MURCIA 2023

Když se nám v loňském roce díky poruše na našem expedičním vozidle Peugeot Boxer nepodařilo dojet za kamarády speleologického klubu Resaltés z Murcie, naplánovali jsme opakování expedice la listopad tohoto roku. A jak to dopadlo, to se dovíte v následující reportáži.Tentokráte se výpravy zúčastnili:  Josef Wagner, Jakub Wagner, Jan Fedorowicz, Libor Pospíšil, členové klubu Resaltés: Alberto Roca, Vicente Marhuenda,  Conchi Pardo, + 8 členů a dvě Martiny jedna z Valencie a jedna z Cartageny.

Je šestého listopadu ráno, když přistáváme na letišti ve Valencii. Odebíráme zavazadla včetně jednoho batohu navíc, plného dárků pro španělské kamarády. Trička s logy expedice, vesty s logem ORCUSu, slivovice.. a míříme do půjčovny automobilů OK Mobility. Objednali a předplatili jsme si nějakého „pickupa“ přes Booking.com. Cena na 9 dní velmi slušná, i když dvojnásobek je za to, že auto nevrátíme ve Valencii, ale v Barceloně. OK Mobility nacházíme lehce kousek od letiště a věříme, že vše je OK. Ale nebylo. Se zástupcem autopůjčovny vyřizujeme všechny formality a ten nám překládá smlouvu. Jsme ale v šoku. Podle Booking.com máme doplatit asi 5000 Kč, ale tady po nás chtějí více jak 13000 Kč. Nezajímají je zálohy a výpočty pojištění u Bookingu.com. (Poučení pro budoucno nejen pro nás.) Nezbývá nám nic jiného než zaplatit a s vědomím, že jsme pojištěni na všechno, sedáme do skoro nového „pickupa“ Mercedes a míříme nakoupit zásoby do nejbližšího supermarketu.

Po celonočním cestování dnes míříme jen na krátkou návštěvu středomořského pobřeží, rychlé vykoupání těch nejodvážnějších z nás a jedeme do malého městečka Sagra, kde máme objednaný nocleh. Projíždíme nekonečnými sady pomerančovníků, citroníků  a stromů, se zrajícími kaki. Většina ovoce právě dozrává a koukáme, jak plochy pod stromy jsou pokryty koberci spadlého přezrálého ovoce. Zastavujeme a testujeme. Zvláště kaki jsou zcela měkké a přesladké.  A hned nás napadá otázka, jestli pak by kaki „šlo prohnat trubkami“ a jaká by z nich byla pálenka.

Po snídani usedáme do „pickupa“ a jedeme na místo srazu s kamarády z Murcie. Jak se domníváme nad vstupem do jeskyně Cueva de La Autopista, která byla hlavním cílem naší výpravy. Jenže zapomněli jsme, že jsme ve Španělsku a tady vše probíhá jinak. Ranní srazy před akcí zásadně někde v baru. Káva, pivo, snídaně… A také nás na to rychle upozorňuje SMS od Conchi, jeskyňářky z Alicante, která  nás bude dnes doprovázet. A v baru s ní Vicente, se kterým jsme byli už mnohokrát. Neumí sice ani slovo anglicky, ale zná jeskyni. I když při minulé společné výpravě v ní řádně bloudil a nebýt Pepy, který si vzpomněl na správné odbočky v tomto labyrintu, krystalové speleotémy bychom nenašli. Ale dnes prý už zná jeskyni dokonale. Tak to brzy poznáme.

Po ranní kávě vyjíždíme na parkoviště nad jeskyni. Převlékáme se do overalů, bereme vše potřebné pro odběry vzorků a dokumentací a míříme do údolí, kudy vede dálnice do Valencie. A právě při budově této dálnice se podařilo objevit vstup do této unikátní jeskyně.

 Jeskyně Cueva de La Autopista je skutečným labyrintem galerií a chodeb, ve kterých se lze snadno ztratit. Španělským jeskyňářům se podařilo   prozkoumat téměř 7,5 kilometru chodeb. V zadních částech jeskyně se objevuje i klasická krápníková výzdoba. V částech jako dómy Jardí,  Sala Blanca se objevují jehlicovité a koraloidní aragonitové formace, vytvářející hvězdicové, stromečkové krystalové drúzy. Časté jsou také speleotémy, které jsme objevili a popsali v jeskyni Emine Bojir Chasar na Krymském poloostrově a nazvali „Chryzantémy“. Zde jsou však tvořeny mnohem jemnějšími jehlicovými krystaly bílé barvy. Zvláštní a unikátní speleotémy jsou v sále Sala de Xampinyó.

Na akci nás doprovodili kamarádi s klubu Resaltés  Vicente  a Conchi . Hlavním cílem byl dóm Sala de Xampinyó, kde v roce 2018 byla naší expedicí objevena a popsána aragonitová forma, nazvaná „dutý krystalový stalagmit“ (poprvé objevený a popsaný výpravami ZO ČSS ORCUS v jeskyni Emine Bojir Chsar Nižni). Současně byla provedena podrobná fotodokumentace dalších unikátních krystalových forem v tomto sále, včetně odběru vzorků. V tom pokračujeme i v dalších částech jeskyně.

 

 

 

 

 

 

 

 

Po skončení akce v jeskyni Cueva de La Autopista  se přepravujeme 200 kilometrů na jih  do Murcie do domku našeho velikého kamaráda Alberta Roca Esteban. Ten sice neumí ani slovo anglicky, ale překladač Google funguje všude.

 

 

Příští den začíná program, který pro nás připravili kamarádi  z klubu Resaltés. Ráno  po srazu v baru u dálnice (jak tady jinak) míříme na exkurzi do Regionálního park Calblanque. Je to regionální park na jihovýchodě Španělska v autonomní oblasti Región de Murcia a je součástí pohoří Sierra Minera. Je to jedna z nejlépe zachovalých přírodních  oblastí ve středomořském přímoří navzdory lidské intenzívní hornické (solné a rudní doly) činnosti. Z hlediska geologie existují zde dvě litologické  formace: metamorfované horniny a kvartérní sedimenty. Pro nás je důležité, že zde abrazní činnost moře vytvořila řadu zajímavých jeskyní, obdobných jaké jsme mohli pozorovat v Norsku. Celým regionálním parkem nás s výkladem doprovází biolog a geolog Paco. Od něj se dovídáme, jak vlastně vznikly úžasné skalní útvary, duny a jeskyně které postupně navštěvujeme.

 

 

 

 

Odpoledne přejíždíme  do okolí města Portmán. Portmán je lokalita v regionu Murcia, která se nachází jižně od obce La Unión a na úpatí pohoří Sierra Minera de Cartagena, v zátoce omývané Středozemním mořem. Pro jeho polohu (nedaleko Cartageny) byl v římských dobách využíván jako významný přístav, zvláště když v jeho okolí vznikly doly na těžbu olověných a stříbrných rud a objekty na jejich tavbu a zpracování.  V polovině dvacátého století však zde došlo k ekologické katastrofě, která je označována jako největší ve  Středomoří. Došlo ke zničení celého zálivu a přístavu Portmán. Společnost, která zde těžila pyrity, produkovala obrovské množství kontaminované minerální drti a prachu. To byl výsledek mohutné povrchové těžby, kterou zavedli místo podzemní, aby snížili náklady na hlubinnou těžbu. Mezi lety 1957-1987 bylo vyprodukováno více jak 300 miliónů tun toxického odpadu, který byl splavován a exportován do zátoky. Brzy byly zaneseny všechny pobřežní prostory a pláže a odpadní materiál vyplňoval mořskou zátoku i dno. Až v roce 1988 po intenzívních protestech obyvatel, mezinárodní ekologické asociace Greenpeace a dalších organizací byla těžba zastavena. V současné době probíhá regenerace celého zálivu, jeho obnova a celkové čistění pobřeží.

 

Ještě na jedno místo, svědčící o ekologické katastrofě v této zátoce nás kamarádi s Resaltés vedou. Zátoka, pod vrcholem Cabezo de la Galera, která byla kdysi krásnou pláží, sousedí s Portmánskou zátokou. Pláž a pobřeží pokryla téměř metrová vrstva síry a jiných kontaminovaných odpadů, které zde moře vyplavilo. Dnes jsou již vykrystalizované a ztvrdlé na kámen. Další doklad o velikosti ekologické katastrofy.

 

Na oběd jsme zastavili v centru města La Unión, v restauraci s velmi zajímavým menu. Kalmar, skopová žebra i kýta…Typická  kuchyně této části Španělska. Byl to těžký výběr, bohužel jsme se  dali zlákat na dva chody (např. skopové a kalmar), ale to množství jsme nezvládali. Zvláště Honza, který mořské plody nejí. Ale Kuba byl přímo nadšen.

Dnes ještě naše speleologická činnost nekončí. Už se stmívá, když míříme  do starého důlního díla Mina Mocos Verdes. V celém regionu jižně pod městem La Unión probíhala intenzívní hlubinná i povrchová těžba. Bohatá  těžba olověných a stříbrných rud se zde rozvíjela již od římského osídlení. Římané dobyli Cartagenu (původně Kart-Hadast) v roce 209 př.nl a zakládali zde množství těžebních hlubinných areálů. Těžba v dole Mica Mocos Verdes, který jsme navštívili, byla zahájena právě v tomto období. Vstupní, prudce klesající štoly malý většinou velmi nízký profil. Chodby, které mají velmi často  zčásti zasypané partie, ústí do větších vytěžených komor a různě se křížících štol již většího profilu. Nechce se nám věřit, že velmi náročný transport vyrubaného materiálu na povrch prováděly většinou děti. V nejníže položených vyrubaných komorách  jsme měli možnost pozorovat zajímavé krystalové formy, které vytváří minerály nasycená  prosakující voda. Zajímavá byla hlavně jejich barevnost. Celý důl je velmi rozsáhlý a jak nás informovali kamarádi z Murcie, dosud všechny podzemní prostory neprošli. Akci v dole vedl Alberto Roca a účastnilo se dalších 8 členů klubu Resaltés. Přidala se k nám i Martina z Cartageny, jeskyňářka která se do Španělska přistěhovala z Blanska. Pronikali jsme velmi nízkými, úzkými chodbami a většinou plazivkami, kterými jsme se museli často i prohrabat. Zvláště „mohutnějšímu“ Libororovi vyvstal často na čele  pot, ale probojovat se s námi až do spodních poměrně rozsáhlých odtěžených komor. A tady nás čekala odměna za námahu. Ze stropů a stěn visí úžasné barevné tvary, připomínající krápníky v jeskyních. Zde však hýří všemi barvami. Dokládají, kolik různých kovových rud se nachází v masívu nad námi.

 

 

 

 

 

 

 

Z podzemí vystupujeme skoro o půlnoci. Ale to vůbec nevadilo, aby u Alberta proběhla veliká grilovačka. Jedna ze členek Resaltés nakoupila opravu kupy masa všeho druhu. Alberto rozpálil gril, (což bylo vlastně ohniště v otevřeném prostoru v domě) a na rozpálené dřevo z palem položil rošt s masem a bohatý pozdně noční raut mohl začít.

Vstáváme brzy ráno (což je podle Španělů v osm hodin) a míříme do jeskyně Matea. Jak jinak mohla začít, než srazem všech účastníků akce v baru u silnice. Tentokráte je nás celkem dvanáct. Jedeme po silnici asi sto kilometrů za Murcii a pak ještě pár kilometrů terénními cestami, až k ústí krasového žlabu, kde necháváme auta. Pak další hodinu vystupujeme až ke vstupu do jeskyně.  Vstup tvoří otvor o průměru asi 80 cm, za kterým jeskyně prudce klesá do prvního dómu. Stěny tvoří bohaté, členité kulisy svědčící o hypogenní- hydrotermální genezi jeskyně. Větší domy jsou předěleny úzkými, velmi členitými průlezy a plazivkami. Na stěnách je viditelný fosilní stav jeskyně, kde dochází ke korozi jak jeskynních stěn, tak sekundárních forem. Velmi bohaté jsou ježkovité, květákovité aragonitové formy, většinou v oranžových a medových barvách. Jsou zde všemožné krápníkové formy, většinou bílé barvy. Stalaktity, excentry, heliktity. Bílé recentní krápníkové formy kontrastují s převážně načervenalou barvou stěn a jeskynních kulis.

 

 

 

 

 

I v této jeskyni studujeme četné aragonitové krystalové speleotémy. Představují trsy a shluky připomínající hlavy květáku nebo mořské korály. Nejsou tak jehlicovité a stébelnaté jako v jeskyni La Cueva de Autopista, jsou většinou kompaktně srostlé. Jeskyně prošla hydrotermálním krasověním, neboli kdysi dávno byla vyplněna vodami obohacenými o rozpuštěný oxid uhličitý. Při poklesu teplot dochází k jeho uvolnění a vody se stanou přesycenými nebo nenasycenými k okolnímu kalcitu a pak dochází ke krystalizaci nebo opačně  k rozpouštění vápenců. A to se může opakovat. Proces, který v námi studované jeskyni na Krymu jsme nepozorovali. Odebíráme vzorky aragonitových krystalových speleotém, i když je nám jasné, že geneticky jsou zcela jiné než vlasové aragonitové formy v jeskyni Emine Bojir Chasar Nižni.

 

 

 

 

 

Je 10 listopadu když ráno  u Alberta vše balíme a jedeme směr Valencia, do městečka Buñol, kde máme sraz s další Martinou. Tentokráte slovenskou jeskyňářkou, která zde žije mnoho let. Ona nás doprovodí do jeskyně Manolon, jejíž existenci tak trochu tají. Postupně projíždíme po hřebenech rozsáhlého krasového území nad řekou Júcar. Jedeme desítky kilometrů v průměrné nadmořské výšce okolo 1000 m n.m. a nepotkáváme  žádné vesnice, žádnou zástavbu. Asi po osmdesáti kilometrech odbočujeme z asfaltové silnice na terénní cestu a pokračujeme mezi škrapy, nízkými borovicemi a hustými bodlavými keři někam do centra krasové plošiny. Ostré keře se otírají a škrábou po bocích našeho Mercedesu, ale když je tedy pojištěn za ty peníze na všechno – nevadí. Převlékáme se do overalů a následujeme Martinu do nízkého, hustého pichlavého porostu. Chodíme, spíše se prodíráme keři na všechny strany, neb Martina ví jen to, že vchod signalizuje vzrostlý fíkovník. Jelikož je podzim,  má již listy opadané a tak najít dobře ukrytý vstup do jeskyně není jednoduché. Po půlhodině se nám to přece jen daří. Nad vstupem opravdu roste velký fíkovník a jeho kořeny po cestě za vlhkostí pokračují do vstupní vertikály.

 

 

 

To nám v propástce nahrazují kořeny fíkovníku. K našemu překvapení hned za vstupem potkáváme skupinku dalších speleologů. Říkají, že jeskyně je lidem známa od nepaměti a je častým cílem návštěv. Po pár metrech plazení se ocitáme v poměrně rozsáhlém sále, vyplněném bohatými krápníkovými i krystalovými formami. Velmi zajímavá jeskynní výzdoba všech barev. Krystalové speleotémy nejsou aragonitové, ale jsou velmi krásné a hlavně vůbec neponičené. Opravdu si tady speleologové jeskyně chrání sami a nemusí být  zamřížované, jak to musí být často u nás.

 

 

Opouštíme jeskyni Manolon, loučíme se s Martinou a v našem autě míříme 400 kilometrů dále na sever do městečka Albarracín. Jedeme většinou zvlněnou náhorní planinou, kde sady pomerančovníků vystřídaly háje olivovníků, na kterých právě probíhá sklizeň. Náš cíl je Albarracín, údajně nejkrásnější španělské město, pískovcové skály rezervace Pinares de Rodeno a starořímský akvadukt, zčásti vedoucí v nitru skal. Ale vše postupně, máme na to dva dny.

Večer, jen co se ubytováváme, vyrážíme do města. Název Albarracín pochází od berberské dynastie Banu Razin, které město sloužilo jako hlavní město mezi lety 1104 až 1110. Než jej v roce 1167 získali křesťané. Středověký nádech si ulice zachovaly dodnes a procházet se jimi je úžasný  zážitek. Město stojí na skalnatém ostrohu v meandru řeky Río Guadalaviar. Ulice jsou velmi úzké a strmé a zdejší budovy se zvedají hlavně do výšky. Centrem města je Plaza Mayor s budovou radnice z 16. století s klenutými oblouky nabízejícími výhled na západní část města s vysokou budovou La Catedral de San Salvador, postavenou na místě dřívější mešity.  Nad městem se táhnou městské hradby, z 10. až 13. století, které chránily město ze severní strany. Albarracín leží v horské oblasti Sierra de Albarracín, samotné město je na úrovni okolo 1100 m n. m a okolní krajina má charakter náhorní plošiny. Kamenná moře, řídký jehličnatý les, často vanoucí ledový vítr. Procházíme se uličkami, někdy úzkými tak na rozpažení, celý večer. Je listopad, brzy se stmívá a tak dojem z historických míst je umocněný slabým svitem pouličních lamp. Malé kavárničky jsou zaplněny turisty. Sedí se všude. Na schodech, zábradlí nebo přímo na ulici. Káva za jedno euro je tady vynikající. A nad vším se vypínají osvětlené městské hradby.

 

 

 

V roce 133 př. n. l. si Římané podrobili místní keltiberské kmeny a založili v této oblasti několik vesnic. Pro zakládaná města však potřebovali i vodu a proto zde začali budovat akvadukt, přivádějící vodu s řeky  Gualalaviar do okolí nově vznikajících měst.  Pro některé části akvaduktu museli vyrubat dlouhé tunely ve skalním masívu a ty byly naším dnešním cílem. Celá stavba římského akvaduktu odpovídá hydraulické infrastruktuře z římských dob a má přibližnou délku 25 kilometrů. Začíná v Albarracínu a končí v místě, kde se dnes nachází městečko Cella. Stavba je považována, za jednu z nejsložitějších staveb sloužící veřejnosti, kterou Římané ve Španělsku postavili. Trasa akvaduktu, která částečně kopíruje trasu řeky Gualalaviar je velmi složitá a členitá s četnými roklemi, skalními terasami, musí překonat úpatí Sierra de Albarracín. K tomu bylo nutné postavit četné oblouky, využít terénní vrstevnice a vyrazit tunely ve skalách. Zajíždíme k ústí jedné ze skalních soutěsek, ve které bylo pro akvadukt nutno vyrazit řadu tunelů. Při jejich ražbě po určitých úsecích vyrazili stavitelé ve stěnách okna, aby nemuseli daleko transportovat vyrubaný materiál. Procházíme podzemím a přemýšlíme, jak staří Římané dokázali na tak velikou vzdálenost dodržet spád kanálů, aby voda stékala až do jejich populačních center.

 

 

 

Ještě jeden cíl máme dnes před sebou. Skalní rezervaci Pinares de Rodeno. Nakupujeme v supermarketu potraviny na večeři v přírodě a vyjíždíme do sedla Carretera del Canto, jihovýchodně od  Albarracínu. Usedáme na hranu vysoké skalní stěny, prostíráme po vzoru španělském tapasu a kocháme se pohledem do hlubokého kaňonu pod námi. Tady začíná úžasná scenérie červených pískovcových skal rezervace Pinares de Rodeno s nejvyšším vrcholem Cruz de Montoyo dosahujícím výšky 1602 m n. m. Erozí tady vznikly nejrůznější bizardní skalní tvary jako tafoni (různé žlábkové, jamkové dutiny ve skalních stěnách), Liesegangovy obrazce (barevné kruhové obrazce vznikající na povrchu skal zřejmě reakcemi při zvětrávání oxidů železa

 

Slunce pomalu zapadá, když vyrážíme do skalního města. Potkáváme desítky horolezců, vracejících se ze skal. Skály jsou  vyhledávaným místem pro bouldering. My ale míříme k další zajímavosti. Hojnost zvěře přilákala ve starověku do této oblasti četné osadníky a po nich zůstaly na některých skalních stěnách skalní malby. Jsou datovány do doby bronzové  a většinou představují zvěř, kterou zde lovili. Na obrazech se však již podepsal čas, tím spíše že pískovcové stěny nejsou příliš odolné proti větrné erozi. Ze skalního města se vracíme za tmy, a protože ráno pojedeme dále, musíme se ještě rozloučit s nočním, lampami osvětleným Albarracínem a dát si ještě jedno dobré kafe. Zase za jedno euro.

 

Do Cardony.

Příští den nás čeká přeprava do města Cardona. Cestou jsme se rozhodli zastavit v městě Zaragoza a prohlédnou si jeho dominantu a symbol města  katedrálu Panny Marie na pilíři. Ale  netušili jsme, že se dostaneme do centra mohutné protivládní demonstrace. Moc jsme sice nechápali, zač se demonstruje, ale líbilo se nám, v co se demonstrace změnila na závěr. Vlastně ve velkou pouliční diskotéku. Několik diskžokejů přímo v ulicích rozjelo svou produkci a národ se bavil a zpíval. My se probili k autu a zamířili do Cardony.

Cardona, je město v Katalánsku asi 90 km severně od Barcelony, obklopené řekou Cardener. Město je známo po celém turistickém světě svým mohutným hradem vypínajícím se nad městem, o kterém se píše jako o desátém nejvýznamnějším hradě v Evropě. Byl vybudován v roce 886 a byl postaven z jediného důvodu: chránit nedalekou solnou horu. Vyrostl na hranici mezi dvěma světy, křesťanským královstvím a muslimskou částí označovanou Al-Andalus (historický arabský název pro oblast Pyrenejského poloostrova ovládaného ve středověku muslimy). Hlavním klenotem hradu je Torre de la Minyona (“dívčí věž”) z 11. století, má výšku15 metrů a průměr 10 metrů a kostel Sant Vicenç de Cardona, přiléhající k vlastní pevnosti. Hrad ovládali  páni z Cardony (nazývaní také Solní baroni), kteří svou moc a postavení vybudovali na bílém zlatě. Celé hora pod hradem byla totiž ze soli. A ta je nad zlato. Bílé zlato se stalo nevyčerpatelným zdrojem příjmů, bohatství a politické moci. A protože sůl je krasová hornina, vznikají v ní jeskyně a ty byly zde naším cílem.

Pod městem se vypínají jak veliké haldy po těžbě soli tak obnažené vysoké stěny z nečisté soli, různých sedimentů a slepenců, které tvoří nadloží solných vrstev. A právě v solných vrstvách vytvořily protékající vody jeskynní systém nazývaný Forat Mico. Tato jeskyně byla naším cílem. Jeskyně má dnes dva vstupy horní a dolní a ve členitém terénu není jednoduché vstupy objevit. V jeskyni Forat Mico byl Pepa při expedici v roce 1983, a to zde byla situace zcela jiná. Moc si cestu k dolu nepamatoval a tak jsme improvizovali. Na sjezd k jeskyni jsme zvolili cestu podle MapyCZ, ale raději jsme z auta vystoupili, neb to byla cesta pro „tereňáka“ (pak jsme zjistili, že krátká pohodlná příjezdová cesta vede okolo plotu kulturního centra Parc de la Muntanya de Sal ).

Tentokráte postupujeme z parkoviště po značené stezce. Z terénní hrany sestupujeme po neznačené stezce prudce dolů.  Nejdříve se nám daří najít horní, nevelký vstupní otvor, do něhož vtéká slabý vodní tok. Profil chodby je hodně malý a tak prvních 50 metrů je nutno překonat plazením vlastně v solance, neboť voda sůl velmi rychlé rozpouští. Pak se ale profil chodby zvětšuje a ze stropů a stěn vystupují bohaté solné stalaktity, často zakroucené podle směru průvanu a větrů, které jeskyní proudí. Stěny jeskyně jsou hodně barevné, podle příměsí, které se v solných vrstvách vyskytují, ale solné krápníky jsou čistě bílé. Větší dutiny se střídají s plazivkami až dosahujeme asi polovinu délky jeskyně. Tady je celá chodba zarostlá solnými krápníky a nám je líto některé vylomit, abychom mohli pokračovat dále. I když víme, že v soli zase velmi rychle vyrostou. Vracíme se proto zpět a vyrážíme hledat dolní vstup do jeskyně. Ten na druhé straně solného pilíře a je mnohem větší. Mnohem větší jsou i vstupní chodby jeskyně. I tady ze stropů visí množství solných krápníků. Chodby ale brzy mění charakter. Větší prostory se střídají s plazivkami a bílé vrstvy vykrystalizované soli a krápníky kontrastují s barevnými stěnami chodeb. Ani tato jeskyně není zamčená a solné krápníky jsou úplně zachovalé. Dokonce jsme tady neviděli ani žádný zákaz vstupu či jiné zákazy. Podivné, u nás by tomu bylo naopak.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opouštíme jeskyni a jdeme nasát atmosféru večerního Cardone. Působí na nás stejně jako Albarracín. Lampami osvětlené úzké uličky s historickými budovami, chrám Iglesia de San Miguel de Cardona, náměstí Plaça de la Fira (Spravedlivé náměstí) s podloubími… Ještě večer si objednáváme a platíme vstup do turisticky zpřístupněného dolu, který je nyní součástí Kulturního parku Salt Mountain,

Polední den naší výpravy do Španělska. Návštěvu solného dolu máme objednanou až po obědě a tak vyrážíme na prohlídku hradu nad městem. Prakticky až na nádvoří se dá vyjet autem, a protože není turistická sezona i pohodlně zaparkovat. Hrad je opravdu mohutný a v jedna jeho část byla přestavěna na hotel.

Pak už sjíždíme do Kulturního parku Salt Mountain a čekáme na prohlídku solného dolu. Historie těžby soli v Cartdoně je bohatá. Cardona Salt Mountain je diapir, kde se vynořují solná ložiska o rozměrech 1800 m x 600 m, patřící do tzv. katalánské draselné pánve. Solná hora je jedinečným přírodním fenoménem na světě. Její výška 120 metrů je jen špičkou obrovské diapiry s hloubkou téměř dva kilometry  Akumulace soli v této pánvi se začala tvořit před 40 miliony let, kdy celá tato oblast byla mořem. Slané výchozy Cardony objevili již lidé v neolitu. Nejdříve používali různé metody povrchové těžby a podzemní těžba byla zavedena v 18. století.  Těžba soli sehrála významnou roli při opětovném  osídlení Cardony v 19. století. Tehdejší dekrety  nařizovaly, že všichni, kdo se ve městě usadili, mohli jednou týdně volně těžit sůl. Díky objevu draslíku na začátku 20. století,  byl  v letech 1902-1905 jako první podzemní vertikální solný důl, otevřen  důl Pozo del Duque. Stal se pak jedním z nejvýznamnějších solných dolů v Evropě. V roce 1990 dosáhl hloubky těžby 1308 metrů a důl byl uzavřen. Právě jedna horizontální část byla turisticky zpřístupněna a do ní dnes míříme. Ke vstupu do dolu nás  odváží  dva mikrobusy  cestou vedoucí po povrchu haldy, která je pozůstatkem po těžbě. Návštěvní štola není dlouhá, ale prohlídka stojí zato. Bohaté a velké solné stalaktity, husté a dlouhé  solné paprskovité záclony,  solné krápníky všech tvarů. Opravdu skvělá tečka za celou výpravou.

 

 

https://espeleobloc.blogspot.com/2010/12/sali-i-forat-mico-de-cardona.html

https://cardonaturisme.cat/en/things-to-do/the-salt-mountain/

http://www.cuevashipogenicasdemurcia.es/CATASTRO/ficha-MATEA.htm

https://www.researchgate.net/publication/262186906_Hypogenic_versus_epigenic_subterranean_ecosystem_Lessons_from_eastern_Iberian_Peninsula

*Sborník Speleoforum 39/2020 str. 98-101