidovaly všechny speleologické tábory a počasí se nejlepší. Špatné zprávy. Na noc zastavujeme nedaleko Cortiny nedaleko ledové říčky, ve které smýváme třídenní špínu.

20. srpna. Opět prší a s další ferratou to vypadá špatně. Balíme mokré věci a vyrážíme směr sedlo Tre Cime. Počasí je špatné a přesto vyrážíme na další ferratu. Nejdříve všichni. V sedle pod ferratou padá mlha a Libor též. Přesto zkoušíme štěstí a říkáme si, že třeba na vrcholu se dostaneme nad mraky.Po první úseku dostává Libor rozum a praví, že se vrací dolů vařit česnekačku. Vystupujeme na vrchol, ale nic nevidíme. Jen mlhu a déšť. Do auta se vracíme během a úplně promočení. Ale Libor nás vítá horkou česnekačkou. Na další výstupy v Dolomitech to nevypadá. Jedeme směr Terst.

 Liják nás provází celou cestu. Náš plán explorace terénu na Monte Caninu musíme změnit. Nevadí. Kras nad Terstem je též super. Je pátek večer a my dorážíme na klubovnu jeskyňářů San Giusto a zrovna mají schůzi. Ta se brzy změnila v oslavu příjezdu.

Příští den zůstáváme v Terstu, Bruno má totiž narozeniny a to se musí oslavit. Do Brunova bunkru ve sklepě jeho domu se vměstnalo 30 lidí. Až do půl třetí ráno.

Příští den není vstávání jednoduché, ale jedeme s Brunem do Grotty Gigante a pak do krasového údolí Vall de Rossandra.

Poslední den v Terstu jedeme nad město do krasu. První propast má hloubku 60 metrů a je bohatě vyzdobena mohutnými krápníky. Sestup vede Michal, za ním Bruno, Pepa. Libor v novém overalu se těší na přepínky a Martin na krápníky. Prý do sbírky. Další jeskyně je horizontální, též bohatě vyzdobená. A pak už jen loučení v Terstu u piva a další den opět zpět do Bohumína.