Do krasu Severního Vietnamu

Při  návštěvě Vietnamu v roce 2018 jsme zvolili cestu napříč celou zemí. Od Saigonu až do hlavního města Hanoje. V severní části Vietnamu jsme navštívili i unikátní krasovou oblasti okolo města Ninh Binh tvořenou  tvořenou vápencovými  kuželovými skalními věžemi – mogotami, vyrůstajícími nad vodními hladinami řek a kanálů. Navštívili jsme i zátoku Ha Long, se stovkami vápencových skal vystupujících z moře, protkaných spoustou jeskyní. Věděli jsme ale, že největší a nejzajímavější krasovou oblastí Vietnamu je Dong Van karst plateau Geopark, který leží úplně na severu, na hranicích s Čínou. A to byl hlavní cíl naší výpravy v dubnu 2019.

Cesta samozřejmě začíná příletem do Hanoje, kde také trávíme první noc. Ve stejném hotelu a za stejných podmínek jako v loňském roce. Jsme tři a večer samozřejmě vyrážíme do ulic města. Nic se nezměnilo. Tisíce nákupů chtivých turistů procházejí stovkami obchůdků. Nejžádanější a nejvíce nabízené zboží je sportovní oblečení. Letní i zimní bundy, batohy, obuv. Je příjemné koupit goretexovou bundu světové značky nebo tenisky Yeezy za pár stokorun, když se u nás jejich cena blíží pětimístným hodnotám. Ale i stánky s kořením, keramikou, slunečními brýlemi exkluzívních značek.

 

Uličky jsou velmi úzké a večer se v nich otevřely stovky pouličních jídelen a vyvařoven. Stačí několik malých stolů a židliček (vše odpovídající průměrnému vzrůstu Vietnamců), plynový vařič, několik kotlíků či hrnců a polévku Pho Bo, nudle s grilovaným masem Bun Cha nebo závitky Banh clon si můžete dát. Tato pouliční kuchyně, je tou pravou vietnamskou kuchyní. Tady se stravují i všichni obyvatelé měst a městeček. Samozřejmě nemůžeme koukat na hygienu. Asi to není nic pro citlivé či slabší žaludky.

V EU by nic takového nebylo možné. Ale patří to ke zdejšímu životu a my věříme, stejně jako při naší loňské návštěvě, že vše prošlo alespoň varem. Jen nemáme odvahu konzumovat různé zeleninové přílohy, které jsou oplachovány vodou v lepším případě z městských vodovodů nebo pouze opláchnuty v nějakém vědru s vodou. Samozřejmě v hotelích či restauracích si můžete dát nějaké evropské menu, ale určitě nikoliv za cenu mísy polévky Pho Bo (asi 40 000 dongů neboli 40 Kč). Ale kdo chce zažít a nasát atmosféru pravého Vietnamu musí i jíst s Vietnamci.

Naše cesta na sever má ještě jednu zastávku. Jana má tady i jeden pracovní úkol. Firma, ve které  pracuje, potiskuje trička, mikiny, bundy… a výrobky z Vietnamu jsou pro toto velmi výhodné. A jak se brzy přesvědčujeme i velmi kvalitní. Má domluvenou schůzku v jedné z výrobních, šicích továren. Po návštěvě ve vzorkovně přímo v Hanoji nás autem i s našimi batohy převážejí asi 50 kilometrů za město, kde stojí výrobní hala. Moderní, klimatizovaná, s minimálním hlukem, absolutně čistá. Při vstupu nám jakýsi automat „zabalil“ boty na nohách do folie. U stovek špičkových šicích strojů, stříhacích automatů, žehlících boxů ve stoje pracují ženy i muži. Všichni stejně oblečeni ve firemních barvách.

Nikdo nemá u sebe mobil, na velkém displeji svítí údaje o plnění pracovních úkolů i dosažené rekordní výsledky. Při polední přestávce všichni přerušují práci, krátké společné cvičení a oběd. Na oběd jsme pozváni i my. Opět jsme překvapeni jídelnou, kuchyní i rozmanitostí potravy. Vše by bylo možné popsat v superlativech.  Nechyběli skvělé krevety (všichni jsme se shodli, že lépe připravené jsme ještě nejedli), jarní závitky, nám neznámé houby a lusky….

Ve skladu si prohlížíme finální výrobky. Odbornice Jana hledá nějakou vadu. Marně. Špičková kvalita práce i materiálu. Také značky, které výrobky zdobí, jsou opravdu hodně exkluzívní. A takové budou i ceny na evropském trhu. Hodně zajímavá a poučná návštěva. A platy tady mají na místní poměry slušné.

Po obědě se loučíme a řidič nás odváží na dálnici, kde jak doufáme (není tu žádná zastávka, vše jen na telefonickou domluvu s řidičem) zastaví autobus a budeme pokračovat na sever.

Dnešním cílem je městečko Sapa. Město a oblast Sapa leží v pohoří Hoang Lien Son v severozápadním Vietnamu, nedaleko čínských hranic. Je třetím turisticky nejvíce navštěvovaným místem Vietnamu. Opravdu po půl hodině čekání zastavuje lehátkový autobus. „Průvodčí“ nakládá naše batohy, my se u vstupu zouváme, na boty dostaneme tašky a uleháme na velmi pohodlné lehátka, opatřené dekou a polštářem. A samozřejmostí je připojení wi-fi. Cena jízdného Hanoj – Sapa je asi 300 Kč a cesta trvá asi 6 hodin. Náš autobus končí v městě Lao Cai. Do samotné Sapy nás po klikaté stále stoupající silnici převáží místní minibus. Trasa měří asi 35 km a cena dopravy je 60 000 dongů.

Oblast je známá pro své kouzelné, rozmanité přírodní scenérie, kaskádovité a stupňovité uspořádání rýžových teras. Je ale důležité vybrat si správné roční období kdy Sapu navštívit. Zimní období zde bývá mezi listopadem a únorem. V tomto čase je počasí v Sapa studené, vlhké a mlhavé. Příroda je nebarevná a nevyniká tak, jako v období  jara a léta. Rýže na polích se totiž vysazuje až na jaře a tehdy vysychají i cesty, mnohdy hodně blátivé.  Už na konci dubna se terasovitá rýžová políčka začínají zelenat a v kombinaci se žlutými hrázkami terasovitých políček vytvářejí nádherné scenérie. My přijíždíme do Sapy ve druhé polovině dubna, kdy se zde teploty pohybují okolo +28 až +30°C. Přijíždíme v noci, ale máme již bookovaný hotel v centru Sapy. Jak je ve Vietnamu zvykem, velmi levný. Tři sta padesát korun třílůžkový pokoj.

Sapa je nejchladnější a nejdeštivější oblast Vietnamu. Počasí se rychle mění, často prší a válí se mlha, v zimě je tu na vietnamské poměry velmi chladno. Proto tu také Francouzi v době, kdy byl Vietnam jejich kolonií, vybudovali klimatické lázně. A po nich zde zůstaly i velkolepé koloniální domy a hotely. Před příchodem Francouzů tu byla jen malá hmongská vesnice.

Je pozdě večer, když vyrážíme na večeři. Nemusíme daleko. V uličce, kde bydlíme, je několik pouličních jídelen a tak vybíráme tu nejbližší. Jak se dovídáme, majitel ji dnes otevřel a nabízí nám i Hot Pot, neboli Vietnamsky Lẩu. Dnes populární jídlo jihovýchodní Asie původně pochází z Mongolska. Na stůl vám postaví plynový vařič a na něj veliký hrnec s hovězím vývarem. Okolo hrnce naservírují nejrůznější syrové potraviny. Závitky z hovězího masa, kousky vepřového, zeleninu, houby a samozřejmě rýžové nudle. To vše podle libosti pak vkládáte do vývaru a sami vaříte. Postupně vyjímáte a konzumujete a nakládáte do hrnce další porce. Jenže nám toho naservírovali tak pro šest osob. Nebyli jsme schopni vše zkonzumovat, byť to bylo velmi chutné a zajímavé.

 

Poznávání Sapy začínáme příští den. Půjčujeme si dvě motorky (cena stovka na den) – skútry a vyrážíme na sever od města. Cíl Stříbrný vodopád.

Po 15 kilometrech jízdy po klikatící se a stoupající silnici směr Lai Chau, vinoucí se nad terasovitými čajovými políčky,  zastavujeme mezi stánky, ve kterých Hmongové (největší etnická skupina v Sapě) prodávají své výrobky. Ovoce, různé přívěšky a ozdoby, nože a sekáče, koření…  Při bližším průzkumu zjišťujeme, že nejkvalitnější sekáče jsou vyrobeny ze starých automobilových listových pér  a Jožka neodolá a začíná si jeden vybírat. Sekáče zde nabízejí ženy etnické skupiny Červení Dao, patřící mezi Hmongy. Od ostatních je rozeznáváme podle červeného trojúhelníkového turbanu – šátku zdobeného stříbrnými mincemi a červenými střapci.

Za vstup ke Stříbrnému vodopádu (prý jeden z nejkrásnějších ve Vietnamu) se samozřejmě platí. Vstupné 20 Kč je přijatelné a pak můžeme po schodišti vystoupat pod 100 metrů vysoký vodopád, který při naši návštěvě nebyl příliš vydatný. Zpět do hotelu se rozhodujeme nejet po hlavní silnici, ale po úzkých, klikatých silničkách mezi čajovými plantážemi.

 

Při naší jízdě zastavujeme u jednoho domku a usměvavá Vietnamka nás zve dále. Jako všechny i její domek je velmi skromný a na pryčně spí nějaký muž. Později se dovídáme, že je to její opilý manžel. Jak jsme se později přesvědčili na dalších místech, domácí se hodně opíjejí. Překvapuje nás slušná angličtina naší hostitelky a o to více jsme překvapeni, když nám říká, že neumí psát ani číst. Naučila vše při setkání s cizinci.

Den v Sapě ještě nekončí. Vydáváme se na výstup na horu Ham Rong (Jaw of Dragon). Ham Rong je obří botanická zahrada. Jen rostlin orchidejí je zde skoro 6000, zastupující 194 druhů. Vstupné je 70 korun a návštěva stojí za to. Po klikatých cestičkách mezi vápencovými skalisky a skalními úžinami, bohatou květenou a dřevinami vystoupíte až na vrcholek skalnaté hory, na vyhlídkové místo nazývané San May (Cloud  Yard), ve výšce 1625 m.n.m. Zde se otevírají nádherné pohledy nejen na město Sapa, ale i hornaté okolí.

Do hotelu se vracíme ulicemi přeplněnými turisty. Zahraničními i vietnamskými. Na každém kroku nám dcery Mnongů nabízejí různé drobné suvenýry. Ušmudlané, ale nazdobené v dětských krojích. Snad od věku 5 let nosí navíc na zádech uvázaného mladšího sourozence, aby u cizinců vzbuzovaly patřičný soucit.

Další den opět na motorkách vyjíždíme na okružní jízdu, tentokráte jihovýchodně od Sapy, směr vesnička Tá Van. Vesnička leží v údolí, asi 15 km od Sapy a její obyvatelé jsou hlavně etnické skupiny H’Mong, Giay a Red Dao s přibližně 1000 lidmi. Cesta po severním okraji údolí je poměrně široká, místy zachovalý betonový povrch a vede nad terasovitými políčky s rýží a kukuřicí. Pole se právě začínají zelenat. Pěstování rýže je hlavní profesí skupiny Giay. Umí také vyrábět ryté stříbrné šperky. Zde můžete ochutnat jejich speciality pečené ryby Muong Hum, koňské maso Muong Khuong. My ale zůstáváme u polévek Pho Bo. Po mostě přejíždíme údolím na jeho jižní okraj. Zajíždíme na slepý konec vesnice Tá Van. Jsme dosti zklamáni. Většina původních domků dnes slouží jako turistické atrakce, prodejny suvenýrů, restaurace. Obracíme motorky a pokračujeme směr vesnice Lao Chai. Tady se vše opakuje. Po pohodlné cestě bychom se mohli vrátit na silnici po severním okraji údolí a jet zpět do Sapy. My se ale rozhodujeme pokračovat klikatou, velmi úzkou betonovou, asi metr širokou cestou. Prudké „vracečky“, stoupání a klesání. Minout se s protijedoucí motorkou není jednoduchý manévr. V polovině cesty, kde nejsou žádná stavení pouze terasy s políčky, zastavujeme u větší budovy, která je základní školou. S údivem pozorujeme v okolí množství zaparkovaných motorek. I děti tady na nich jezdí do školy.

 

A po této silničce pokračujeme dále až k prudkému klesání k mostu nad bezejmennou říčkou. Tak prudkému, že i spolujezdkyně Jana musela k mostu jít pěšky. Za mostem se betonová cesta mění v kamenitou, rygolovitou, prudce stoupající stezku. A Jana opět musí jít místy pěšky. Cesta vhodná pro terénní stroje. Ale naše skútry to zvládly. Tady motorky nepotkáváme, jen skupinky „bělochů“, které doprovázejí průvodci, většinou ženy HMongů. Některé cestovky a turističtí průvodci doporučují si na pěší túry pronajmout místní průvodce, neboť trasy nejsou značeny. Ale o povinnosti doprovodu průvodců jsme nikde nic nečetli. Vstupné a vjezd do údolí stojí 70 Kč.

 

Příští den po obědě máme zamluvené místa v minibusu, ve kterém budeme pokračovat dále na sever. Dopoledne chceme ještě navštívit nejvyšší horu Vietnamu FanSiPan (vietnamsky Phan Xi Pang) s výškou 3 143 m n. m. Pěší výstup ze Sapy na vrchol trvá s přenocováním po trase dva dny. Při teplotě nad +30°C, vysoké vlhkosti to není vůbec jednoduché. My jsme volili cestu na vrchol lanovkou, kterou zde Švýcaři začali stavět v roce 2013 a stavbu ukončili v roce 2016. Lanovka má několik nej, zapsaných v Guinessově knize rekordů. Jedná se o nejdelší tří lanovou nonstop dráhu o délce 6292 m, s převýšením 1410 m. Do kabiny se vejde 35 osob a jízda trvá asi 20 minut.

 

Kapacita je veliká a tak na vrcholu to vypadá jako na Václaváku. Kupodivu většina návštěvníků jsou Vietnamci. Zpáteční jízdenka stojí 600 Kč, ale na úplný vrchol vyjedete vláčkem za dalších 100 Kč a pak vás čeká ještě asi 300 schodů. Při jízdě lanovkou se otevírají nádherné scenérie na pohoří Hoang Lien Son i krásy NP Hoang Lien i na údolí  Muong Hoa s rýžovými poli a mezi nimi zasazenými horskými vesničkami.

Ve vrcholových partiích byla vystavěna obří socha Buddhy Amitabhy ( vysoká 21,5 metrů, je vytvořena tisíci měděnými deskami 5 mm silnými na železné rámové konstrukci, stavba dokončena v roce 2017),  pagoda Chùa Bích Vân, strážní věž Dai Hong Chung 35 m vysoká. Na další okružní cestě mohou návštěvníci obdivovat 18 bronzových soch La Han s různými postoji a výrazy na tvářích. Sochy jsou vysoké 2,5 m a každá socha váží až 500 kg.

 

Pokud pojedete k lanovce na motorkách, nejezděte podle navigace nejkratší cestou. Jožka to tak navolil. Možná že „zkratka“ je kratší o 50 metrů než pohodlná asfaltová silnice, ale za to by na ni mohli trénovat motokrosaři.

Po návštěvě vrcholu FanSiPan balíme batohy a nasedáme do minibusu, kterým se přepravujeme do městečka Bắc Hà. Je naší další zastávku v cestě na sever. Vzdušnou čarou ze Sapy je to pouze 100 kilometrů, ale po silnicích se stovkami zatáček, serpentin, jedeme 6 hodin.

Nocleh jsme si zabukovali v Homstay, který majitelé přestavěli ze starého stavení. Vlastně celé horní patro je rozděleno lehkými, zvukově neizolovanými stěnami, na malé „kabiny“ 2×3 metry s matracemi na zemi. Společné WC se sprchou. V přízemí jídelna, do které jsme pozváni na společnou večeři, samozřejmě s vietnamským menu.

 

Příští den vstáváme brzy. Bắc Hà je malé horské městečko, známé především jako domov Květinových H´Mongů, které ožívá každou neděli tradičními trhy. Své zemědělské produkty, buvoly, černá prasátka a další výrobky sem přivážení prodejci z různých etnických skupin. Hmongů, Dao, Zayo, Chany a dalších menšin. Převažují Hmongové, zvláště ženy, které jsou oblečeny ve svých tradičních, pestře vyšívaných a ozdobených krojích, hrající všemi barvami. Úžasná podívaná. My ale jdeme nejdříve za řeku, kde už od svítání probíhají trhy s buvoly. Motáme se mezi stovkami prodávajících i zvířat a pozorujeme rituály prodeje. Zvířata většinou nabízejí k prodeji ženy, peníze inkasují muži. Jak jsme vypozorovali 7000 Kč za buvola.

 

 

 

Na druhé straně řeky se rozkládá tržiště se všemi ostatními produkty. Ženy Hmongů zde nabízení zeleninu a ovoce všeho druhu, různé textilie a jiné ručně vyrobené výrobky. Přenádherná přehlídka barev, vůní a zvuků. Největšímu zájmu se těší farmářské potřeby. Motyky, srpy, nože, proutěné koše, dřevěná ruchadla s ocelovými hroty.

Bac Ha je také známé výrobou alkoholu. Hlavně rýžového a maniokového vína a pálenky z kukuřice.  Na tržnici je prodávají z velkých kanistrů. Neodoláváme a necháváme si nalít pálenku do půllitrové plastové láhve. Půllitr za 10 Kč. Ale pít se to dalo jen s velkým sebezapřením.

 

Tržiště je také bohatou stravovací nabídkou. Chce to trochu odvahy ochutnat rozporcované uvařené prase včetně vnitřností, vývary s neznámých živočichů či smažené brouky potápníky (Lethocerus indicus ). Zastavujeme u stánku, kde se tvoří stále fronta zájemců. Trhovkyně s dcerou tady připravuje pro nás neznámý pokrm. Probíjíme se frontou a objednáváme několik porcí  Bánh cuốn. (Název jsme zjistili až později.) Základní surovinou je velmi řídké, mírně kvašené rýžové těsto, které kuchařka nalévá na párou vyhřátou plotnu. Za velmi krátkou dobu z plechu smotává velmi tenký, měkký a jemný list těsta. Ten pak naplňuje ochuceným vepřovým masem, směsí hub s kořením a mleté šalotky. Hotové smotky se pak namáčejí v rybí omáčce. Někdy se do omáčky přidává výtažek z obřího potápníka (Lethocerus indicus). Dodává omáčce zvláštní chuť, ale tento přípravek je vzácný a drahý.

Říkáme si, že jsme již toho viděli dost a chtělo by to kafe. To pravé vietnamské kafe. Málo kdo ví, že po  Brazílii je Vietnam hned druhou zemí s největší produkcí kávy na světě. Přičemž z 97% jde o robustu. Méně už Arabika a Excels. Kávu do Vietnamu přivezli Francouzi až v roce 1857.

Robusta (Coffea robusta) je míň náročná na pěstování a také asi méně kvalitní. Je nahořklá a zemitější, takže chuťově je prakticky nezaměnitelná s jakoukoliv jinou kávou. Pravá vietnamská káva je překapávaná. Připravuje se v kovovém překapávacím a speciálně upraveném hrnečku, kterému se říká phin. V něm je na dně upěchovaná a stlačená robota. Zalívá se horkou vodou a pak už jen čekáte až překape do hrníčku. Na dně hrníčku je porce kondenzovaného mléka. Tuto kombinaci – vůní a chutí robusty si každý zamiluje. Tak jako my.

Jenže dnes jsme si sedli na kafe u hodně aktivní podnikatelky. Ke kávě nám začala nosit půlené plody maracuje (jsou kyselé a tak je vyplňují kondenzovaným mlékem), oříšky… i když jsme je nechtěli. A při účtování jsme pochopili, že to nebyla pozornost podniku. Za tři kávy 450 Kč. Normálně by stály 90 Kč.

Odpoledne pokračujeme v naší cestě na sever. Tentokráte z Bắc Hà do města Hà Giang. Po silnici je to pouze 170 kilometrů, ale plánovaný čas jízdy minibusem je 6 hodin. Po poledni nasedáme do, balíky a jiným zbožím naplněného minibusu a po několika okruzích městem, kde řidič nabírá další a další cestující (pouze místní) vyrážíme na sever. Tedy nejdříve na jih, abychom někde přesedli na jiný minibus a v něm pak pokračovali do Hà Giang. Už jsme se báli, že nás vezou neznámo kam, když někde na trase náš minibus zastavil a na druhé straně druhý s tabulí Hà Giang. Řidiči si nás předali, přenesli naše batohy, našli nám místo v minibusu a mohli jsme pokračovat – tentokráte opravdu na sever. Cesta je pro hodně otrlé. Úzká silnice, často necesta vede přes hluboká údolí a vysoko položené průsmyky.

Večer nás vysazují na autobusovém stanovišti. Taxíkem se přepravujeme do našeho hotelu. Náš cíl v tomto městě je jediný. Vyřídit si povolení pro cestu na sever k čínským hranicím.

A to můžeme zakoupit na policejní stanici na imigračním oddělení. Pro zájemce je na ulici Trần Phú č. 296.  Tam mají otevřeno až příští den. Na internetu někteří cestovatelé tvrdí, že povolení není třeba, že to po nich nikdo nechtěl. My nechceme riskovat. I když nás nikdo nikde nekontroloval a to jsme několik krát „vnikli“ do Číny, obědvali v hraničních restauracích s vietnamskými vojáky a policisty.

Příští den velmi rychle a jednoduše vyřizujeme potřebné povolení (za osobu jsme zaplatili 210 Kč), opět se balíme v hotelu, kam pro nás přijíždí minibus, se kterým se přemístíme do městečka Dong Van (vietnamsky správně Đồng Văn), srdce krasového pohoří a stejnojmenného geoparku Dong Van karst plateau. Opět to není daleká trasa, asi 140 km, ale po klikatých, neustále stoupajících a klesajících silničkách s poměrně silným provozem to znamená 6 hodin trmácení. A to řidiči minibusů jsou vrazi. Vlastně nepotřebují brzdy, stačí jim jen klakson. Nejdříve jsme si mysleli, že neustálé troubení je jejich hobby, folklor nebo zlozvyk. Ale brzy jsme pochopili, že na klikatých cestách plných nepřehledných skrytých zatáček, nepředvídatelných situací, je to více než potřeba a také jsme to při našich jízdách na motorkách nejednou ocenili a troubení hojně využívali. Podle síly klaksonu také poznáte velikost protijedoucího stroje. Nejsilnější zvuk mají stavební náklaďáky. Používají podtlakové houkačky z lokomotiv a při tomto zvuku je nejlépe zastavit na okraji silnice.  Nejhorší při této jízdě je to, že hlavně Vietnamky nesnášejí jízdu autobusem a často zvracejí. Již při vstupu do minibusu je proto šofér vybavuje pytlíky. Bohužel je i tuto jízdu potřebovaly. Projíždíme úžasnou krasovou krajinou tvořenou nekonečnými řadami homolovitých vrcholů pokrytých bohatými škrapovými poli a ve skalních stěnách je vidět mnoho jeskyních vstupů. Speleologický ráj.

Do Dong Van přijíždíme večer. Minibus zastavuje skoro u dveří do námi objednaného hotelu v centru městečka. Za stovku za osobu a noc jsme ubytování v čistém pokoji s klimatizací, vlastní koupelnou, denně čistými ručníky…

Ráno půjčujeme dva skútry. Přistavili nám je až k hotelu a vyjíždíme na první terénní exkurzi do horského krasového terénu. Dnes máme za cíl nejsevernější bod Vietnamu. Stále stoupajícími a klesajícími silnicemi se stovkami serpentin po 25 kilometrech přijíždíme do vesnice Lũng Cú, nad  kterou se vypíná vlajková věž. Lũng Cú je domovem dvou etnických menšinových skupin, Mong a Lo Lo. Lidé Mong žijí v tzv. „Corn Valley“, protože kukuřice je jedinou plodinou, která v této oblasti roste.

Samotný vrchol Lung Cu sám o sobě není nijak výjimečný v porovnání s okolními horami. Stojí však na něm 33 metrů vysoká věž s vietnamskou vlajkou o rozměrech 54m čtverečních, údajně symbolizující  54 různých etnik, které zde žijí. Věž byla vybudována v roce 2010. Vlajka zde také ikona vietnamské svobody, jejich bojů proti severským nepřátelům od středověku.

 

 

Na věž vede 508 schodů, ale do dvou třetin výstupu se dá vyjet po úzké klikatící se cestičce. Pak zaplatíte 20 000 VDN a můžete vystoupit na vrchol věže a kochat se nádhernými pohledy do hornaté krajiny.

Věž ve vesnici Lũng Cú není nejsevernější bod Vietnamu. Jedeme ještě asi 5 kilometrů po prašné silnici, až k vyvýšenině nad hlubokým údolím. Malá rozhledna na vrcholu značí ten nejsevernější bod na naší cestě. Obědní Pho Bo si dáváme na okraji Lũng Cú ve společnosti uniformovaných vojáků a policistů. Asi mají polední pauzu. I tady na konci světa funguje Wi-Fi. Dále po silnici RAL 53-DV-001 kopírujeme čínskou hranici a několika místech zastavujeme, a jdeme se do Číny podívat. Koukáme, jak tady funguje „příhraniční“ obchod. Po silnice sem nějaký Číňan přiváží pytle s hnojivem, pokládá je na hranici, kterou zde poznáváme pouze podle starého rozšlapaného pletiva a ostnatého drátu a z druhé stany přijíždějí Vietnamci, pytle nakládají na motorky a někam rozvážejí. A ta silnice na čínské straně je velmi kvalitní.

 

Pokračujeme dále směr vesnice Lũng Táo. Cestou míjíme četné skalní odkryvy a zářezy v prudkých svazích, které silnice kopíruje. Skalní odkryvy nás zaujaly svou bílou barvou. U jednoho zastavujeme a s úžasem zjišťujeme, že skalní masív je vlastně čistě bílý krystalický vápenec protkaný růžovými žilkami. Vlastně celý podklad silnice je z tohoto materiálu. Vybíráme několik vzorků, nejraději bychom nabrali, co by se do batohu vešlo, a pokračujeme dále.

 

 

 

Navečer zastavujeme uprostřed vesnice Sa Phin, kde je starý dřevěný Královský palác Hmongů. Šli jsme se tam podívat a vstupné bylo 20 000 VND. Je to zajímavá menší dřevěná historická stavba s nádvoříčkem, podloubím, původním nábytkem. Zpět do Lũng Cú se vracíme už za tmy. Najeli jsme celkem 95 kilometrů při převýšení 2500 metrů a v  sedle motorek jsme strávili téměř 6 hodin.

 

 

Další den plánujeme na motorkách dvoudenní okružní trasu, s plánem, že  cestou přespíme v nějakém homestay. Vyjíždíme z Dong Van za příjemných +28°C a první cíl je městečko Meo Vac. Silnice se opět klikatí, stoupá a padá fantastickou krasovou krajinou. Na cestě z Dong Vang projedeme průsmykem Ma Pi Leng. Průsmyk leží ve výšce 1200 m n.m a vlastní cesta průsmykem se začala stavět až v roce 1960 a stavěli ji místní lidé menšiny H´moong . Stavba byla velice náročná, často dělníci pracovali zavěšeni na lanech.

 

Silnice pokračuje nad  řekou Nho Quế, která pramení v Číně a hluboko dole pod námi protéká kaňonem Tu San. Kaňon má výšku stěn 800 metrů, délka 1,7 km a šíře jeho skalních stěn je 70-90 metrů. Po obou stranách silnice,  v hlubokých údolích i v sedlech mezi homolovitými skalnatými vrcholy leží malé vesničky původních obyvatel. Téměř do všech vedou nově vybudované velmi úzké, betonové silničky, které lemují prudké svahy. Tak úzké, že při míjení dvou motorek raději přistavujeme. Silničky nemají žádnou krajnici či zábradlí a pod námi je roklina často hluboká několik set metrů. Ale návštěvy těchto zapadlých vesniček jsou velmi zajímavé. O tomto, zde jarním čase, se začíná na všech svazích zelenat kukuřice. Ta je v této oblasti téměř výhradní plodinou. K jejímu pěstování využívají vesničané každý centimetr úrodné, červené půdy. Jsme v krasu a tato zemina, odborně nazývaná Terra Rosa (česky červenice) vzniklá zvětráváním vápencových vrstev, zde vyplňuje plochy mezi velmi ostrými skalkami ve škrapových polích. Na každém, prudkém svahu tak vznikly tisíce těchto mini políček. Často třeba s jednou sazenicí kukuřice. Úžasná pracovitost zdejších obyvatel.

V okolí vesniček jsou políčka s nejrůznějšími druhy zeleniny, bylinek ale také s konopím, i když prodej a užívání drog je ve Vietnamu ilegální. Vietnamská vláda se snaží dotacemi, lepší zdravotní péčí, vzděláním přimět etnické obyvatele k přesunu do nižších nadmořských výšek. Oni však mají nedůvěru ve vietnamskou většinu a zůstávají v horách. Přitom největší etnická skupina Tay přišla do Vietnamu již před 500 lety a Hmongové před 300 lety.

V městečku Meo Vac zastavujeme na polévku Pho. Teplota již přesáhla třicítku. Rozhodujeme se vyjet zpět do hor, kde je přece jen chladněji a někde najít nocleh. Po silnici TL 182 jedeme směr vesnice Lũng Phìn. Opět se okolo nás otevírají nádherné horské scenérie s malými vesničkami, do kterých odbočují úzké betonové cestičky. Na jednu z nich odbočujeme. Asi po dvou kilometrech zastavujeme pod svahem bohatě porostlým křovinatou vegetací, ve které vidíme nějakou terénní prohlubeň. Možná tam bude i jeskyně. Že by první objev ve Vietnamu? Probíjíme se křovinami a ostrými škrapy a za několik minut stojíme na okraji nehluboké propasti a ve skalní stěně se otevírá jeskynní otvor. Janě v houští spadly sluneční brýle a hned si na ně šlápla a zničila. A tak jeskyně nese jméno „U zlomených brýlí“. A takových to neznámých, na objev čekajících jeskyní jsou zde stovky. Jeskyňářský ráj.

Pokračujeme dále po silnici plné nepřehledných serpentin a při jejich průjezdu již „mazácky“ využíváme klaksonu.

Za dalších několik kilometrů odbočujeme do další vesnice. Cesta je ale hodně „terénní“ a tak parkujeme motorky a jdeme dále pěšky. Pod námi jsou políčka se zeleninou a samozřejmě s konopím. Nad námi v prudkých svazích ženy okopávají mezi škrapy stovky minipolíček se sazenicemi kukuřice. Vystupujeme mezi ně a obdivujeme, jak umně umí využít skalní mísy a vápencové hrázky k uchování vody na zavlažování.

Jedeme dále po silnici DT 182 směr vesnice Yên Minh. Je pozdní odpoledne a hledáme nějaký vhodný nocleh. Mnoho možností po celé trase není. Vlastně potkáváme jediný hotel.  Zpět do našeho hotelu v Dong Van to máme nějakých 40 kilometrů a tak se rozhodujeme, dnes se tam vrátit. Po silnici 4C začínáme cestu na sever. Popisovat přírodní scenérie je zbytečné, jsou stále úchvatné. Do hotelu přijíždíme hodně pozdě a majitelé ihned naše motorky schovávají do vstupní haly. Stejně tak jako všude kde jsme byli, jsou motorky na noc schovávány pod zámek. Asi zde mají své zkušenosti. Tentokráte jsme najeli 117 kilometrů

 

Další den a další cesty na motorkách. Dopoledne jedeme severo-západně od Dong Van. Již při naši první vyjížďce jsme si v jednom z údolí všimli velkého jeskynního portálu. Ten byl naším prvním cílem. Po silnici ĐT128B za vesnicí Khe Lia odbočujeme na úzkou betonku a po ní jedeme k v dálce viditelnému obřímu jeskynnímu portálu. Uzamykáme motorky a přes terasovité kukuřičné pole, na kterém pracuje desítka žen, sestupujeme k jeskyni. Už z dálky slyšíme, že je protékána říčkou. Nemáme jeskyňářskou výzbroj, ale přesto s malými světly vcházíme mezi kolonami krápníků do jeskyně. Jeskyně Tia Sáng cave je známa. Jedná se o průtokovou jeskyni dlouhou 1150 metrů. Bezejmenná říčka se do jeskyně propadá na severní straně horského hřebenu a vytéká jeskynním portálem, do kterého jsme vstoupili.

 

 

 

 

 

 

Od jeskyně pokračujeme do vesničky Má Lé. Procházíme uličkami mezi starými původními domky. I tady vidíme, že většina domků je stavěna na kůlech. Ve spodní části bývá dobytek a do domku se nedostanou nebezpečná zvířata jako hadi či pavouci. Ve vesnici jsou zachovalá stavení starší 200 let. V jednom z nejstarších vznikl homestay. Žádné velké úpravy. Spí se na zemi na matracích, uprostřed místnosti ohniště, naproti stáje s buvoly. Na stěnách visí téměř  200 let staré ženské ozdoby a šperky. Samozřejmě ubytování je na patře na kůlech.

 

 

Odpoledne se jedeme na motorkách rozloučit s fantastickým krasovým terénem Dong Van. Vydáváme se na západ po silnici 4C. Z této sinice na obě stravy vyrážejí, neznámo kam, velmi úzké betonové silničky. A ty byly naším cílem. Navštívit bezejmenné vesničky. Každá zajížďka měla své kouzlo. Hluboko zařezanými údolími mezi homolovými horami, pokrytými vápencovými škrapy a kukuřicovými políčky zajíždíme mezi domky vesničanů. Betonové silničky jsou vybudovány nedávno a jsou odvážně zařezány ve svahu. Většinou začínají velkým stoupáním ze silnice  4C a několika opravdu prudkými serpentinami o poloměru několika metrů ústí do malebných dolin a údolí. Silničky jsou bez krajnice a pod námi několik set metrů hluboká roklina.

 

 

 

Vracíme se do Dong Van a slunce ještě nezapadlo. Nad městem se tyčí vysoká skalní věž a na ni vyhlídka na město a také zbytky staré francouzské pevnosti. Cesta nahoru začíná na severním okraji starého centra města, které patří k nejzachovalejším a spadá do období, kdy do oblasti přišli Francouzi. Na vrchol ve výšce 1200 m n.m., vede úzká  betonová cestička, až k bráně pevnosti připomínající hrad. Na samotný vrchol pak je nutno vystoupat po úzkých kamenných schodech. Jako všude ve Vietnamu, část betonové cestičky lze vyjet na motorkách, ale k samotné vstupní bráně to už chce hodně odvahy a umění. Ale dvě motorky místních Vietnamců tam objevujeme zaparkované. Odměnou za výstup na skalní věž je nádherný pohled na celé město, rýžová pole i okolní hory.

 

 

Se západem slunce po pěšinkách mezi rýžovými poli, na kterých stále neúnavně ženy a dívky pracují, se vracíme do hotelu. Při pohledu na shrbené postavy si uvědomujeme, kolik lidské dřiny stojí za každým zrnkem rýže, než se dostane na náš stůl.

Příští den náš pobyt v opravdu fantastické krasové oblasti a geoparku Dong Van končí. Majitelé hotelu nám již objednali místa v minibusu, kterým jedeme do města Hà Giang, kde přesedneme na lehátkový autobus do Hanoje. Na důvěrně známých úzkých silnicích se stovkami serpentin, po  několika kilometrech ostré jízdy, naši vietnamští spolucestující opět blinkají. Placení v autobusu je také zajímavé. Vejdete do autobusu, probijete se na nějaké místo, třeba i na klín někomu jinému nebo do mezery mezi sedadly. Ale všichni musí sedět. (Jožkovi se na rameni vyspala nějaká Hmongka. Ještě, že byla mladá a neblinkala.) Až po notné době vás přijde průvodčí zinkasovat. Jak počítá cenu, to jsme nepochopili. Ale obecně jsou zde autobusy velmi levné. Lehátkový autobus z Hà Giang do Hanoje (350 km), na který jsme po šesti hodinách přesedli, nás stál 300 000 dongů.

V Hanoji si na Bookingu vybíráme hotel s přiléhavým názvem Phó. Nedaleko Staré čtvrti a jezera Hoan Kiem. Na pokoji klimatizace, lednička, koupelna a se snídaní za 200 000 dongu za noc!

Ještě večer se jdeme projít do uliček starého města a opět nasát neopakovatelnou atmosféru, kdy se každý vchod, garáž, roh ulice promění v pouliční kuchyň i jídelnu. A už víme, tam kde sedí hodně místních, tam mají dobré jídlo.

Náš dopolední cíl je trochu netradiční. Mezi turisty je vyhlášenou atrakcí v Hanoji tzv. Train street. Běžně vlaky projíždějí předměstím Hanoje nebo ulicemi s menší zástavbou. Ale tady, jen nějakých 20 minut pěšky od centra města a nejfrekventovanějších uliček, leží  ulice Ngõ 224 Lê Duẩn, kterou několikráte denně zaplní stovky cestovatelů. Touto velmi úzkou uličkou mezi vysokými domy totiž vede vlaková trať. Domy po obou stranách jsou od kolejí vzdáleny místy jen několik desítek centimetrů. Vlak tudy projíždí několikráte denně a na to zde čeká stovky zvědavců. Místní si na jejich zvědavosti vybudovali slušný byznys. Před každými dveřmi i na kolejišti se objeví malé stolky a stolečky a na nich mohou turisté očekávat příjezd vlaku. Samozřejmě si musí objednat kafe, pivo nebo třeba i Phó. Časy průjezdu vlaku jsou vyvěšeny na dveřích, a když začnou koleje vibrovat a v dálce se ozývá houkání vlaku, z kolejiště mizí všechny stoly a stolečky a zvědavci jsou domácími vytlačování na zeď domů. Pak se vlak objeví a k překvapení všech nejede pomalu, ale opravdu rychle.  Pak se všichni rozejdou a místní čekají na nové zvědavce.

 

Hanoj nabízí turistům hodně zajímavých historických objektů. Proto se odpoledne rozhodujeme některé navštívit. Jožka zatoužil uvidět Ho Či Mina. Balzamované tělo prvního presidenta Severního Vietnamu a vůdce bojů za národní osvobození. Mauzoleum, kde je umístěno, je asi 2 kilometry od našeho hotelu a tak vyrážíme pěšky. Jenže…. Je neděle a do Hanoje na návštěvu mauzolea se sjíždí desetitisíce Vietnamců. Už z dálky vidíme nekonečný čtyřstup návštěvníků. Lidský had se pomalu pohybuje ke dveřím mauzolea. Jožka je neodbytný a tak se vydáváme najít konec fronty. Jdeme podél řady lidí půl hodiny, když konečně vidíme konec. Tak to je čekání na mnoho hodin.

Jožka to vzdává a jdeme navštívit Thanglongské císařské město (vietnamsky Hoàng thành Thăng Long), které leží v sousedství. Opevněný císařský areál, byl postaven v roce 1110 a je zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Večer míříme k jezeru Navráceného meče (Hoan Kiem). Na ostrůvcích v jezeře stojí Chrám nefritové hory a Želví věž (Ho Hoan Kiem). Chrám Nefritové hory je s pevninou spojen červeným mostem Cầu Thê Húc. K místu se váže pověst o želvě, která údajně vložila meč do rukou císaři, který jím vyhnal ze země Číňany a poté meč želvě navrátil. Želvy skutečně v jezeře žily. Poslední zahynula v roce 2016 a je nabalzamována a vystavována v chrámu v Chrámu Nefritové hory. Všechny objekty na jezeře jsou v noci krásně osvětlené. O víkendech je tato část města uzavřena a spousta lidí sem chodí sportovat, tančit nebo se procházet. U jezera Navráceného meče náš pobyt v Hanoji a v Severním Vietnamu končí. Opět jsme Vietnamem nadšeni. A nejen úžasnou krasovou krajinou, která nám jako speleologům nabízí mnoho možností k výzkumům a novým objevům.

Josef Wagner