Expedice “MURCIA 2017”

Krystalové aragonitové formy nejsou jen v naší jeskyni Emine Bojir Chasar na Krymu. Jsou i v mnohých jeskyních Španělska. Abychom mohli poznat i tyto jeskyně, pokusit se porovnat aragonitové formy , studovat jejich genezi vyrážíme opět na Pyrenejský poloostrov. V městě Murcia jsou jeskyňáři klubu  Espeleoclub Resaltes, kteří nám velmi přátelsky nabídli pomoc při realizaci naší expedice. A tak 13 srpna vyrážíme směr Pyrenejský poloostrov.

Do expedičního vozidla Peugeot Boxer v jednu hodinu v noci, přímo z pivních slavností, usedá Kuba, Honza, Magda a za volant Pepa. Před námi je více jak tři tisíce kilometrů silnic. Naštěstí dálnic a českou katastrofickou D1 překonáváme v noci. Nejedeme hned za našimi novými kamarády do Murcie, ale míříme ještě 550 kilometrů jižněji do Andalaluzie, kde je spousta zajímavých krasových i nekrasových míst.

14.8       Jedeme celou noc a celý den a na další noc zastavujeme  na pár hodin spánku na opravdu skvělých odpočívadlech u francouzských dálnic (které, ale nejsou vůbec levné- pro naše auto skoro tři koruny za kilometr) a další den jsme uprostřed Španělska. Na noc Kuba nachází v aplikaci Mapy.cz (jsou fakt dobré) zajímavé místo nad vodní přehradou na řece Rio Azuer u města Tomelloso, které máme skoro po trasa nedaleko dálnice, která je od Valencie bezplatná. Přijíždíme sem se západem slunce a zastavujeme na prostorném parkovišti, kde lze libovolně parkovat mezi borovicemi na vyprahlé trávě. Jsme tu sami. Přímo před námi je přehradní hráz a nad ní se vypíná zámek Castillo de Peñarroya z XII století. Obdivujeme, jaké množství netopýrů večer loví nad našimi hlavami. A za svítání rej netopýrů pokračuje. Jsme v kraji rytíře Don Quijota de la Mancha.

15.8       My ráno pokračujeme dále na jih. Dálnice vede okolo Cordoby a máme časový náskok. I když teplota se blíží čtyřicítce, zajíždíme do města. Procházíme se stovkami turistů těmi nejznámějšími místy a za dvě hodinky zmoženi vedrem jedeme dál. A na večer jsme v malém městečku Valle de Abdalagís, kde máme zabukovaný nocleh.

16.8       Na dnešek máme naplánovány dva cíle. Ferratu El Chorro a město Ronda nad hlubokým skalním kaňonem. Ferrata nad kaňonem El Chorro ještě před pár byl vyhlášena jako jedna z nejhazardnějších skalních cest. Byla špatně vystrojena, betonové lávky nad propastí se sypaly a rozpadaly. Jenže dva roky před naším příjezdem byla původní ferrata kompletně přebudována na turistický park s betonovými vzdušnými cestami a zábradlím, po kterých prochází denně tisíce turistů v sandálech. Samozřejmě se vstupným. To nás nelákalo. Nás lákala skutečná ferrata El Chorro, která vede skalními stěnami nad výstupem z „turistického El Chorro“.  Věděli jsme, že je hodně pestrá. Kromě vystrojených skalních stěn – visuté lanové lávky, alpské traverzy. To vše jsme věděli a také víme, že na ferratu musíme brzy ráno, dokud není vedro a skalní stěny jsou ve stínu.

 

 

Proto již v osm ráno přejíždíme k El Chorro a vystupujeme pod skalní stěnu, která začíná asi 50 metrů nad stejnojmenným turistickým centrem. Přístup k ferratě není nijak značen a nalézá se ve skalní stěně nad tratí.. Výstup začíná kolmou, skvěle vystrojenou skalní stěnou. Roxorových stupadel je ve skále opravdu dostatečně, proto je lépe si výstup zpestřit volným lezením po skalní stěně s jištěním na ferratových lanech.

 

 

 

Po překonání asi 160 výškových metrů začíná první lanový traverz. Je dlouhý asi 30 metrů a vede na protější skalní stěnu. Tandem kladky jsou nutností. Samozřejmě traverz  se dá překonat nouzově i na karabině, ale nedoporučujeme. Požitek z přejezdu nad propastí je skvělý.

 

 

 

 

Za traversem pokračuje ferrata 30 metrů kolmou skalní stěnou, která přechází v lanové přemostění, dlouhé asi 15 metrů.

 

 

Protější skalní stěna o výšce okolo 50 metrů je zakončena posledním lanovým mostem, dlouhým 30 metrů.

 

 

Ke skalnímu vrcholu nyní zbývá 15 metrů a zde také začíná sestupová trasa, opět vystrojená ocelovými jistícími  lany stupadly, která klesá do nehluboké doliny. Z doliny je potřeba vystoupal po pěšině do malého sedla, ze kterého vede do údolí poslední ferratový úsek, vysoký asi 20 metrů. Do údolí, zpět výchozímu bodu je možno sestoupit po stezce, která je značena kamennými mužíky.

 

Sestupujeme z ferraty a chceme se podívat do kaňonu El Chorro. Ve vedru vystupujeme k ústí kaňonu, kde se ale dovídáme, že prohlídka kaňonu je pouze jednosměrná a musíme odjet autem ke vstupu. Po prohlídce se můžeme vrátit k autu autobusem.

Podle mapy je v okolí řada umělých jezer, zatopených údolí, sloužící jako rezervoáry vody. Jsme zcela zpocení a vedrem zničení a také se dovídáme, že v jednom z jezer se můžeme i vykoupat. Řešení je jasné. Jedeme hledat vodu. To není problém asi 10 kilometrů od ústí El Chorra vidíme zatopená údolí a i cest i parkovištích stovky aut. Zastavujeme na jednom z placených parkovišť, která slouží jako výchozí bod i pro turisty směřující do kaňonu El Chorro ( a to ještě pěkně daleko). Pláže tu sice nejsou, ale koupání super.

 

 

 

Odpoledne odjíždíme z El Chorro směr město Ronda, kolébky španělské corridy. Daří se nám zaparkovat přímo v historickém centru. Středem města vede kaňon nebo spíše propast El Tajo vytvořená řekou Guadalquin, hluboký více jak 100 metrů. Kaňon odděluje Staré Město od Nového Města, a obě části spojuje most vysoký 98 metrů. Když už jsme v městě, tak navštěvujeme také býčí arénu, která patří k nejstarším a nejslavnějším ve Španělsku.

 

 

17.8       Ráno se v penzionu v Valle de Abdalagís balíme a začínáme cestu do Murcie. Nejedeme přímo. Další naše exkurze míří do krasové oblasti El Torcal De Antequera. Přírodní rezervace El Torcal je známá díky svým neobvyklým, vápencovým, skalním formacím. Je zde i řada nevelkých jeskyní. Rozpíná se asi 30 km severně od Málagy a zasahuje až k vesnici Antequera. Rezervace je na ploše 17 km2. Je považována za nejimpresivnější vápencovou krajinu v Evropě, kterou vytvořily horniny vzniklé před asi 150 milióny let. Ve třetihorách se mořské dno zvedlo do výšky asi 1300 m.n.m. a díky tomu se vytvořilo krasové pohoří, které je pro typické pro oblast Andalusie. Od roku 2016 je El Torcal zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Na El Torcal je rozhodně lepší dorazit před desátou (v této roční době i kvůli vedru). Ráno je ještě možno vyjet po serpentinách až na horu k návštěvnickému centru, vybudovaného přímo mezi skálami. Horní parkoviště je však rychle zaplňuje a pak je nutno zaparkovat dole pod hřebenem na záchytném parkovišti a k parku pak vyvážejí turisty autobusy (za jedno EURO). Ale i dolní záchytné parkoviště má omezenou kapacitu a pak musíte šlapat ještě kus k autobusu.  Trasa ze záchytného parkoviště měří asi 4 km a vystoupáte do výše okolo 1000 m n.m. Vstup do parku je zdarma.

 

 

 

 

Procházku můžete zvolit třemi variantami dle obtížnosti terénu. Nejtěžší varianta, vedoucí až na vrchol do výšky 1 339 m n. m.

Po prohlídce skalního města bereme směr Murcia. Víme že budeme ubytováni u jeskyňáře Alberta, který ale neumí ani slovo anglicky a my ani slovo španělsky. Ale máme adresu a navigaci. Ta nás po pěti stech kilometrech přivádí do okrajové části Murcie a jeho dům nacházíme lehce. Stojí před ním auto s jeskyňářskými nálepkami klubu Resaltes. Vstupujeme dovnitř a uvnitř sedí postarší pán. „Helloo Alberto“ pravíme a nastává mlčení. Máme ale telefon na Tomáše, Čecha, který je členem klubu Resaltes a žije ve Valencii. Voláme mu a pak dáváme telefon do ruky domnělému Albertovi. Brzy ale přichází z koupelny, jak se hned dovídáme, skutečný Alberto. Mnohem mladší a s velkým fousem. Za pomocí Tomáše se postupně na všem domlouváme. Postarší jeskyňář je Vincento a také spí u Alberta. A také se dovídáme, že Alberto je milovník piva (skoro jako všichni zdejší jeskyňáři) a hned mu k jeho nadšení nadělujeme karton Gambrinusu. A pivem slavíme i náš příjezd. Tady se pije pivo z litrových láhví a v Albertovi mizí piva jak v sudu a Honza mu úspěšně sekunduje. Venku je šílené vedro a tak jsme vděčni za albertovu klimatizaci.

18.8 Dnes nás čeká sestup a exkurze do propasti Sima De La Higuera. A poznáváme zdejší – španělský systém organizování akcí v jeskyních. Vyrážíme brzy ráno. Jedeme za Albertem na místo srazu u jedné z benzínových  pump. Kafe, snídaně a postupně se sjíždějí účastníci akce. Vedoucí akce i vedoucí klubu Resaltes Manolo a další. Jeskyně La Higuera je přísně chráněna a můžeme do ní pouze na zvláštní povolení. A maximálně 10 osob. Povolení je jmenovité a abychom mohli do jeskyně museli jsme zaslat kopie našich průkazů ČSS. A tak Magda s námi nemůže a bude mít s Albertem exkurzi do jiné jeskyně.

K jeskyni jedeme více jak 100 kilometrů. Cestou ještě Manolo vyzvedává klíče  v jednom z městeček a nabíráme ještě dvě jeskyňářky Lucii a Virginii (které umí anglicky) a jsme komplet. Zastavujeme v borovicovém lesíku nedaleko obce Pliego, převlékáme se a zahajujeme výstup k propasti, která leží na hřebenu Alto de Espuňa. Manolo otvírá mříže (u nás by dlouho nevydržely) a zahajuje vystrojování vstupní vertikály, která stupňovitě klesá do hloubky asi 60 metrů. Podle nás příliš mnoho jednoduchých přepínek. Alespoň to půjde rychleji. Nešlo. Španělé jsou opravdu poctiví při přechodu přes mezikotvení. Na dně sundáváme železa a sedačky, dále do hloubky 160 metrů je nebude potřeba. Pro nás je v jeskyni ale strašně vedro. Teplota se zde pohybuje okolo 25°C. Podobně jako ve všech jeskyních v oblasti Murcie. V jedné z nich je dokonce více jak 50 °C.

 

 

 

Na dně vertikály se otevírá první sál s jezerem Lago de Los Corales. Stěny jsou pokryty formami, které připomínají mořské korály. Podle kolegů s Resaltes se jedná o aragonit. Odebíráme proto vzorky, abychom mohli provést analýzy. Stěny pokrývají i většinou medově zbarvené kalcitové krystaly.

 

 

Převážná většina speleotém, které se objevují v Sima de la Higuera, má podvodní původ. Vznikly z vysoce nasycené vody uhličitanem vápenatým. Podzemní roztoky měly hydrotermální charakter a velký vliv na tvorbu speleotém mají i vysoké teploty v jeskyních.

Jeskyně pokračuje několika stupni a plazivými do hloubky 85 metrů do dalšího sálu Sala de la Bañera. Tady se většina Španělů svléká do plavek a overaly balí do nepromokavých vaků. Před námi je zatopená chodba, ale teplota vody je více než 20°C a to je pro nás příjemné ochlazení a rádi se do jezera vrháme.

 

 

Jeskyně pak postupně klesá až do sálů Sala de los Fantasmas a Sala Paraíso. Tady se nacházejí speleotémy, pro které je jeskyně tak přísně chráněna. V obou sálech se nachází více jak stovka kónusovitých a dvojitě kónusovitých krápnikových forem, které jsou světovým unikátem. Také vznikají pod vodní hladinou.

 

 

 

 

 

 

 

Jeskyně pak pokračuje systémem klesajících plazivek a kolmých stupňů až do hloubky 156 metrů, kde je spleť rozsáhlých chodeb a dómů o celkové délce více jak 5 km. Stěny chodeb a stropy často pokrývají namodralé krystalické speleotémy.

 

Cestou zpět se opět nadšeně vrháme do vody zatopených partií a pak už jen výstup šedesáti metrovou vertikálou, která je tak členitá a místy úzká, že jsme ji raději lezli volně. I když je pozdě odpoledne na povrchu teplota stále přesahuje +35°C. Přecházíme hřeben, shazujeme propocené overaly (ty naše jsou stavěny do jiných teplot) a s kamarády z Resaltes zajíždíme na pivo a večeři do nejbližšího městečka. Ještě že tady řidiči jedno-dvě piva mohou. K Albertovi přijíždíme okolo půlnoci a tady nás už čekají další jeskyňáři a je fain, že umí i dobře anglicky. A tak noc zakončujeme opět přívalem piva.

19.8       Opět startujeme brzy ráno. Tentokráte do jeskyně Sima Peñas Blancas. Ranní program je stejný. Sraz u oblíbené benzínové stanice, snídaně a jedeme dále. Zase víc jak 100 km. Jeskyně se nachází v oblasti Sierra de Enmedio. Část cesty jedeme po dálnici, pak po okresních a nakonec po prašných cestách mezi nekonečnými sady citroníků a pomerančovníků. Je pozdní léto a kromě zavlažovaných sadů je vše zcela vyprahlé. Zastavujeme pod skalnatým hřebenem, jehož svahy jsou protkány starými důlními díly po těžbě železných rud.

 

 

Tentokráte jedeme v jiném složení. Vede nás Alberto a doplnily nás dvě  šikovné jeskyňářky Ana a Isa, samozřejmě Vincente, Chosé s manželkou, mohutný jeskyňář Daniel a další dva kolegové.

Ve vedru opět vystupujeme na hřeben, kde vedle vstupů do starých odtěžených důlních děl je i vertikální vstup do jeskyně Peñas Blancas. Vstup tvoří stupňovitá vertikála hluboká 25 metrů. Na jejím dně se otevírá větší sál, ve kterém jsou dutiny a nízké partie pokryty trsy ježkovitých stébelnatých  aragonitových speleotém. Jeskyně není uzavřená a tak část aragonitové výzdoby je vylámána. Aragonitové formy v menší míře se nacházejí i níže položených částech jeskyně.

 

 

Vylézáme zpocení na povrch a s povděkem přijímáme návrh Španělů, abychom se jeli ochladit do moře. Jedeme opět více jak 100 kilometrů na pláže, které jsou sice hodně přelidněné, ale je už podvečer a domácí z pláží odjíždějí. U Alberta jsme po půlnoci.

20.8 Dnes vymyslel Alberto zajímavý program. Plout na kajacích podél pobřežních skal. Samozřejmě opět za velké účasti jeskyňářů klubu Resaltes. Po tradiční snídani na pumpě jedeme na pobřeží Středozemního moře. Půjčujeme dvojkajaky a vyrážíme podél pobřeží, které lemují vysoké skalní stěny a po hodince veslování dorážíme do malebné zátoky. Zajímavé zpestření. Veslujeme zpět, vracíme kajaky (cena za tři hodiny 10 Eu na osobu) společně vyrážíme na oběd.

 

Naši kamarádi již mají vytypovanou restauraci a i když skoro hodinku čekáme na volné místo, pak to stojí za to. Je nás více jak 10 a pro všechny objednali obří paellu. Zvláště Kuba si pochutnal na mušlích, krevetkách, langustách…. Jen Honza ty mořské potvory moc nemusí …

Den ještě nekončí a  tak nás Španělé vedou na exkurzi do zajímavého krasového kaňonu v nedalekých horách. Kaňon, který byl původně jeskyní.

 

Poslední večer u Alberta. Loučíme se s milými přáteli a připravujeme vše na zítřejší skorý odjezd. Ptáme se Alberta, co jsme dlužni za ubytování. Nic, odpovídá, to je mezi jeskyňáři a přáteli normální. Tak mu alespoň v supermarketu nakupujeme sady nejlepších španělských piv.

21.8 My i Alberto vstáváme brzy ráno. Alberto je arborista a míří do práce a před námi je okolo 300 kilometrů k dalšímu cíli. Na Monserrat. Neboli „Zubatá hora“. Svahy hory pokrývají bizardní vápencové a konglomerátové skalní věže a uprostřed nich ve skalách byl v 11 století vybudován benediktinský klášter, který se postupně rozrostl v monumentální stavbu a místo je dnes cílem tisíců turistů. Vyjíždíme ke klášteru lanovkou, ale leze  se tam dostat zubačkou či autem.

 

A pak 2500 kilometrů domů. V našem Peugeotu Boxeru se rozsypala páka řazení rychlostí, Pepa s Kubou prostě zamíchají jako vařechou a něco zařadí. Ale brzy se to naučili a na dálnici se řadit nemusí. Jen ty nekonečné poskakující kolony na španělsko-francouzských hranicích (díky teroristům v Barceloně) a zácpy na opravovaných úsecích německých dálnic. Ale nad ránem 23 srpna jsme doma.

Josef  Wagner 30.8.2017